O odpovědnosti soudců

20. 10. 2010 / Zdeněk Jemelík

Skutečných soudcovských poklesků je dle mého odhadu velmi málo. Dotýkají se ale citlivých oblastí života jedinců a společnosti, a proto je vnímáme neobyčejně silně. Ano, soudcovská svévole a nedbalost jsou jednou z bot, která naši společnost nepříjemně tlačí. Proto je třeba jim čelit represí i prevencí.

Nespokojení účastníci soudního řízení nebývají ochotní rozumět zákonné zásadě, že soudce nemůže být trestán za nesprávné rozhodnutí ve věci. Z tohoto pravidla není výjimka a žádný předseda soudu si nedovolí podat návrh na kárnou žalobu na podřízeného soudce za způsob, jakým rozhodl v konkrétní věci. Vím o jediné výjimce z pravidla, kterou si ovšem nedovolil nikdo jiný, než "božská" Iva Brožová, předsedkyně Nejvyššího soudu ČR, která udělila celému senátu tří soudců písemné pokárání za to, že rozhodli odchylně od posouzení typově shodných případů velkým senátem Nejvyššího soudu ČR.

Řada stěžovatelů, kteří podali stížnost na soudce kvůli domněle nebo skutečně nezákonnému rozhodnutí, byla zaskočena neúspěchem. Dovídají se, že vadné rozhodnutí soudce je možné napravit opravným prostředkem, takže k trestání jeho původce není důvod. Ve vztahu k rozhodování ve věci je tato zásada samozřejmě správná.

Špatné ovšem je, že zásada je občas zneužívána k zajištění beztrestnosti nikoli za omyl, ale za nedbalost, svévoli či za neznalost zákona. A ne vždy se podaří dosáhnout aspoň nápravy následků vadného postupu soudu uplatněním opravného prostředku.

Přiblížím čtenáři závažnost problému na několika případech, doložitelných konkrétními rozhodnutími.

Tak odvolací senát nejmenovaného krajského soudu zadržel žádost obžalovaného o odnětí a přikázání věci podle §25 trestního řádu (proslaveného použitím v kauze "Čunek"), adresovanou Nejvyššímu soudu ČR. Jejímu podání předcházela řada projevů nevraživosti senátu vůči obžalovanému a naopak shovívavosti vůči nepřístojnostem žalobkyně, neúspěšný pokus obžalovaného o vyloučení senátu pro podjatost, a posléze odebrání věci zákonnému soudci po třetím zprošťujícím rozsudku.

Obžalovaný o zadržení svého podání nevěděl a odjel do zahraničí v dobré víře, že se nebude konat nařízené veřejné jednání k odvolání, protože trestní spis musí být odeslán k Nejvyššímu soudu. Odvolací senát neuznal omluvu nepřítomnosti a obžalovaného v nepřítomnosti odsoudil.

V tomto případě došlo ke svévoli v nejčistší podobě: odvolací senát měl ze zákona jediné právo, a to odeslat žádost obžalovaného i s trestním spisem na Nejvyšší soud ČR a vyčkat na jeho rozhodnutí, zda smí v řízení dále pokračovat, či zda má věc předat jinam.

V tomto případě však senát odvolacího soudu k takovému na první pohled nezvyklému postupu přistoupil proto, že odsouzený podal obsahově i stylisticky shodný návrh na delegaci věci, který byl již jedním z vrchních soudů zamítnut a o novém návrhu by rozhodoval druhý vrchní soud, do jehož obvodu patří odsouzeným tentokráte navrhovaný jiný krajský soud. Dovolací soud ostatně nepovažoval takový postup za tak závažné porušení procesních práv odsouzeného, aby konečné rozhodnutí soudů nepotvrdil.

Odvolací senát pak projevil příkladnou neznalost trestního práva: teprve po vydání písemného vyhotovení rozsudku odeslal žádost o odnětí a přikázání věci i s trestním spisem Nejvyššímu soudu ČR. Vrátila se ovšem bez rozhodnutí, s poučením o nesprávnosti postupu: i laik chápe, že Nejvyšší soud ČR nemůže odebrat pravomocně rozhodnutou věc a přikázat ji jinému soudu.

Návrh na kárné stíhání soudců odvolacího senátu za svévolné jednání předseda soudu odmítl tvrzením, že kárnou žalobu nelze podat kvůli nesprávnému rozhodnutí soudců a stěžovatel má ostatně možnost domoci se nápravy cestou mimořádných opravných prostředků.

Stížnost na svévolný postup odvolacího senátu byla pak zahrnuta do dovolání a do podnětu ke stížnosti pro porušení zákona, kterému vyhověla ministryně spravedlnosti. Nejvyšší soud ČR ale mimořádným opravným prostředkům nevyhověl. Bilance je prostá: následky soudcovské svévole nebyly napraveny, soudci zůstali nepotrestáni. Je to špatně bez ohledu na to, zda ve věci samé rozhodli spravedlivě či nikoli, protože zákonnost jednání soudu musí být zachována, i kdyby se obžalovaný skutečně dopustil zločinu.

V případě jiného odsouzeného Nejvyšší soud ČR zrušil na základě stížností pro porušení zákona, podaných ministrem Jiřím Pospíšilem, hned dva rozsudky téhož soudu. V jednom byl obžalovaný odsouzen trestním příkazem za zpronevěru a měl nastoupit trest. Nejvyšší soud ČR ale souhlasně s ministrem zjistil, že věc byla tak špatně prošetřena, že již vydání trestního příkazu bylo v zásadě jako úkon nepřípustné, a výše uloženého trestu byla nepřiměřená, protože skutečně prokazatelná výše škody byla podstatně nižší než ta, kterou soudu předložil k uvěření žalobce. Proto trestní příkaz zrušil a nařídil nové projednání věci v řádném veřejném procesu. Obžalovaný pak odešel od soudu s podstatně nižším trestem, než byl ten, který by musel vykonat, nebýt ministrova zásahu.

Zákonem chráněná beztrestnost omylů soudcovského rozhodování se vztahuje k výběru důkazů, které mají být před soudem provedeny, k jejich pečlivému vyhodnocení každého zvlášť a ve vzájemných souvislostech, a k následným úvahám o vině a trestu. Ve výše uvedeném případě vada nespočívala v omylu při popsaných myšlenkových postupech, ale v obyčejné nedbalosti žalobce, který předložil chatrně podloženou obžalobu, a v lajdáctví soudce, který věc odbyl vydáním trestního příkazu s nepřiměřeně přísnou právní kvalifikací žalovaného skutku, ačkoli pro to nebyly dány zákonné podmínky. Případ je výjimečný tím, že byly aspoň napraveny nepříznivé důsledky selhání soudu pro obžalovaného.

Druhý ze zmíněných případů byl ještě jednodušší. Soud nepřipojil k listinným důkazům trestní spis z předcházejícího řízení, vedeného proti obžalovanému. Z toho důvodu nezjistil, že obžalovaného soudí podruhé za stejný trestný čin, za který byl odsouzen jiným soudem. Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než zrušit rozsudek a trestní stíhání zastavit. Mělo to ovšem vadu krásy: v době zrušení rozsudku měl již neprávem odsouzený za sebou půl roku života za mřížemi. Dostal sice skvělou příležitost soudit se s ministerstvem spravedlnosti o výši odškodnění, ale půl roku zničeného života mu nikdo nevrátí. Také v tomto případě byl vadný rozsudek výsledkem nikoli soudcovského omylu, ale prosté nedbalosti, jejíž následky pro obžalovaného byly sice formálně napraveny, ale skutkově jsou nenapravitelné.

K uvedenému případu dlužno podotknout, že bez prověrek příslušných spisů nelze jednoznačně stanovit, zda jde o zavinění ze strany předsedy senátu, či administrativy soudu. S ohledem na neuspokojivý stav financování popř. i organizace práce administrativního aparátu, na který soudci nemají žádný sytémový vliv, lze bez bližších znalostí případů uvažovat i o intervenujících proměnných v podobě pozdního vyhotovení trestního listu vyšším soudním úředníkem a tím opožděného zápisu předchozích odsouzení do rejstříku trestů, chybějící lustrace věcí u příslušného soudu, kterou provádí vedoucí kanceláře, nebo např. o pomalém zapisování informací do informačních systémů jednotlivých soudů a vyřizování referátů k vybavení soudních písemností kanceláří soudu.

Uvedené příklady jsou vzorkem pokleslého chování jednotlivých soudců, kteří ovšem na sebe vztahují nárok na stejné důstojenství, které přísluší jejich kolegům, dělajícím svou práci poctivě. Dojmy ze seznámení s podobnými případy bohužel vrhají nezasloužený stín na celý soudcovský stav.

Z výše uvedeného vyvozuji názor, že projevy soudcovské svévole, nedbalosti nebo neznalosti zákona by neměly být chráněny beztrestností ve jménu soudcovské nezávislosti, naopak by měly být důsledně trestány a soudci, kteří se jich dopouštějí, by měli být zbavováni taláru. Je to v zájmu jak účastníků řízení, kteří mají nárok na kvalitní obsloužení, tak i ku prospěchu poctivých soudců, jejichž pověst trpí poklesky neodpovědných jedinců. K trestání ale dochází jen výjimečně, neboť nositelé kárné pravomoci se s pachateli poklesků solidarizují a chrání je před kritikou zvenčí. Ve skutečnosti jim mlčky přiznávají právo chovat se neúnosným způsobem. Obrat v přístupu funkcionářů státní správy soudů od předsedů a místopředsedů okresních soudů počínaje a ministrem spravedlnosti konče by byl společensky prospěšný.

Vadná rozhodnutí, která jsou výsledkem omylu nebo nesprávného hodnocení souzených jevů, a byla vydána v dobré víře, jsou napravitelná řádnými a mimořádnými opravnými prostředky a nemohou být důvodem ke kárnému stíhání soudců. Názor, že také nesprávná rozhodnutí procesní povahy, učiněná z nedbalosti, svévole či neznalosti zákona, požívají stejnou ochranu beztrestnosti a jsou napravitelná pouze opravnými prostředky, považuji za scestný. Skutek a jeho nositele je třeba oddělit od účinků. Například v případě poškození obžalovaného nedbalostí soudce na nezákonnosti a nemravnosti jeho počínání se nic nezmění tím, že někdo další napraví jeho jednání. Je to podobné jako u zločinu krádeže: i když policie odebere zloději odcizenou věc a vrátí ji majiteli, zloděj zůstane zlodějem a půjde před trestní senát. Stejně musí být posuzovány nezákonné zásahy do procesních práv obžalovaných.

Současná právní úprava represe vůči nezákonně či nemravně jednajícím soudcům je příznivá pro shovívavé zacházení s nimi. Nositelé kárné pravomoci mají právo po úvaze podat kárnou žalobu a využívají je jak nejméně mohou. Měli by ale naopak mít zákonem stanovenou povinnost stíhat každou nepravost, o které se dovědí, stejně jako má státní zástupce zákonnou povinnost stíhat každý zločin, o němž se doví. Daleko účinnějším řešením by ovšem bylo zřízení nezávislého dohledového orgánu, stojícího mimo resort justice, nesvázaného se soudci kolegiálními vztahy, s právem prověřovat stížnosti a podávat kárné žaloby.

Represe není spolehlivou překážkou páchání nepravostí. V justici by měly být vytvořeny nejisté existenční podmínky pro ty, kterým důstojenství soudce nestojí za to, aby pracovali svědomitě a dbali důsledně zákonů a dobrých mravů. Řešení vidím v zavedení kariérního řádu pro soudce, spojeného se systémem průběžného sledování kvality, výkonnosti a profesní morálky soudce a navazujícího periodického hodnocení způsobilosti k výkonu funkce na základě evidence zjistitelných kladných (např. zvýšení kvalifikace) a záporných (např. rušení rozsudků vyšší instancí, kárné tresty) ukazatelů kvality jejich práce a osobnosti. Výše jsem uvedl dva příklady vrcholné nedbalosti soudce, vedoucí k rušení rozsudků Nejvyšším soudem ČR a k poškozování životních zájmů účastníků řízení. Podle zavedeného pojetí kárné odpovědnosti soudce kárné stíhání autorů rozsudků je prakticky vyloučeno. Za současné právní úpravy postavení soudce pachatelé zmíněných rozhodnutí mají jistotu, že smí stejným způsobem soudit a brát plný plat do dosažení věku sedmdesáti let. Stovky obžalovaných, kteří se jim do té doby dostanou do rukou, musí počítat se zvýšenou pravděpodobností nespravedlivého rozsudku.

Jistota doživotního jmenování patří k základním zárukám nezávislosti soudců. Pokud je formulována tak, že se nepřipouští její zviklání ani v případě opakovaného nezvládání nároků povolání, zajišťuje sice jistoty soudce, ale jde proti zájmům společnosti. Citlivá změna právní úpravy postavení soudců by proto byla prospěšná.

Vytisknout