Slzy ponížených seniorů, které vláda nevnímá

18. 10. 2010 / Ivan Sommer

V článku (1) se J.Čulík podivuje nad zdražením léků. Ke značnému zvýšení cen nebo doplatků, které si pak sedmdesátník s průměrným důchodem nemůže dovolit, dochází poměrně často, i když se o tom v médiích neinformuje, pacient se setká s tvrdou realitou až v lékárně. Domnívám se, že slzy ve tváři ženy, ohromené vysokou cenou, nejsou ani tak výrazem smutku, jako bezmoci a ponížení bezcitnou společností. Znám tento pocit dobře jako důchodce nevalného zdraví v témže věku, navštěvující lékárnu často.

A situace může být ještě dramatičtější. Nedávno mě po vyzvednutí léků zastavila na galerii supermarketu ozbrojená ochranka v uniformě a začala mi prohledávat kabelu s poznámkami, že dědci kradou. Odkud prý ty léky mám a že zavolají policii, což jsem vřele doporučil a ukázal na lékárnu.

Nejde jen o léky, bezcitnost vůči seniorům prostupuje společností ve všech směrech jako neviditelné podhoubí plísně vyrážející na povrch v podobě bílých skvrn. Slyšel jsem hořekovat starou ženu okradenou v tramvaji o sociální podporu. Pozoroval jsem vysloužilého vojáka, jak hladil plačící ženu, protože jim na poště vymizel očekávaný důchod, někdo si ho vyzvedl na falešný občanský průkaz a podpis. Pošta odpovědnost rezolutně odmítla, nemá prý povinnost ověřovat totožnost osoby.

Těšil jsem přítele a jeho slzící manželku, důchodecký pár, loučící se s letitým svatebním nábytkem, protože museli opustit dům, který obec prodávala, aniž ji zajímalo, jestli jsou nájemníci schopni sehnat finanční prostředky.

Neubránil jsem se slze nad skonem přítele důchodce, který zmrzl na ulici po srdečním kolapsu. Přivydělával si v důchodu servisem nápojových automatů a po práci šel večer domů špinavý v ušmudlaném oděvu a dostal na ulici srdeční záchvat, omdlel a sesunul se na dlažbu. Nikdo z kolemjdoucích nepřivolal pomoc. Protože se to stalo v zimě, tak přes noc zmrzl.

Znám i slzy starého muže, svíjejícího se v bolestivých neuropatických křečích poté, co ho na zem shodil mladý český manažer velké mezinárodní firmy. Za své praxe z poradenství v oblasti podnikového managementu jsem shledal, že tito Češi bývají nejvíce nemilosrdní vůči zaměstnancům a spoluobčanům vůbec. Bylo by to asi dlouhé líčení nejrůznějších triků, jak napálit seniory, často již mentálně ve stavu neschopném prohlédnout podvodníka. Sdružení obrany spotřebitelů (SOS) varuje důchodce zejména před účastí na zájezdových předváděcích akcích "supervýrobků".

Česká média se věnují seniorům jen málo, jejich obraz bývá ponurý, rozplývající se jako šedá masa na okraji společnosti (2) (3). Sociolog Castel pesimisticky považuje málo adaptibilní staré osoby v podstatě za "nerecyklovatelné" (4) pro další pracovní výkon. Zvyšování věku odchodu do důchodu nad mez možné "recyklace" pak nemá smysl, pomíjíme-li, že recyklace nezní lichotivě, obvykle ji vztahujeme k odpadu na konci životní cesty (life cycle), končícího ve spalovně nebo skládkách. Jako vrstva obyvatelstva, jejíž sily na uhájení existence obvykle s věkem ubývají, jsou senioři opomíjeni , popřípadě vystavení násilí, s jehož projevy se setkala pětina Čechů starších 60 let.(5) Podle neziskových organizací může být v České republice podíl násilím postižených starých lidí mnohem vyšší (5) (6).

Čulíkovo vysvětlení (1), že bezcitnost vůči seniorům je dílem socialistického kapitalismu a bolševického individualismu, obsahuje poměrně složité pojmy. Domnívám se, že charakteristiku současných společenských vztahů v České republice jednodušeji vystihl chartista a filosof Karel Kosík (7), že reálsocialismus jako zdemoralizovaný socialismus se stal školou, připravující kádry na převzetí funkcí v kapitalismu. Jen lze dodat, že Kosíkův závěr potvrzuje současná generace mladých manažerů, ve značné míře postrádajících cit pro slušnost. Kromě klasického lumpenproletariátu se otevřel prostor pro mafiánskou lumpenburžoazii, jako pijavici parazitující na těch slabých včetně seniorů. Vládne kult oblého mládí, vrásčitá staroba je nevítána.

Nevraživý náhled na seniory neprovází jen českou společnost. Nedávno jsem četl příběh britské novinářky, která se přestrojila za vrásčitou stařenu , aby získala zkušenosti, jak se k ní zachová okolí. Její zážitky byly vesměs nepříjemné. Ve skutečnosti seniorský věk není příliš radostný na celém světě, a proto byl 15. červen vyhlášen jako "Světový den připomenutí násilí na seniorech" (World Elder Abuse Awareness Day) (5) a 1.říjen světovým dnem seniorů. Ledy se přece jen pohnuly a z úst předvolebních proslovů se linula téměř rajská hudba, jak bude o seniory postaráno. Zatím je však šero v zahradě Eden.

(1) Čulík J.: Socialistický kapitalismus jako řemen

(2) Prudký L. a kol. Inventura hodnot: Výsledky sociologických výzkumů hodnot ve společnosti České republiky (Academia, Praha, 2009), recenze ZDE

(3) Magazín 4/2010 Sdružení obrany spotřebitelů(SOS)) Obsahuje Prohlášení zmocněnce vlády pro lidská práva a výboru proti diskriminaci Rady vlády ČR pro lidská práva ke světovému dni proti násilí na seniorech 15.června 2010. Dále pak vyjádření SOS k situaci seniorů jako spotřebitelů.

(4) uvedeno v Keller J. Tvrdý L. Vzdělanostní společnost ? Chrám, výtah a pojišťovna, SLON, Praha, 2008

(5) Tisková zpráva Lorman J., Život 90, o.s. ZDE

(6) Latislav R.: Psychické i fyzické týrání zažila třetina seniorů, denik.cz 2.10.2010

(7) Kosík K.: Poslední eseje, AV ČR, FILOSOFIA, 2004

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 18.10. 2010