Svobodný trh a státní intervence

20. 9. 2010 / Čestmír Kožušník

Teorie a skutečnost

Minimum státních zásahů do chodu hospodářství a maximum svobody pro aktéry ekonomického dění, to je v kostce řečeno krédo soudobých ekonomických liberálů.

Minimální regulace tržních vztahů, minimum přerozdělovacích procesů, privatizace státních podniků veřejných služeb, omezení státního protekcionizmu a odpovědnost jedinců za svůj osud, to je politický program.

Argumenty zdají se být přesvědčivé. Hybatelem ekonomiky a jejím účelem jsou lidé. Záleží tudíž konec konců na jejich znalostech a dovednostech a na jejich chuti a snaze je využívat a rozvíjet, jak bude hospodářství prosperovat. A tuto snahu zřejmě nejvíce povzbuzuje, mohou-li svobodně rozhodovat, co budou dělat a jak naloží s plody své činnosti.

V podmínkách rozvinuté dělby práce je nejúčinnějším nástrojem koordinace rozptýlených činností jedinců trh, směna zboží a služeb. Tržní hospodářství zachovává pro jedince či obecněji pro ekonomické subjekty včetně organizací, podniků, společností apod. svobodu rozhodování. Uvnitř organizace sice jedinci ztrácejí svobodu rozhodování, v rámci organizační hierarchie je každému vymezen širší či užší prostor pro samostatné jednání, přičemž toto jednání musí sledovat prospěch organizace, ale tato skutečnost princip svobodného rozhodování jedinců nelikviduje. Jedinec je vůči organizaci ve směnném vztahu. Organizace nabízí podmínky práce a odměnu a na svobodném rozhodnutí jedince záleží, zda tuto nabídku přijme.

Koordinace rozptýlených činností v tržním hospodářství vychází z věcné závislosti jedinců, kterou vytváří dělba práce. Při uspokojování svých potřeb jsou odkázaní na produkty a služby, vytvářené jinými. Chtějí-li tyto produkty a služby získat, musí jiným nabídnout něco, co oni žádají a jsou ochotni a schopni zaplatit. Tato nutnost, toto ekonomické donucení je základem koordinačního mechanismu, spontánního vzájemného přizpůsobování sortimentní skladby a velikosti nabídky a koupěschopné poptávky. Automaticky, spontánně, bez autoritativních vnějších zásahů tak "neviditelná ruka trhu" uvádí v soulad aktivity ekonomických subjektů trhu. Samozřejmě ne vždy se každý musí trefit do existující poptávky či nabídky. Konkurenční cenový systém, vlastní tržnímu hospodářství, relace cen a jejich změny a na nich založená kalkulace nákladů a výnosů dává možnost vyhodnocovat existující rozhodnutí, rozlišovat dobrá od špatných a provést opravu. Konkurenční cenový systém tendující k vyrovnávání nabídky a poptávky a kalkulace tak orientuje hospodařící subjekty k rozhodnutím napravujícím nerovnováhy mezi nabídkou a poptávkou.

Liberální ekonomové jsou přesvědčeni, že tržní systém, založený na svobodě podnikání, který dovede využívat rozptýlené specializované znalosti a dovednosti, stimulovat jejich zdokonalování a prostřednictvím spontánního fungování koordinačního mechanismu směrovat soukromé iniciativy k všeobecnému prospěchu, je sám o sobě nejúčinnějším, nejmocnějším zdrojem růstu společenského blahobytu. Jakékoli autoritativní zásahy do jeho chodu snižují efektivnost jeho fungování. Zdá se, že historie toto přesvědčení jednoznačně potvrzuje. Všeobecné rozšíření tržního hospodářství v podobě kapitalistického hospodářství znamenalo gigantický veleskok v kvantitě a zejména kvalitě společenského bohatství. Evolučně a spontánně se utvářející dělba práce a z ní vyrůstající tržní hospodářství, je zřejmě nejgeniálnějším vynálezem a výdobytkem lidského rodu.

Argumenty pro krédo liberální ekonomické politiky, minimum či dokonce extrémně žádné zásahy státu do chodu ekonomiky a maximum svobody pro aktéry ekonomického dění, zdají se být jednoznačně potvrzeny. A přece existují důvodné pochyby o jednoznačnosti této argumentace. Tržní mechanismus v této argumentaci lze připodobnit k automaticky fungujícímu stroji. Ten však do chodu uvádějí lidé. Jeho bezchybný, bezporuchový chod předpokládá určité chování lidí ve vzájemných vztazích. Tržní model v argumentaci předpokládá jediný druh chování lidí v tržním hospodářství, maximalizaci subjektivně cítěného užitku, získaného směnou. Tento druh chování však zdaleka nevyčerpává varietu lidského chování. Na příklad, užitek lze maximalizovat i mimo směnu, třeba krádeží, nebo ve směně nedodržením dojednaných smluv. Rozsah žádoucího a zejména zakázaného chování ve směnných vztazích i mimo ně, jež by prospívalo bezporuchovému chodu trhu, musí být definován mnohem šířeji. A hlavně, je třeba zajistit, aby se lidé podle těchto pravidel chovali. Prosazení těchto pravidel do chování lidí v hospodářství však fakticky je zvenku vnesenou regulací jejich jednání, které omezuje svobodu jejich rozhodování. Vzniká otázka, kdo a jak má zajistit, aby se tato pravidla dodržovala.

Bylo by ovšem falešné vinit liberální ekonomy, že ignorují význam pravidel upravujících vzájemné vztahy mezi jedinci ve společnosti. Bez dodržování těchto pravidel nemůže úspěšně přežívat žádné společenství, počínaje pravěkou lidskou tlupou a konče současnou otevřenou globální společností. Byl to nejčelnější představitel liberální ekonomie Friedrich August Hayek, kdo rozpracoval teorii evolučního vývoje pravidel správného chování a jejich významu pro úspěšný vývoj společnosti. Všeobecné sdílení a dodržování těchto pravidel radikálně snižuje nejistotu v chování lidí, v plánování budoucích činů, podstatně zvyšuje pravděpodobnost očekávaného chování jiných subjektů, s nimiž vstupujeme do kontaktu, posiluje důvěru ve vzájemných vztazích. Není snad nutné zdůvodňovat význam této skutečnosti pro fungování tržních vztahů. Snižuje transakční náklady, na příklad na zjišťování chování tržních partnerů, jejich proklamované solventnosti apod. a náklady na řešení sporů vzniklých z nesprávného odhadu. Jsou imanentní součástí tržních vztahů a formují jejich konkrétní podobu. A nejen to.

V historickém vývoji se v různých společenstvích se vyvíjely do odlišných podob. Některé z nich úspěšnému rozvoji tržních vztahů přály a podporovaly jej, jiné tento rozvoj brzdily.

Konstatujeme-li historický triumf tržního hospodářství, je zřejmě oprávněné tvrdit, že tento triumf nebyl výlučným produktem spontánního fungování "ryzího trhu", ale v nepominutelné míře také produktem vývoje pravidel správného chování.

Pravidla správného chování jsou abstraktní, všeobecně a rovně platná pravidla, přikazující, většinou však zakazující určité chování. Zpředmětněny jsou v zákonných normách, sdílených morálních normách a zvycích. První otázka je, kdo má garantovat jejich dodržování. U morálních imperativů, zvyků to může být jedině veřejné mínění. Sporná je garance zákonných norem. Drtivá většina liberálních ekonomů soudí, že garantem má být stát. Extrémní liberálové, na příklad uznávaný ekonom a pokračovatel rakouské školy M. N. Rothbard tuto roli státu odmítá. Chování státu je podle něj nutně založeno na násilí, zatímco dobrovolné chování lidí je nutně harmonické, mírové a pro všechny výhodné. Ryzí svobodný trh je proto zcela neslučitelný s existencí státu. Uznává potřebu pravidel správného chování, které mají být odvozeny z nedotknutelnosti vlastnictví, zahrnujícího podle něj i sebe sama. Garantovat by je měly soukromé společnosti, fungující na tržním principu, bezpečnostní agentury, soukromé soudy apod. Věří, že vzájemná konkurence by zabránila, aby mohly zneužívat své mocenské postavení. Myslím, že není nutné v dané souvislosti reálnost a prospěšnost uskutečnění tohoto utopického projektu diskutovat. Druhou otázkou je rozsah těchto pravidel, specielně v tržních vztazích, do jakých detailů chování mají dosahovat. Liberálové je chtějí redukovat na nezbytné minimum. Kdyby se všichni lidé chovali podle kategorického imperativu správného chování -- nečiň jiným to, co nechceš, aby jiní činili tobě -- stačilo by toto pravidlo. Takové chování však bohužel není lidskému rodu geneticky dáno. Pravidla proto musí být detailnější, postihovat různé způsoby lidského chování.

Jsou i další oprávněné pochybnosti o přesvědčivosti argumentů pro krédo liberální hospodářské politiky. Historický vývoj kapitalismu totiž tuto argumentaci nepotvrzuje. Neprovází jej růst svobody podnikání. Naopak roste angažovanost státu v hospodářství, mantinely svobodného podnikání se zužují. Zlatý věk svobodného podnikání spadá do počátečních fází rozvoje kapitalismu. Kdy mizely různé středověké bariery podnikání, královská privilegia, monopoly, cechová podřízenost, poddanství, robota na panském apod. a nová omezení ještě nevznikla, Karl Popper na příklad nazývá toto období zhruba první poloviny devatenáctého století érou neomezeného kapitalismu. Postupně však vznikají zákony, které stále detailněji upravují podmínky podnikání ve všech sférách hospodářské činnosti. A současně roste díl vytvořeného důchodu, který si přisvojuje stát a rozhoduje o jeho užití. Neomezený kapitalismus ustoupil novému historickému období politického intervencionismu, ekonomických zásahů státu, konstatuje K. Popper. Vzniká zásadní otázka. Proč se společnost ve svém vývoji tak vydatně odklonila od -- podle liberálů -- nejvíce svobody poskytujícího a proto i nejvýkonnějšího uspořádání ekonomických vztahů? Proč šla cestou omezování svobodného podnikání a korekce jeho důchodů? Je důvodem osudná domýšlivost, pýcha rozumu, pokoušejícího se přetvořit spontánně vzniklý tržní řád k vysněnému ideálu spravedlivé společnosti bez bídy, násilí a existenční nejistoty -- jak na příklad soudí Hayek? Pýcha rozumu, víra ve všemocnost holistického sociálního inženýrství nesporně významně poznamenala společnost dvacátého století v podobě komunistického pokusu o totální přeměnu tržního systému ve státem organizované a řízené hospodářství a jeho vlivu na vývoj v ostatním světě. Lze však tímto vlivem vysvětlit evoluční vývoj tržního systému, kterým prošly západoevropské země a americký kontinent? Hayek soudí, že i v tomto případě byly příčiny konec konců stejné. Rozdíl je pouze v tom, že požadavek klasického socialismu na socializaci výrobních prostředků jako cestu k spravedlivému rozdělení bohatství byl vystřídán objevem, že "tohoto přerozdělení by se ve větším měřítku a s menším odporem dalo dosáhnout zdaněním a jím financovanými službami státu". Lze se však spokojit s tímto zdůvodněním? Není postupný odklon od "neomezeného kapitalismu" a růst státního intervencionismu v hospodářství spíše víceméně spontánní reakcí na důsledky praktického uplatnění myšlenek ekonomického liberalismu v konstrukci tržního mechanismu? I když vliv "pýchy rozumu" v určité fázi vývoje nelze zcela pominout, přece soudím, že pravdě blíže je druhé vysvětlení. V dalším výkladu se pokusím toto tvrzení zdůvodnit.

Směna

Směna je ústředním bodem tržního hospodářství. M. Friedman ji charakterizuje následovně: "Jestliže směna mezi dvěma stranami je dobrovolná, neuskuteční se, pokud obě strany nebudou věřit, že na směně něco získají. Mnoho omylů v ekonomice vyplývá ze zanedbání toho prostého faktu, z tendence domnívat se, existuje neměnný koláč, že jedna strana může získat pouze na úkor strany druhé." A Rothbard uvádí: "Na svobodném trhu existuje harmonie zájmů, protože každý zjevně získává užitek z účasti ve směně na trhu." Při této charakteristice trhu je naprosto zřejmé, že neexistuje nejmenší důvod, aby se stát vměšoval do směnného procesu. Vyčerpává však tato charakteristika akt směny?

Směna je v těchto charakteristikách pojatá z pozice jejího subjektivního vnímání směňujícími. Výsledkem je, že oba získali něco, čeho si cení více, než toho, čeho pozbyli. Je-li tomu tak, je logické, že z hlediska užitku, který směna oběma přináší, nemohou být směňované koláče - zřejmě "koláče užitků" -- neměnné. Jejich užitečnost směnou pro oba roste. Směňují dobrovolně. Z hlediska jejich subjektivních pocitů při směně nelze prokázat, že jedna strana získává na úkor druhé. Kdyby si to jedna stana myslela a zjistila, že se jí nabízí něco, co nechce, od směny by odstoupila. K tomu jen poznamenejme, že pokud zjistí, že koupila šmejd, je to nová skutečnost. Směna, z níž se vyvozují závěry o harmonii zájmů na trhu, je minulost, poznání může přijít dodatečně při užívání koupené věci. A přidejme ještě druhou poznámku. Nesměňují se subjektivní pocity, směňují se reálné statky. A není znám případ, že by se jejich množství při předání z jedněch rukou do jiných měnilo. Koláč směňovaných reálných statků je konečný. Uvedené poznámky zásadně mění pohled na skutečnou povahu směny. Je-li koláč reálných statků konečný, může z něj získat jeden více, jiný méně. Teorie směny vychází z toho, že směňující maximalizuje svůj užitek, svůj prospěch. Kupující se snaží získat více věcí za nižší cenu, prodávající za méně věcí vyšší cenu. Jako by se neznalo smlouvání o cenu. To ale není harmonický vztah. To je konflikt, střet protichůdných zájmů. Historickou civilizační roli vynálezu směny a trhu je to, že umožňuje, naučil a nutí lidi řešit konflikty zájmů při převodu věcí z jedněch rukou do druhých mírovou cestou, kompromisem. Konflikt zájmů, nikoli harmonie, to je skutečná povaha trhu. A k lidské povaze patří nejen poctivý přístup ke směně, ale také snaha získat více podvodem nebo násilím.

Upřesnit je také třeba předpoklad dobrovolnosti směny a svobody volby. V podmínkách rozvinuté dělby práce je pro subjekty trhu směna existenční nutností, podmínkou přežití. Na subjekty působí tato nutnost různou silou. Je podmíněna povahou lidských potřeb, sociálním postavením, finanční situací organizace apod. Svoboda volby, co, s kým, za jakých podmínek, kdy, se může realizovat jen v tomto rámci nutnosti a pochopitelně také v rámci známé a ekonomicky dostupné nabídky a poptávky. I tyto okolnosti mají zásadní význam pro fungování reálného trhu.

Jaké jsou rozhodující důvody regulace tržních vztahů? Hlavní je jeden: nerovné postavení směňujících. Má dvě příčiny: sociální a nerovnoměrné rozložení informací mezi lidmi. Liberálové předpokládají, že směňující jsou v rovném postavení. Jsou, ale pouze v tom smyslu, že jim žádná vnější společenská autorita nepřikazuje, zda směnit, či ne. V pozici reálného rozhodování většinou ne. Někdo je silnější, může účinněji prosazovat své zájmy, jiný je slabší a jejich tlaku odolávat nemůže či nedokáže.

Již Adam Smith konstatoval, že ve vztahu podnikatelů a zaměstnanců je silnější stranou podnikatel, kapitalista statkář a obecně bohatec. Jak ukazoval, bohatec, vlastník kapitálu nemusí spěchat, může nějakou dobu žít z nahromaděného bohatství. Pro nemajetného dělníka, který je odkázán na běžný příjem ze zaměstnání, je potřeba uzavřít pracovní smlouvu mnohem naléhavější. Jeho manévrovací prostor je značně menší a ekonomická nutnost jej tlačí, aby bral, co se nabízí. Silnější postavení vlastníka kapitálu mu umožňuje diktovat pracovní podmínky. Zneužívání mocenské převahy vlastníků kapitálu se v rozsáhlé míře projevovalo v prvních fázích rozvoje kapitalismu, v éře neomezeného kapitalismu. Postupně se proti tomu tlaku začala formovat protisíla, zaměstnanecké organizace, odbory a další podpůrná zaměstnanecká sdružení, a pod jejich tlakem a tlakem části veřejného mínění se začalo rodit pracovní zákonodárství, regulující směnné vztahy na pracovním trhu.

Druhou příčinou je, jak bylo řečeno, nerovnoměrné rozložení informací. Dělba práce vytváří specialisty, odborníky, informované znalce určitého oboru činnosti a laiky, neznalé či jen hrubě, povšechně informované. Kdo zná, má ve směnných vztazích převahu. Laiku nezbývá, než věřit odborníkovi. Ve směnných vztazích je zpravidla silnější stranou nabízející, zejména výrobce, dodavatel služeb. On ví detailně, co nabízí, vlastnosti nabízeného, jak a z čeho bylo vytvořeno, kolik to stálo apod. Kupující, zvláště individuální spotřebitel, tyto detailní znalosti postrádá. Velké organizace mají odborníky, znalce, schopné vlastnosti nabízeného prověřit, mají vlastní laboratoře pro tento účel, nebo mohou tuto prověrku svěřit externím specializovaným organizacím a odborníkům, nebo nabídka odpovídá jimi zadaným specifikacím. Drobný spotřebitel, kupující laik tyto možnosti nemá. Nabízející proto může své informační převahy zneužít, a jak ukazuje odvěká zkušenost lidstva s obchodováním, stává se tak nezřídka. Snaha získat větší díl ze společného na úkor jiných k tomu pobízí. Neúplná, lživá informace o vlastnostech nabízeného, způsobech jeho tvorby a nákladech, podmínkách prodeje apod. jsou prostředky zneužití informační převahy k získání prospěchu na úkor kupujících laiků, kteří pro svou nedostatečnou informovanost či znalost nejsou schopni tyto podvody odhalit. Zjišťování faktických případů a způsobů zneužívání informační převahy ve směnných vztazích stalo se zdrojem postupného zákonodárství na ochranu spotřebitele.

Velkou rostoucí oblastí s informační asymetrií je oblast podnikání, v níž je odděleno vlastnictví od fungujícího kapitálu. Jsou to akciové a podobné společnosti a celý finanční sektor, banky, pojišťovny, různé finanční fondy apod. V této sféře se podniká s cizím kapitálem, s cizími penězi a je zřejmé, že ten, kdo podniká, má nespornou a značnou informační převahu nad vlastníky. Svobodný trh bez regulace nemůže zajistit účinnou kontrolu vlastníků, jak se hospodaří s jejich majetkem. Možnost kontroly musí zajistit závazné normy, upravující vztahy mezi vlastníky a uživateli jejich majetku a stanovujících závazné informační povinnosti pro podniky, fungující v této oblasti podnikání. A ve finančním sektoru, který hospodaří s úsporami jedinců a organizací a který dlouho odolával regulaci, se vzhledem k jeho rostoucímu vlivu na celkový chod hospodářství ukazovala být stále naléhavější externí kontrola, zajišťující jejich odpovědné hospodaření.

Vedle informační asymetrie je dalším důvodem regulace svobodného trhu ekonomická moc, monopol, výlučné či převažující postavení organizace nebo skupiny spolupracujících organizací na straně nabídky nebo poptávky, které umožňuje diktovat podmínky směny. Existuje obecná shoda, že monopol nemůže mít na svobodném trhu místo a antimonopolní zákony patřily k prvním regulátorům směnných vztahů. Shoda však neexistuje ve vztahu k zvláštnímu monopolu v oblasti tvořivé činnosti, vynalézání, objevování a umělecké produkce. Jedná se o patentová a autorská práva, která vytvářejí dočasný monopol na disponování výsledky tvořivé činnosti. Účelem je odměna za tuto činnost a tudíž i její stimulace. Extrémní liberálové, například Rothbard, patentovou ochranu odmítají. Brání podle něj šíření nových objevů a vynálezů a jejich uplatňování v hospodářství a tím snižuje efektivnost jeho fungování. Je tudíž neslučitelná se svobodným trhem.

Liberální ekonomové soudí, že je přeregulováno a že účinnějším prostředkem, jak čelit zneužívání silnějšího postavení na trhu, je svobodná konkurence. "Konkurence je rysem svobodného trhu", píše M. Friedman. "Zaměstnanec je chráněn před svým zaměstnavatelem existencí jiných zaměstnavatelů, pro které může pracovat. Zaměstnavatel je chráněn před vykořisťováním svými zaměstnanci existencí jiných zaměstnanců, které může najmout. Spotřebitel je chráněn před vykořisťováním určitého prodávajícího existencí jiných prodávajících, od kterých může nakupovat."

Jistě není důvod paušálně odmítat tvrzení o přeregulaci. Mezi regulačními opatřeními určitě najdeme řadu lobbistických privilegií pro určité druhy podnikání a ekonomické subjekty, ale také nesmyslné produkty byrokratické seberealizace pracovníků státního aparátu. Také není důvod odmítat umravňující vliv konkurence. Vliv konkurence má však omezení - není jednoznačný. Není dokonalá. Prostor pro svobodnou volbu má své širší či užší meze a objevování nových příležitostí přináší transakční náklady. A konkurence není harmonickým vztahem, je bojem o podíl na trhu na úkor jiných konkurujících. Tento boj se nevede jen eticky přijatelnými způsoby. Proto existuje a je potřebná regulace konkurence, zákaz nekalé konkurence, dumpingu, dohod o rozdělení trhu a společných postupů konkurujících apod.

Uvedl jsem nejzávažnější důvody pro regulaci směnných  vztahů a podnikání. V průběhu vývoje, zejména po druhé světové válce, počet regulačních opatření rychle rostl. Je to především zřejmě důsledek rostoucí diverzifikace aktivit ekonomických subjektů a jejich vzájemných vztahů, což s sebou neslo i zrod nových příležitostí a způsobů zneužívání nerovného postavení v tržních vztazích. Regulace, zrozená z "pýchy rozumu", z vlivu komunistického experimentu, která poznamenala kapitalistické hospodářství zejména těsně po druhé světové válce, se naopak v dalším vývoji postupně odbourávala.

Závěrem otázka. Co motivuje a tlačí na vznik regulačních opatření, omezujících svobodu jednání tržních subjektů? Myslím, že je to společností sdílená etická představa, že jednání, které zneužívá silnějšího postavení ve vzájemných vztazích, je nespravedlivé. Je to idea společenské spravedlnosti. Je ovšem pravda, že na názoru, které jednání je spravedlivé a které ne, se lidé neshodnou. Jiný názor například budou mít bohatí, jiný chudí. Jedna myšlenka se však od starých časů táhne historií a postupně nabývá na síle a získává veřejné mínění. Že lidé jsou si rovni. Idea společenské spravedlnosti je jejím vyústěním v časech přechodu ke kapitalistickému tržnímu hospodářství. Je to společností sdílené etické vědomí rovnosti lidí ve vztahu k pravidlům správného chování. Jednání, které je porušuje, je nemravné, nespravedlivé, padni, komu padni. A má se postihovat. Kde nestačí veřejné mínění, musí nastoupit zákon. Vždy tak tomu nebylo. Byli páni, byli kmáni a bylo samozřejmé, že co si může dovolit pán, nemůže si dovolit kmán. Idea společenské spravedlnosti jako rovného vztahu lidí k pravidlům správného chování je velkou civilizační vymožeností moderní doby. Cestu k ní postupně také razil rozvoj tržního hospodářství, formálně rovného a vzájemně nezávislého postavení aktérů směny a možnost svobodné volby.

Externality

Dalším důvodem pro intervence státu jsou tak zvané externality. Rozumí se jimi průvodní, vedlejší dopady výroby a spotřeby statků, které nejsou zohledněny a oceněny ve směně těchto statků, které však dopadají na třetí, na směně těchto statků, jejich výrobě a spotřebě nezúčastněné subjekty a kladně nebo záporně ovlivňují jejich výrobu, spotřebu a celkové životní podmínky.

Pozitivní externality nepředstavují problém. Třetí strana z nich má prospěch a nemá důvod se jim bránit. Jejich původce nemůže za jejich užívání žádat odměnu, protože nejsou příjemci výslovně požadovány. Pro příjemce jsou jakousi analogií bezplatně poskytovaných veřejných statků a služeb. Nepředstavují proto důvod pro státní regulaci výrobní či spotřební činnosti.

Problémem jsou záporné externality. Poškozují třetí stranu, snižují efektivnost podnikání, zhoršují životní podmínky osob, na které dopadají. Zvláště se v této souvislosti poukazuje na negativní dopady na životní prostředí. Vzniká tedy otázka, jak se jim účinně bránit, způsobené škody kompenzovat nebo aspoň omezovat.

Liberální ekonomové soudí, že rozhodující podmínkou obrany proti nežádoucím externalitám je jasné vymezení, definování a dodržování soukromovlastnických práv. Je-li tomu tak, svobodný trh si s tímto problémem poradí. Pouze tam, kde je nelze jednoznačně vymezit, je třeba sáhnout k jiným řešením. Na příklad Václav Klaus píše: "...všude, kde jsou vymezena a respektována soukromovlastnická práva a kde funguje cenový systém, je životní prostředí chráněno neviditelnou rukou trhu daleko lépe, než by to dokázala viditelná ruka jakéhokoli státu, zákona nebo mezinárodní úmluvy. Žádná regulace nedokáže podchytit tisíce místních jednotlivostí a specifik tak, jak dokáží sami lidé svým vyjednáváním, smlouváním a obchodováním. A žádný regulátor není motivován starostí o svůj majetek. Regulace znečišťování a na tom založená ochrana přírody jsou užitečné jen a jedině tam, kde nelze vymezit vlastnická práva." (Lidové noviny, 9. 2. 2002 ).

Argumentace vyvolává pochybnosti. Zvláště pozoruhodné působení neviditelné ruky trhu. Neviditelná ruka trhu působí ve směnných vztazích. Její kouzlo spočívá v přetváření soukromého zájmu na vlastním prospěchu ve prospěch jiných. Tvrzení, že i v případě záporných externalit dokáže přetvářet škodu v prospěch, je nesmyslné, absurdní. Sebelépe fungující svobodný trh nemůže odstraňovat škody, vznikající mimo jeho působnost, mimo směnných vztahů. Může pouze napomáhat tím, že dodává prostředky k jejich odstraňování, zejména ceny pro vyčíslení škod a formy svého fungování -- viz např. obchod s povolenkami znečištění. Sama neviditelná ruka trhu může omezování škodlivin v životním prostředí napomáhat jediným způsobem, prostřednictvím koupěschopné poptávky, preferující k životnímu prostředí šetrnou výrobu produktů a šetřících při spotřebě životní prostředí. Taková poptávka ovšem není plodem fungování svobodného trhu, je plodem veřejného mínění.

Pochyby také vzbuzuje tvrzení, že regulace znečišťování je užitečná jen tam, kde nelze vymezit vlastnická práva. Jednoznačné vymezení vlastnických práv je elementární podmínkou fungování tržního mechanismu, ale i vztahů v netržním prostoru života společnosti. A je také podmínkou uplatňování regulačních opatření vůči znečišťování. Nutnost regulace má jiné důvody.

Přesné vymezení vlastnických práv je předpokladem odstraňování, kompenzace a omezování negativních externalit. Vlastník je motivován k ochraně svého vlastnictví proti poškození a tím přispívá i k ochraně životního prostředí. Jednoznačné vymezení vlastnických práv umožňuje identifikovat škůdce a poškozeného a jednat o řešení externalit. Vzájemnou dohodou o ukončení činností externality způsobujících a odpovídajících kompenzacích nebo soudní žalobou. Takové řešení samozřejmě žádnou státní intervenci nevyžaduje. Prostor pro taková řešení je však omezený. Je omezený na případy, kdy lze jasně určit poškozeného a škůdce, povahu a velikost škody. Jakmile narůstá počet škůdců a poškozených, je stále obtížnější a nákladnější stanovit, kdo, jak a v jaké míře jednotlivé poškozené poškozuje. V případě poškozování ovzduší, kdy existuje "x" znečišťovatelů, kdy různé zdroje a formy znečištění se integrují, kdy jejich negativní dopady nerespektují žádné hranice, místní, státní, ba dokonce kontinentální a postihují všechny, sebepřesnější vymezení vlastnických vztahů pro řešení negativních externalit bez autoritativní intervence státní moci nestačí. Musí nastoupit státní regulace, příkazy, zákazy pro znečišťovatele, stanovení přípustných norem jednotlivých forem znečištění a sankcí za jejich nedodržení apod. Vymezení vlastnických práv ovšem zůstává podmínkou uplatňování regulačních opatření. Dávat příkazy a zákazy lze jen konkrétním vlastníkům.

Liberální ekonomové věří ve všemocnost svobodného trhu. Dokonce, že neviditelná ruka trhu dokáže účinněji předcházet a omezovat negativní externality a šetřit životní prostředí Lépe než státní regulace. Opak je pravdou. Tržní mechanismus nemá v sobě zabudovány zábrany k jejich tvorbě a stimuly k jejich předcházení. Záporné externality nejsou zahrnuty do kalkulací hospodařících subjektů. Jejich tvorba je nic nestojí. Opatření, která by jim umožnila předcházet nebo je odstraňovat naopak vyžadují dodatečné náklady. A tak jsme byli svědky, jak svobodné podnikání (a nejen ono, i organizované podnikání komunistického plánovaného hospodářství) postupně devastovalo životní prostředí. Smog, nedýchatelné ovzduší průmyslových center, řeky plně jedovatých odpadů, kyselé deště ničící lesy, atd. to byly plody svobodného podnikání. Nebyla to neviditelná ruka trhu, která se tomu vývoji vzepřela. Byl to rostoucí tlak veřejného mínění, který si vynutil zavádění regulačních opatření a přivodil určitý obrat k lepšímu ve stavu životního prostředí. Historie prokázala, že fungování svobodného trhu škodí životnímu prostředí.

Redistribuce

Trn v oku představují pro liberální ekonomy veřejné výdaje státu. Čím nižší je jejich podíl na hrubém domácím produktu, tím lépe, tím je tržní ekonomika svobodnější, výkonnější, konkurenceschopnější. Ti extrémní považují daně, které je financují, za krádež a požadují svobodný trh bez státu. Většina ovšem považuje stát za nezastupitelného garanta dodržování pravidel správného chování a je jasné, že plnění této úlohy není zadarmo. Co kritizují a odmítají, to jsou finance do sociální sféry, které posilují životní jistoty pro lidi, kteří z různých důvodů nejsou schopni zajistit si zdroje pro důstojný život, a které vyrovnávají příležitosti uspět v životě. Ve světě rozvinuté dělby práce a tržního hospodářství jsou aktivním, nebo snad lépe řečeno, primárním účastníkem trhu pouze ti jedinci, kteří jsou schopni nabídnout své pracovní schopnosti a jejich nabídka je přijata. Pouze oni vytvářejí produkty a služby a dostávají za ně odměnu, důchod. Ostatní žijí z tohoto důchodu nebo z úspor v podobě peněz, fyzického majetku, vlastnických práv na důchod. Oni představují to, co jsem nazval sociální sférou.

Drtivá většina transferů z produktivní do sociální sféry probíhá spontánně, prostřednictvím rodinných rozpočtů, koupě movitého majetku a vlastnických práv, darů, splacení půjček apod. Část těchto transferů však organizuje stát. Formou rozpočtových dotací, povinného pojištění, poskytováním bezplatných služeb. A právě tato státem organizovaná redistribuce je předmětem liberální kritiky. Ve jménu osobní odpovědnosti jedinců za vlastní osud požadují dobrovolnou, trhem zprostředkovanou redistribuci.

Co vedlo v procesu vývoje kapitalistického řádu ke vzniku státem organizované redistribuce důchodů? Myslím, že hlavním důvodem byla ztráta životních jistot. Od pradávna žili lidé ve větších či menších víceméně stabilních kolektivech, rodových klanech, rodinách, které jim tyto jistoty v případech, kdy sami nebyli schopni svou prací zabezpečit svou existenci, poskytovaly. V předkapitalistických časech zemědělské výroby jako převažující, hlavní formě získávání prostředků k lidské reprodukci, byla stabilita rodinného společenství upevňována místní vázaností na půdu. Kapitalistický způsob výroby tuto stabilitu odbourával. Potřebuje svobodnou, místně nevázanou, pohyblivou pracovní sílu. V počátečních fázích vývoje, v čase neomezeného kapitalismu, nebyl schopen nabídnout svobodné pracovní síle náhradní formy upevňující životní jistoty. Bohatým dávaly tyto jistoty úspory. Chudí je postrádali. Postupně, spontánně vznikaly formy, posilující životní jistoty chudých. Dělnické spolky, poskytující vzájemnou výpomoc svým členům, záložny, spotřební družstva apod. To nestačilo, a tak se pod rostoucím tlakem veřejného mínění začal role podporovatele a garanta životních jistot ujímat stát.

Druhým důvodem pro státní regulaci redistribuce důchodů do sociální sféry je snaha o vyrovnání příležitostí, startu do života. Jedná se o bezplatné vzdělání. Kapitalismu svobodného trhu je vlastní tendence ke zvyšování majetkové a důchodové nerovnosti. Důvody výstižně charakterizoval např. F. A. Hayek: "právě proto, že jednotlivec má volnost rozhodovat, zda použije výsledku svého současného úsilí na současnou spotřebu nebo na zvýšení svých budoucích příležitostí, bude jeho postavení, kterého již dosáhnul, zvyšovat jeho šance na ještě lepší postavení neboli, že bude dáno těm, kteří již mají". Bezplatné vzdělání sice vytváří jen formální vyrovnání příležitostí, přece však šance těch, kdo nemají, je podstatně větší, než kdyby museli za vzdělání v soukromých školách platit.

Liberální ekonomové kritizují státní regulaci přelévání důchodů za to, že nemotivuje k práci, podporuje příživnictví na úkor těch, kteří se snaží. Co však může, nabídnout svobodný trh např. místo státem garantovaných starobních a invalidních důchodů, podpory v nezaměstnanosti, převážně bezplatné zdravotní péče a bezplatného vzdělání? K posílení existenčních jistot jedinou věc, dobrovolnou tvorbu úspor a pestrou nabídku různých soukromých finančních organizací na jejich spravování s příslibem zhodnocení, bank, pojišťoven, různých fondů apod.

Není důvod pochybovat, že taková forma podpory existenčních jistot může fungovat. Hovoří pro ni zejména příslib zhodnocování úspor. Má však své mouchy. Ne všichni jsou schopni ze svých důchodů vytvářet dostatečné úspory. Ne všichni myslí na zadní kolečka a jsou ochotni preferovat budoucí jistoty před současnými požitky. Tržní forma vytváření životních jistot pro lidi nemůže vyloučit existenci existenčně nezajištěných. Pro ně zbývá jedině charita.

Tržní forma vytváření životních jistot nese v sobě nejen příslib zhodnocení úspor, ale také značnou porci rizika jejich ztráty. Finanční organizace hospodaří s cizími úsporami. Již v kapitole o směně je zmiňovaný problém kontroly odpovědnosti jejich hospodaření. Vzpomeňme devastující vliv poslední krize na globálních finančních trzích na mohutné státní dotace na záchranu bank a úspor v nich uložených. A konečně je pravděpodobné, že služby jako zdravotnictví a vzdělávání placené z úspor a poskytované soukromými, zisk sledujícími organizacemi, budou dražší než bezplatné, státem poskytované služby.

O tom, jaký bude způsob redistribuce důchodů do sociální sféry s cílem posilovat existenční jistoty lidí a vyrovnávat příležitosti úspěšného vstupu do produktivního života může rozhodnout jedině převažující veřejné mínění. Více jistot může zřejmě nabídnout stát.

Závěrem

Myslím, že není třeba hovořit o dalších oblastech a důvodech pro státní intervenci do chodu hospodářství. Např. o zahraničním obchodu, peněžním oběhu, makroekonomické podpoře rovnovážného růstu, investic do infrastruktury apod. Snad dosavadní argumenty stačí přesvědčit o nutnosti zákonné regulace chování tržních subjektů podle pravidel správného chování a vhodnosti státem řízené redistribuce důchodů ve prospěch posílení životních jistot občanů a vyrovnávání příležitostí pro start do produktivního života.

Snažil jsem se prokázat, že ideál tzv. ryzího svobodného trhu, na němž neviditelná ruka trhu a konkurence hladce, bez externích zásahů, vyřeší automaticky všechny zádrhele jeho fungování, je falešná, utopická vize. Nejvíce svobody měl trh v počátečních fázích kapitalistického rozvoje, v éře neomezeného kapitalismu. Krutost, bezohlednost, s níž se choval k námezdní pracovní síle, zplodila ideál společnosti bez vykořisťování, spravedlivě, podle zásluhy rozdělující vytvořené bohatství. Tento ideál se po čase zpředmětnil v revoluční přestavbě společenského řádu, ve vytvoření státem organizovaného a řízeného hospodářství, v němž by neviditelnou ruku trhu nahradilo vědomé řízení hospodářských procesů k dosahování všeobecného prospěchu. Po zhruba sedmdesáti letech trvání se tento hospodářský systém v důsledku nedostatku svobody a z ní vyplývajících stimulů k efektivnímu hospodaření, v důsledku skřípání mechanismu koordinace hospodářských činností a pod konkurenčním tlakem úspěšného vývoje kapitalistického tržního hospodářství vnitřně rozložil a zhroutil. I tento ideál byl utopií, slepou uličkou historie.

A zatím se evolučně vyvíjel kapitalistický tržní řád. Postupně se kultivoval kroky k prosazování pravidel správného chování do činnosti tržních subjektů a humanizoval opatřeními podporujícími existenční jistoty šance lidí. Lidská historie zřejmě nemiluje extrémy, volí střední cestu.

Výslovně zmíněná literatura

Vytisknout