Diagnóza radikálního liberalismu

16. 9. 2010

MRL je vlastně velmi podivným druhem textu. Chce býti protestem, manifestem i programem změny současně, aniž by mezi jednotlivými polohami rozlišoval a aniž by si uvědomoval, jak neadekvátně v jednotlivých polohách vystupuje. Je protestem proti ideologii i politické praxi, která z této ideologie vyrůstá, není však schopen tuto ideologii ani tuto politickou praxi smysluplně (ne-ideologicky a nekarikovaně) popsat. Je manifestem lepších zítřků a tím se staví na roveň ideologie i praxe, kterou se snaží kritizovat. Je programem regresu vydávaného za pokrok, a tím je ve své podstatě neoliberální, v nejlepších tradicích toho, co představuje neoliberální konzervativní revoluce.

Přepjatost, a tím i nedůvěryhodnost celého textu, se vyjevuje již v prvních odstavcích. Neoliberální ideologie ve své krystalické podobě je zde ztotožněna se světem, ve kterém žijeme. Jak už to tak bývá, lidské jednání je co do svých motivů daleko rozmanitější, než aby mohlo být klasifikováno jako trvalé naplňování axiomů libovolné ideologie. MRL je protestem proti neexistujícímu společenskému řádu, je protestem proti představě, kterou mají o tomto řádu a jeho praktickém fungování autoři sami. Není to globální kapitalismus, který 'má tendenci přeměňovat lidi i přírodu v disponibilní, recyklovatelné zdroje pro průmyslovou výrobu za účelem zisku.' Tuto tendenci má kapitalismus jako takový. Stejně jako tendenci kolonizovat veřejný prostor i veřejné statky.

Velmi problematickým je pak zastírání skutečného vztahu mezi politikou (politickými stranami) a kapitalismem. Politické strany jsou zde představovány téměř v roli obětí, které jsou bezmocně privatizovány a kolonizovány mafiánskými strukturami. A to vše pod taktovkou "politickoekonomické oligarchie". Pokud se politické strany skutečně stávají 'agenturami na získávání státních a veřejných zakázek a významných pozic ve státní správě', pak není možné tvrdit, že jsou kolonizovány mafiánskými strukturami, ale je třeba říci, že se politické strany transformovaly do mafiánských struktur, které nejen legitimizují, ale přímo organizují 'rozsáhlou korupci'.

Za takové situace nelze tvrdit, že je paradoxní, 'že střední vrstva... dává většinou své sympatie pravici'. Měla by je snad vyjadřovat těm, kteří se vydávají za levici a kterým mafiánský charakter politiky vadí stejně málo jako všem ostatním? Paradoxní ve skutečnosti je, že stále ještě řada lidí má potřebu ve volbách vůbec někomu své sympatie vyjadřovat. Skutečnou otázkou je, kde končí víra v pozitivní změnu (ať již toto sousloví vyjadřuje cokoliv) a začíná prostý nedostatek informací či přímo zavírání očí před stále ponurejší a beznadějnější realitou.

Vše, co autoři připisují tzv. neoliberálnímu režimu, patří ke standardní výbavě kombinace kapitalismu jako ekonomického systému a politiky jako systému reprezentace zájmů. Náboženství růstu, degradující občany na konzumenty, hraje daleko větší roli v politice než v ekonomii, jak ostatně ukazuje zkušenost s levicí nabízející ve volební kampani jako jedny z hlavních témat zvýšení platů různých kategorií zaměstnanců veřejného sektoru, zlepšení finanční situace rodin s dětmi a zavedení 13. důchodů - tedy trochu více konzumu pro všechny. A to vše v situaci, kdy tatáž levice pod heslem flexicurity (flexijistoty, tedy snad pohyblivé jistoty?) a s odkazem na konkurenceschopnost zároveň souhlasí s nabouráváním základních pravidel, jimiž se řídí vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, nejčastěji v neprospěch zaměstnanců. Vlády se podle autorů ujímá 'politicko-ekonomická vrstva rozprostřená napříč demokratickými politickými stranami'. Bohužel, v manifestu se nedočteme, co tyto strany kvalifikuje k tomu, aby byly za takové situace stále ještě nazývány demokratické. Pravděpodobně síla zvyku...

Poté, co autoři shrnují deset smrtelných hříchů neoliberalismu, konstatují, že jako liberálové se smutným údivem sledují, jak neoliberální klaka s pomocí televizní propagandy dává vzniknout oligarchickému mafiánskému kapitalismu. A pokud jsou moderní dějiny Západu, jak autoři tvrdí, 'vlastně bojem o to, aby kapitalismus nedeformoval společnost, ale současně aby si zachoval svoji produktivitu a efektivnost', pak byl Západ v tomto boji extrémně neúspěšný, protože každá moderní západní společnost je kapitalismem značně deformována. Jen se liberálům, jak se zdá, před tímto faktem dařilo poměrně dlouho a poměrně úspěšně zavírat oči. O to větší je jejich dnešní údiv.

Jen úspěšně od reality izolovaný liberál může dnes 'přestat nečinně přihlížet tomu, jak se ztrácí svobody, jak se svobodná společnost dusí v objetí mafiánského kapitalismu'. My ostatní si můžeme položit otázku, zda společnost, kterou dusí mafiánský kapitalismus, je ještě vůbec svobodná. A na rozdíl od liberálů si na ni můžeme i pravdivě odpovědět. Již Karl Polanyi ve své práci Velká transformace, vydané poprvé v roce 1944, ukazuje, že vztah mezi liberalismem, ať již politickým nebo ekonomickým, a svobodou, není vůbec tak neproblematický, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Zatímco skuteční liberálové budou kritizovat neoliberální ideologii, v čemž autoři manifestu spatřují jejich intelektuální a morální úkol, my ostatní se můžeme pokusit pochopit skutečné příčiny a důsledky jevů, které bezprostředně ohrožují sociální soudržnost -- a tedy společnost jako takovou. Autoři manifestu se ničím podobným zdržovat nehodlají a namísto toho nabízejí prázdné pojmy jako 'politickoekonomická oligarchie', 'osvícená politika' či 'oligarchický mafiánský kapitalismus', jejichž cílem je spíše zakrývat než vysvětlovat.

Je například otázkou, zda atomizace společnosti, postupný rozklad sítě vazeb a vztahů konstituujících sociální svět je, jak tvrdí autoři MRL, důsledkem úspěšného neoliberálního tažení. Není spíše jeho nezbytným předpokladem? Ve skutečnosti tedy důsledkem nikoli neoliberálního, ale spíše předcházejícího období liberální politiky svobodných trhů? Nikoli neoliberalismus obcházející Evropou, ale svobodný trh vyžaduje ke svému hladkému fungování sumu atomizovaných jedinců namísto společnosti.

Stejně tak defraudace, úplatkářství, nepotismus nebo daňové úniky, abychom jmenovali alespoň některé, nejsou zločiny objevující se poprvé v souvislosti s neoliberálním režimem. Na rozdíl od liberálů bychom se měli také ptát, zda dnes ještě existuje smysluplná hranice mezi mocí politickou, odvozenou z voleb, a mocí ekonomickou, odvozenou od množství kapitálu. Nebo zda se tyto dvě moci nepřehledně neproplétají, netransformují jedna v druhou, jak je právě třeba, a zda k těmto procesům nedochází již daleko dříve v souvislosti s ustavením volných trhů, a neoliberální režim tento systém spíše přejímá než vytváří. Opět s odkazem na Karla Polanyiho můžeme konstatovat, že institucionální separace politiky a ekonomiky skutečně může představovat vážnou hrozbu pro systém vztahů tvořících jádro společnosti, skutečné sociálno, jejich opětovná fúze v okamžiku, kdy principem ekonomiky je prosazování individuálního sobeckého zájmu, je pro společnost neméně nebezpečná.

Zdá se, že existuje celá řada otázek a témat, na které liberálové, ani ti radikální, nemohou najít odpověď, protože si tyto otázky nekladou a tato témata neotvírají. Případně může platit, že to, že na ně nemohou najít odpověď, je důvodem, proč si dané otázky nekladou. Budou proto pravděpodobně přicházet s manifesty, které budou mít spíše tendenci zastírat a znepřehledňovat, nemístně zjednodušovat a ukazovat na nesprávné nepřátele. Podobné manifesty však nemohou nabídnout nic z toho, co se zdají na první pohled slibovat. Tedy ani skutečnou alternativu neoliberální ideologie, ani neoliberální praxe.

Neoliberalismus je v jistém ohledu totiž pokračováním emancipačních snah, které svého ucelenějšího vyjádření dosahují právě v podobě liberálního politického a ekonomického zřízení. Neoliberalismus je extenzí těchto snah a liberálové tvrdí, že jde o takříkajíc vymknutí se z přirozeného řádu věcí. S odkazem na Zygmunta Baumana, sociologa polského původu, a jeho práci o holocaustu a jeho skutečných kořenech v moderní, na racionalitě a etice výkonu založené společnosti, je třeba tuto interpretaci rázně odmítnout. Neoliberalismus rozhodně není systémem, který by bylo možné označit za neorganickou výjimku, která zcela neočekávaně a zcela nepochopitelně zasáhla moderní společnosti Západu. Nejde o žádné vymknutí se z kloubů. Naopak, jde daleko pravděpodobněji o dovedení procesů a vztahů rozvíjejících se v moderních společnostech od 19. století do jejich logických a předvídatelných konců. A v tomto ohledu nás liberální recepty přinejlepším pouze nutí opakovat naši vlastní historii a v tomto smyslu, podobně jako v případě neoliberálních receptů na řešení našich dnešních problémů, je regres vlastně vydáván za pokrok.

Vytisknout