Muslimové-homosexuálové v Německu mezi otevřeností a strachem

20. 9. 2010

Ve velkém počtu islámských zemí se homosexualita považuje za trestný čin, který je stíhán peněžitým trestem či vězením. V některých zemích, mj. v Nigérii a Saúdské Arábii, je láska ke stejnému pohlaví trestána i smrtí. Ale ani muslimští imigranti, kteří žijí v západoevropských zemích, nemají život o mnoho lehčí, pokud se ke své homosexualitě přiznávají. Většina ji skrývá, zejména před svými rodinami. Tak se jejich život mění v jednu velkou masku.

Muharrem A. je muslim, ale i gay. Už léta pracuje v jednom kadeřnickém salónu v multikulturním Kolíně nad Rýnem. "Já osobně nemám se svou homosexualitou problém. Ale s ohledem na to, že pocházím z Turecka, kde jsou mentalita a kultura zcela jiné než tady, o tom moji rodiče samozřejmě nevědí," říká mladý kadeřník.

Život ve strachu

Muharrem A. (jméno je změněno - pozn. aut.) tak každý den žije dvojí život - z jedné strany otevřeně přiznává svou homosexuální orientaci a stojí si za ní, z druhé strany je pak přinucen ji skrývat: "Moje rodina, hlavně otec, je velice religiózní. Proto před nimi tajím, že se mi líbí muži, zatímco přátelům, známým a kolegům v práci o tom otevřeně říkám."

Tento pětadvacetiletý kadeřník se narodil v Berlíně, už jeho dědové přišli do Německa jako gastarbajtři v 60. letech. A navzdory faktu, že jeho rodiče již více než čtyči desetiletí žijí v Německu, Muharrem A. nemůže počítat s jejich otevřeností a tolerancí v této otázce - přiznat svou homosexualitu pro něj proto nepřichází v úvahu:

"Žiju ve stálém strachu. Jsem přesvědčen, že by můj otec reagoval velmi prudce, buď by mě okamžitě zavrhl ve smyslu, že už mě nikdy nechce vidět, nebo by mě dokonce zabil," zdůrazňuje Muharrem.

Nemoc, kterou je třeba léčit

Stejně jako většina náboženství, i islám odmítá homosexualitu. Korán, podle některých konzervativních interpretací, vyloženě trvá na trestání tohoto jevu. Existence stejnopohlavní lásky se často interpretuje jako slabost, proti níž musí člověk bojovat, vysvětluje Mustafa Hadžić, imám bosňácké islámské společnosti v Kolíně nad Rýnem: "Je to nemoc, kterou je třeba léčit, vedle alkoholismu. Islám říká, že je to hřích, a my nic takového nechceme. Ten, kdo se takto chová a žije v homosexuálních vztazích, je velký hříšník, není nevěřící, ale hříšník. To je třeba rozlišovat."

Mustafa Hadžić tvrdí, že on se v žádném případě nezasazuje za trestání homosexuality. Jako imám vidí svou úlohu v rozhovorech s homosexuály a v jejich přesvědčování, že činí špatnou věc, čímž je přivede k přeměně. Násilí, které je obvyklé v některých islámských zemích, striktně odmítá: "Ve společnosti, v níž žijeme, je možné pouze morální odsouzení, rozhodně ne fyzické trestání. Nikdo nemá právo trestat - ani jedince, ani rodiny. To v islámu není!

Pro Muharrema A. jsou taková slova jen slabou útěchou. "Pokaždé, když navštívím své rodiče, mám strach. Když strkám klíč do zámku, přemýšlím, jak se na mě ihned po vstupu do bytu vrhnou, protože přišli na moje tajemství. Takové myšlenky mi pokaždé běhají hlavou, když jdu k vlastním rodičům," říká tento mladík se smutkem v hlase.

"Mnozí homosexuální imigranti v Německu se cítí podobně jako Muharrem," vysvětluje Fabian Spies, představitel poradny patřící pod Sdružení homosexuálů z Kolína nad Rýnem. "Když se rodiče dovědí, že jejich dítě upřednostňuje stejné pohlaví, mnozí jej zavrhnou, vydědí ho a podobně. Časté jsou i výhružky zabitím. To je velmi specifické, protože se to mnohem častěji stává v rodinách imigrantů, než v německých rodinách.

Dvojitá diskriminace

Z toho důvodu jsou homosexuálové často dvojnásob diskriminovaní. Ačkoli je v německu již přes čtyči roky v platnosti zákon proti diskriminaci a homosexuálové už jsou i na významných funkcích ve veřejném a společenském životě, život muslimských homosexuálů i nadále není snadný.

Existují poradny, které jsou otevírány právě kvůli specifické problematice imigrantů-homosexuálů. Sdružení gayů a lesbiček (LSVD), které je největší v Německu, otevřelo ve větších německých městech deset svých zastoupení, aby mohlo poskytovat pomoc kdekoli je potřeba. Vedle toho existují po celé zemi skupiny nabízející pomoc a podporu, jejichž členové jsou příslušníky stejných národností. Pomáhají jeden druhému v upřímném postoji vůči sobě i vůči svému okolí. Ale je to často dlouhá a těžká cesta. Muharrem A. to ví nejlépe: "Ještě pořád je moc brzy, aby se to moji rodiče dověděli, nepřeju si to. Až budu starší, jednoho dne se to musí dovědět, ale přes prostředníka, já osobně jim to prostě říct nemůžu."

(Z bosenštiny přeložil Jan Čihák.)

Zdroj: ZDE

Vytisknout