Nečasova "odpovědná penzijní reforma" je zcela nezodpovědná, lobbistická

17. 9. 2010 / Jaroslav Vostatek

Je správné, že se jednotlivé politické strany poperou o koncepci důchodové reformy. Jaká je však ta „správná pravicová“ penzijní politika? Nejvíce vlivné zásadové liberály bychom v posledních desetiletích našli na katedře ekonomie University of Chicago. Jde o tzv. chicagskou ekonomickou školu, jejímž největším protagonistou byl profesor Milton Friedman – alespoň pokud jde o penzijní teorii a politiku. Jejich liberální řešení penzijního problému je systémové a jednoduché: zrušit veřejný penzijní systém, konkrétně ten americký, který američtí autoři často charakterizují jako systém sociálního pojištění, byť s klasickým, Bismarckovým sociálním pojištěním má velmi málo společného.

Americké a české veřejné penze

Zásadní odchylkou amerického i českého „sociálního důchodového pojištění“ od Bismarckova sociálního pojištění je existence dvou redukčních hranic při výpočtu důchodu. Dokonce v obou zemích máme i podobná procenta, jimiž se průměrný výdělek redukuje při výpočtu starobního důchodu: v USA se letos výdělky do 761 $ měsíčně redukují na 90 %, nadto až do 4 586 $ koeficientem 32 % a přes 4 586 $ se výdělek bere na zřetel jen z 15 %. U nás se do hranice 10 500 Kč neredukuje (sazba 100 %), nadto do 27 000 Kč měsíčně se redukuje na 30 % a nad 27 000 Kč se redukuje na 10 % průměrného výdělku pojištěnce. České redukční hranice i procenta byla Ústavním soudem prohlášena za nepřiměřená, nespravedlivá a byla zrušena k 30. 9. 2011. Ústavní soud ČR vycházel v zásadě z toho, že u nás máme mít model sociální pojištění (podle naší terminologie v zákonech), který se má opírat o ekvivalenci mezi placeným pojistným a penzemi.

V Německu a v dalších zemích s poctivým sociálním pojištěním žádné redukční hranice a procenta neexistují. Existuje jen jeden výdělkový strop – výdělky do jeho výše se zohledňují 100 % a nad strop se výdělek nebere na zřetel vůbec (redukční procento 0 %). Pojistné se v sociálním pojištění vypočítá z výdělku do téhož stropu. Např. v Německu je výdělkový strop na úrovni 200 % průměrné celostátní mzdy. V USA a v Česku jsou také výdělkové stropy, konkrétně v přepočtu na měsíc 8 900 $ (asi 240 % průměrné americké celostátní mzdy) a 142 257 Kč (600 % průměrné české celostátní mzdy). Zajímavá je i výše pojistného: v USA 12,4 %, v Česku 28 % (a v Německu 19,9 %, stát zde ale některé výdaje dotuje ze státního rozpočtu). Pokud jde o veřejné výdaje na penze, tak Česko na ně vynakládá (podle údajů OECD za rok 2005) 7,2 % a USA 5,3 % HDP (Německo 11 % HDP). Z analýz OECD vyplývá, že české veřejné důchodové pojištění má k sociálnímu pojištění velmi daleko; jsme dokonce řazeni do skupiny zemí, do níž patří i státy s jednotnými penzemi, bez vazby na předchozí výdělek či zaplacené pojistné. Naproti tomu v USA je zásluhovost významně vyšší.

Liberálové z Chicaga: žádné povinné penze

Krátkou informaci o amerických veřejných penzích jsme zařadili proto, abychom měli určitou představu o tom, co chtějí (chtěli) novodobí američtí liberálové zrušit. Zcela zásadní přitom je také to, že tito liberálové chtěli americké veřejné penze zrušit bez náhrady. A důvod? Ten je zcela principiální: Jakýkoliv povinný penzijní systém je zbytečným omezováním svobody, každý člověk se může sám zabezpečit podle svých individuálních potřeb. Tento přístup je zcela legitimní – z pohledu teorie; z odborného hlediska nelze proti němu nic namítat. Druhou věcí je, že v demokratické společnosti má tato liberální koncepce minimální šanci – ještě se nestalo, že by ve svobodných volbách zvítězila strana usilující o zrušení veřejných penzí bez náhrady.

Chicago Boys: povinné soukromé penze!

V Chile byla od roku 1981 realizována penzijní reforma, kterou vymysleli tzv. Chicago Boys – skupina asi 25 chilských absolventů katedry ekonomie na University of Chicago. Touto reformou bylo v podstatě chilské sociální důchodové pojištění nahrazeno povinným důchodovým pojištěním u nově vytvořených speciálních soukromých penzijních fondů. (Z právního hlediska šlo u dosavadních pojištěnců o tzv. opt-out, tj. o dobrovolné vyvázání se z veřejného penzijního systému; nedemokratické podmínky a sliby penzijních fondů však byly rozhodující pro „dobrovolný“ přestup 95 % pojištěnců.) Připomeňme, že v Chile tehdy vládl Augusto Pinochet a jeho vojenská junta. Chicago Boys slíbili hospodářský zázrak, k němuž měla přispět i chilská důchodová reforma. Za pojistné 10 % ze mzdy se – při celoživotním zaměstnání – měla získat starobní penze na úrovni minimálně 70 % z předchozí mzdy. To bych bral také.

Chilští obdivovatelé chicagské ekonomické školy ovšem zradili své učitele. Povinné soukromé penzijní pojištění či spoření nemá nic společného s liberalismem. Je založeno na falešných důkazech vysoké efektivnosti soukromého penzijního sektoru, podle nichž mají vysoké investiční výnosy pokrýt i mimořádně vysoké náklady penzijní reformy, hrazené zvýšením státního dluhu či zvýšením daní (v praxi obojím). I u nás mladí nadšenci dokazovali výhodnost chilské reformy. Stát si podle těchto konstrukcí vypůjčí peníze na finančním trhu za obvyklý úrok a tyto peníze předá penzijním fondům, které docílí podstatně vyššího zhodnocení, než je úrok ze státních dluhopisů. Jednoduché, že. Škoda, že na to nepřišel už Adam Smith nebo Karel Engliš. Dnes bychom měli stát bez daní – když stačí si půjčit s nízkým úrokem a investovat s vysokým výnosem. Do této geniální operace, která je ekonomickým základem chilské penzijní reformy, ani nepotřebujeme zatahovat penze – ty s tím nemají nic společného, jen tuto operaci zbytečně komplikují.

Neznalost teorie neomlouvá

Povinné soukromé penzijní pojištění či spoření je naprostý ekonomický nesmysl. To platí i pro částečnou privatizaci, kterou podporuje ODS a Petr Nečas osobně. Ve stručnosti o tom pojednáváme v Britských listech. Badatelům rádi poskytneme podrobné informace, které jsou výsledkem vědeckovýzkumné činnosti na Vysoké škole finanční a správní v letech 2008-2010. Podrobné informace včas (v dubnu 2010) obdrželi i všichni členové tzv. Poradního expertního sboru MF a MPSV, vedeného panem generálním ředitelem Vladimírem Bezděkem. Přehledné informace včetně exekutivního shrnutí obdrželi v červenci 2010 od rektorky VŠFS premiér Petr Nečas a 2 příslušní ministři jeho vlády. Všichni měli možnost se seznámit nejen s historií penzijních reforem, ale i s aktuálními doporučeními Světové banky, která platí již od roku 2003. Neznalost teorie nikoho neomlouvá; to platí nejen pro premiéra a členy vlády, ale i pro Vladimíra Bezděka a další členy PES a NERV. Vladimír Bezděk a další členové těchto sborů ovšem nejsou nezávislí odborníci a zatím velmi úspěšně hájí zájmy svých chlebodárců, které jsou v naprostém rozporu se zájmem ekonomiky i pojištěnců. Jako osoby s konfliktem zájmů by zaměstnanci soukromých finančních institucí samozřejmě vůbec neměli být členy komisí pro penzijní reformu.

Vyvedení 3 % z mezd mladší populace představuje řádově jednonásobek ročního obratu stávajících penzijních fondů. Produkt tohoto velkého byznysu je podstatně horší než produkt, který může nabídnout státní důchodová pojišťovna (či ČSSZ). Režijní náklady povinného soukromého pojištění by byly nejméně o 10 % z pojistného vyšší, resp. starobní penze by byly v průměru o nejméně 10 % nižší než v systému doporučovaném Světovou bankou. Pro nic, za nic. (A nic za to.) O příslušné propočty se Bezděkova komise radši ani nepokusila. Nehodilo se to do krámu.

Žádným seriózním výpočtem se nedá odvodit liberální penzijní reforma. Také nelze „postavit“ penzijní reformu na frázi o potřebné diverzifikaci systému. Zvlášť když se pod diverzifikací myslí penězovod do několika soukromých podniků. Privatizace veřejného penzijního systému – ať již plná (Chile), poloviční (Slovensko), nebo „malá“ (PES) – není legitimní koncepcí důchodové reformy. Liberální teorie rozhodně není rozhodně odvozena od zájmů jedné lobby.

Beveridgeův a Klausův „rovný důchod“

William Beveridge byl mj. dlouholetým rektorem London School of Economics and Political Science a po válce se stal předsedou britské Liberální strany. Proslavil se hlavně tím, že ve své zemi vedl za války komisi, která připravila reformu britského sociálního systému. Nový systém „národního pojištění“ byl uzákoněn za labouristické vlády v roce 1946. Na základě placení jednotného, univerzálního pojistného národního pojištění vznikal nárok na jednotný, univerzální důchod na úrovni nižší než existenční minimum. Jde vlastně o modifikaci liberální sociální politiky, která připouštěla nanejvýš dávky pro sociálně potřebné, s testováním příjmů a majetku. Klasická liberální sociální politika i britské národní pojištění jsou z odborného hlediska legitimními politikami. Pokud se v dané zemi voliči pro ně rozhodnou, mají je mít. Dnešní penzijní teorie si Beveridgeův penzijní model obvykle zjednodušuje tím, že předpokládá financování univerzálních důchodů ze státního rozpočtu („z daní“), bez asistence pojistného. Je to vcelku rozumné zjednodušení, teoreticky obhajitelné.

V (několika) zemích světa, které zavedly univerzální důchody, byly tyto důchody doplněny o další penzijní pilíře: dobrovolné podnikové a individuální penze. Jen s malým zjednodušením lze říci, že „liberálně koncipované“ univerzální důchody jsou na úrovni existenčního minima a tudíž nedostatečné a v praxi bylo nutno je „doplnit“ významnějším penzijním pilířem, a to sociálním pojištěním či podnikovými penzemi.

U nás navrhl zavést „rovný“ (univerzální) důchod Václav Klaus a ODS tuto liberální koncepci předložila první Bezděkově komisi v letech 2004-2005. „Rovný důchod“ se předpokládal na úrovni 20 % průměrné celostátní mzdy. To odpovídá liberalismu; koncepce je z odborného hlediska plně legitimní. Z pohledu teorie by se k univerzálnímu důchodu nejlépe hodilo zrušení pojistného na dnešní české „důchodové pojištění“. Ústup ODS z liberální koncepce univerzálního důchodu nebyl nijak vysvětlen. Dnešní podpora lobbistické Bezděkovy koncepce penzijní reformy by mohla odpovídat klientelismu, který se v ODS rozmohl; žádná fakta však korupci v tomto směru nedokládají. Mohlo by tedy jít i o pouhou odbornou naivitu.

Panevropský penzijní systém není ani pravicový, ani levicový

Česká pravice i levice by udělaly nejlépe, kdyby se – ústavní většinou – dohodly na zavedení Panevropského penzijního systému, který se skládá ze 3 pilířů. Základní pilíř tohoto systému vlastně vznikl jako reakce na rozvoj produktů soukromého důchodového pojištění a univerzálního životního pojištění. Jde o moderní sociální starobní pojištění, postavené na principu ekvivalence. Vše ostatní, mimo rámec zásluhovosti, je začleněno v sociálním pilíři. Oba veřejné pilíře mohou být „naplněny“ z veřejných prostředků v různém rozsahu. Pojistné placené do pojistného základního pilíře může být někde v rozmezí 10 – 20 % ze mzdy; konkrétní sazba pojistného na starobní pojištění je věcí politického rozhodnutí, dohody hlavních politických sil. Taková politika je legitimní, produkt je výrazně lepší než produkty případného povinného starobního pojištění. Dobrovolné soukromé starobní pojištění či spoření je třetím penzijním pilířem Panevropského penzijního systému.

Autor je bývalým generálním ředitelem životní pojišťovny Wüstenrot, nyní je vedoucím katedry veřejné ekonomiky na Vysoké škole finanční a správní.

Vytisknout