Škabrahův článek je blábol bez vztahu k realitě

23. 8. 2010

Kdybyste četli takovýhle začátek článku, asi byste ho hodili do koše - nejprve byste zbystřili, protože o medicinských věcech chce mluvit laik, a vzápětí byste se rozesmáli, protože autor schválně vyjde z nerealistického předpokladu, takže jeho závěry těžko budou moci mít jakoukoli relevanci. Přijde mi příznačné, že blábol týkající se medicíny se na BL nedočtu, zato blábol týkající se ekonomie ano. To neberte jako výčitku, pouze jako konstatování - zatímco před medicínou má dost lidí respekt, ekonomem jakoby se každý snad rodil.

Zkuste tedy prosím aspoň jako drobnou korekci popřát sluchu ekonomovi:

1. Martin Škabraha by se mohl kdekoli snadno dočíst, že státy si opravdu půjčují - od soukromníků, od jiných států, od mezinárodních institucí. Proto státní dluh skutečně existuje. (To ostatně jen opakuji, co napsal Martin Myant.)

2. Když už bychom měli uvažovat o izolovaném státu, který si půjčuje jedině od centrální banky, která mu natiskne peníze, pak se věc stejně nemá tak elegantně, jak se autor domnívá, protože:

2a) To není totéž, jako když přesvědčím pekaře, aby mi dal housky zadarmo. Stát nikoho nepřesvědčuje, ale tiskne peníze bez našeho svolení (a často bez našeho vědomí). Tady není rovný vztah pekař-zákazník, ale vztah mocenský, hierarchický.

2b) Zatímco u daní je jasně vidět, kdo kolik co státu odvádí, při tištění peněz to lidé "platí" ve vyšších cenách a nejde přesně určit (ani dopředu, ani zpětně), kdo kolik odvedl ve prospěch státu. Pouze se dá obecně říci, že na inflaci vydělávají ti, kterým vzroste příjem dřív, než se zvednou ceny, zatímco prodělávají ti, kterým stoupají ceny, ale příjem neroste.

V té druhé skupině jsou mimochodem hlavně všichni, kteří pobírají nějaké fixní dávky od státu. Velmi jednoduše řečeno: bankéř si dokáže spočítat, že přijde inflace, a má prostředky na to, aby se tomu dopředu přizpůsobil; naopak důchodce si asi tak snadno nespočte, že bude inflace, a i kdyby to dokázal, stejně s tím nic dopředu nenadělá.

2c) Nikdo, ani nejchytřejší plánovač, neumí odhadnout, jak (kdy a kde) přesně se jeho tištění nových peněz přelije do cen. Výsledkem i té nejušlechtilejší snahy proto bude narušení hospodářství, protože ceny budou méně předvídatelné (zajištění proti nepředvídatelným cenovým výkyvům také něco stojí). Spoléhat se na to, že by nám stačila informace o výši rozpočtového schodku (krytého tištěním peněz), je naivní. To by stabilitu inflačního hospodářství nezajistilo.

3. Kdyby si autor aspoň něco přečetl o historii, zjistil by, že nechuť k financování státu skrze tištění peněz se neopírá jen o teoretické argumenty. Prostě to nikdy nedopadlo dobře. V čele reálných států nestojí ušlechtilí nadlidé.

V jednom se ale s Martinem Škabrahou shoduji - v údivu nad tím, jaké výše dluhy mnoha západních států dosahují, a v podezření, že je nelze splatit. Ano, mnoho států se skutečně začíná dostávat blízko bankrotu. Pokud nebudou šetřit, aby zadlužování zastavily, pak je čekají jen dva scénáře: buď se budou muset svých dluhů zbavit tím, že začnou tisknout peníze mnohem rychleji než dnes (takže jejich dluhy se sice reálně smrsknou, ale přijde vysoká inflace, která de facto občany ožebračí), nebo vyhlásí bankrot (resp. "restukturalizaci" dluhu, tj. že ze svých dluhů budou ochotny splatit třeba jen třetinu) - to ale znamená, že jim nikdo nebude chtít znovu půjčovat, takže na dnešní dluhový blahobyt mohou zapomenout.

Ani jedna z těchto dvou možností se mi nelíbí - jsou nečestné a způsobí sociální rozvrat. Jediné čestné řešení je šetřit dříve, než bude pozdě. Obviňujme politiky z toho, že šetří na špatných místech, ale nekritizujme je za to, že vůbec šetří! To je přece absurdní.

Vytisknout