Chybami se člověk učí

23. 8. 2010

Právě vyšel brilantní nový manifest, který naléhá, abychom změnili svůj vztah k vlastním chybám: Being Wrong: Adventures in the Margin of Error. Napsala ho americká novinářka Kathryn Schulzová. Píše o experimentu, který r. 1902 provedl na berlínské univerzitě profesor Frank von Liszt. V semináři se začali dva studenti hněvivě hádat a jeden z nich pak vytáhl pistoli. Studenti v panice se snažili skrýt, do toho se pokusil zasáhnout profesor - a zazněl výstřel. Profesor upadl na zem. Svědci, kteří nevěděli, že to všechno bylo ziscenované, byli odvedeni ven a měli svědčit podrobně o všem, co viděli.

Všichni to měli úplně špatně. Svědčili o dlouhých monolozích od lidí, kteří se na scénu dívali, ti přitom neřekli vůbec nic. "Slyšeli", že tématem hádky bylo asi deset nejrůznějších, zcela fiktivních záležitostí, od partnerek přes dluhy až po zkoušky. Viděli všude krev, ale žádná krev tam nebyla. Většina lidí měla většinu faktů špatně a i ti nejlepší svědci nabízeli obraz, který byl fikcí z 25 procent. Čím víc si byli svědci jisti, tím víc se mýlili. Pokaždé, když se tento experiment provádí, výsledky jsou stejné.

Důsledky jsou šokující, Lidé nejsou schopni přesně popsat událost velkého významu, kterou právě zažili na vlastní oči. Co to vypovídá o našich schopnostech analyzovat složitější otázky? V knize American Pastoral charakterizuje spisovatel Philip Roth život jako "překvapivou frašku omylů". Naše schopnosti vnímat svět a argumentovat jsou zoufale omezené a svět je neuvěřitelně složitý. Díváme se na vesmír stéblem na pití.

Takže hlavní otázkou není, jestli se člověk často mýlí, ano, mýlí. Skutečnou otázkou je: usiluje člověk o tom porozumět svým chybám a poučit se z nich? To lze ale dělat jen tehdy, umíte-li přemýšlet o svých chybách zdravým způsobem.

Existuje pár oblastí v lidském životě, kde se to skutečně tak dělá. Například ve vědě. Jeden příklad: Když Barry Marshall a Robin Warren v osmdesátých letech argumentovali, že žaludeční vředy jsou způsobovány bakteriemi, téměř všichni vědci nesouhlasili. Dnes, po spolehlivých testech, s tím skoro všichni vědci souhlasí. Vědci si totiž vypracovali přísné techniky jak neustále kontrolovat svá tvrzení srovnáváním s důkazy. Nemilosrdně pronásledují své chyby a zjišťují, co znamenají.

Když r. 1977 došlo v Tenerife na letišti ke katastrofě, když se tam srazila dvě letadla, letecký průmysl zavedl radikální nové protokoly. Posádka letadel i pozemní personál dostávají nyní odměny za to, když informují o vlastních chybách. V důsledku toho dramaticky poklesl počet nehod, z 0.178 na milion letových hodin na 0.104.

Je trapné, že politikové tohle vůbec nedělají.

Chyba je životně důležitým krokem v procesu hledání správné odpovědi. Každý vědec má za sebou stopu hypotéz, o nichž bylo dokázáno, že jsou nepravdivé, a analýz, které kolegové rozmetali. Nepovažuje to za ostudu, ale za součást procesu, který ho přivádí experimentováním blíže k pravdě.

Od té doby, co jsem si přečetl knihu od Schultzové, snažím se systematicky přemýšlet o svých chybách. Každý týden si udělám seznam toho, co jsem zvoral, osobně či v práci, a přemýšlím, jak to udělat příště dobře. Všichni chybujeme každý den, s tím nic nenaděláme. Ale je možné se rozhodnout, zda přistupovat k chybám v hrůze, potlačovat je, ignorovat a opakovat je, anebo se je snažit poctivě analyzovat.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Vytisknout