Militaristické a nacionalistické nebylo jen Rakousko-Uhersko

23. 8. 2010

Konkrétně Brigitte Hamannová píše, že v Rakousku byli "...jako národní ideály představováni především váleční hrdinové". Znamená to snad, že Francouzi, Britové či Rusové v téže době své válečné hrdiny ostrakizovali? A bylo tomu snad v meziválečné ČSR jinak? Nebyli zde jako největší hrdinové národu prezentováni čs. legionáři, zvláště ti od Zborova? Netvořila snad podstatnou část prvorepublikové elity generalita, konkrétně např. pánové Štefánik a Syrový?

Nacionalistický tisk ve Vídni prý v době, kdy byla Itálie zaměstnána Tripolskou válkou, vyzýval k preventivnímu úderu vůči ní. K tomu by se slušelo dodat, že Itálie si za podobné postoje ze strany Rakouska mohla do značné míry sama - v roce 1866, když byla větší část rakouské armády zaměstnána válkou s Pruskem, neváhala na Rakousko zaútočit na souši i na moři, aby si z něj urvala svůj díl.

Rovněž antisemitské názory, které prý bylo krom jiných často slyšet i od vídeňského starosty Luegera, nebyly v té době nějakým rakouským nebo německým specifikem; Dreyfussovu aféru a občasné pogromy v carském Rusku snad není třeba připomínat.

Celkově mi vyznění uvedeného článku připadá přinejmenším nespravedlivé v tom smyslu, že vzrůst nacionalismu, militarismu a antisemitismu v Rakousku na konci 19. století jakoby přímo spojuje se samotnou existencí mnohonárodní habsburské monarchie. Ve skutečnosti ale, když se po prohrané válce Rakousko-Uhersko "po zásluze" rozpadlo, tak v jednotlivých nástupnických státech, ČSR nevyjímaje, tyto zhoubné tendence spíše ještě zesílily.

Vytisknout