Společnost se musí starat o nemohoucí a trpící, ale...

10. 8. 2010 / Boris Cvek

Já s panem Petrem Novákem v jeho reakci "Co když už nemůžete...?" souhlasím. V Britských listech jsem vždy tvrdil, že společnost (a nejen stát) musí přijmout zodpovědnost za starost o chudé, potřebné, trpící, umírající, bezdomovce.

Jsem velký příznivec zejména charit, hospicového hnutí, domů na půl cesty atd. Jsem pro to, aby ve společnosti existovaly vazby, kdy si lidé pomáhají, ať už v rodině, v církvích, v odborech, v nejrůznějších zájmových společenstvích atd.

Odmítám sociální darwinismus jako odporný a jednoznačně amorální. Pomoc by však měla být opravdu pomocí lidem v nouzi a společnost by měla mít jasný pojem o tom, že tu jsou lidé v kruté životní situací, kteří pomoc potřebují, a neskrývat se před nimi rozdáváním plošných, neadresných dávek.

Zároveň ale blahobyt, ve kterém žijeme v zásadě skoro všichni (ve srovnání třeba s Bangladéšem) a který není zdaleka jen materiální, ale spočívá i v právním prostředí, školství, zdravotnictví, možnosti podnikat, cestovat, rozvíjet se atd., je zde díky tomu, že lidé něco dokážou, že dělají svou práci, že jsou schopní, motivovaní, odhodlaní.

Pan Žák ve svém článku "Česká společnost JE zadlužená" zdůrazňuje právě tento aspekt, opomíjený současnou levicí. Když budete mít společnost tvořenou jen neschopnými lidmi, nebude fungovat nic, ani charity a hospice, které vyžadují velice schopné a motivované pracovníky. Tou motivací nemusejí být a ani by neměly být jen peníze.

Pan Žák mluví ve svém článku např. o "vysoce motivovaných a morálně integrovaných skupinách, které nebudou mít pocit, že jejich úsilí se rozbíjí o všeobecný chaos a nepořádek, který ovšem tiše slouží především těm, kterým na vyšším výkonu společnosti nezáleží a jde jim jen o vlastní zájmy."

To jsou nádherná, vševystihující slova a není v nich nic antisociálního. Musíte prostě věřit, že vaše práce má smysl, že celá společnost má smysl, že to není jen chaos sobeckých zájmů. A pojem "sobecké zájmy" bych nespojil jen s "hnusnými boháči", nýbrž i se všemi ostatními skupinami společnosti, včetně těch nejchudších.

Často za stěžováním si na nesolidaritu cítím jen destrukci, jen prázdný protest proti nedokonalostem bez jakéhokoli docenění toho, že aktivně něco opravdu utvářet je velmi náročné, nejisté, že se to nedaří vždy dokonale a že to vyžaduje na všech úrovních konání, od modelářského kroužku přes výuku na škole a operace v nemocnici po dirigování filharmonie, právě to úsilí a schopnost.

A když si tak čtu prohlášení "nového opozičního hnutí" ProAlt a snažím se vybavit si, jak by ti signatáři, o nichž mám nějaké povědomí, chtěli, aby fungovala společnost, mám pocit, že i zde je pouze jeden společný jmenovatel: nikoli pozitivní změna a program, nýbrž jen odpor k současné vládě. I oni budou potřebovat píli a schopnost, budou-li chtít něco opravdu uskutečnit, téměř magickou píli a schopnost při takové nesourodosti.

Mé politické přesvědčení komplexně: ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 10.8. 2010