Jiný pohled na Mašíny a Paumera

10. 8. 2010 / Jiří Jírovec

Mašíny nemáme právo soudit, řekl u Paumerovy rakve. premiér Nečas a dodal, že

To je jistě zajímavý až inspirující výrok, protože, jistě nechtěně, otevírá dveře čtvrtému odboji. Nový režim totiž nenabízí mnoha lidem lepší perspektivu.

Jeho výrok je současně falešný. Mašíny soudí k obrazu své politické potřeby. Předávání metálů vyrojeným bijcům předcházejícího režimu mu dá vyniknout alespoň na fotografiích.

Kdyby měl premiér alespoň trochu formátu, řekl by "nechme Mašíny napokoji, Bůh to nakonec rozsoudí sám". Místo toho se jeho "Vláda se zasadí o uznání protikomunistického odboje a odporu proti komunismu." Slovo odpor je zde velmi užitečné, protože umožní rozšířit řady vyznamenatelných za život v minulém režimu. S odporem šlo odevzdávat hlasy pro kandidátku národní fronty a nebo jít do redakce Mladého světa, a psát články odvádějící pozornost mladých lidí od zločinů komunistického režimu. Zvláštním druhem odporu byl vstup do KSČ za účelem jejího rozvracení zevnitř.

Bohužel z toho všeho čouhá faleš jako sláma z bot. V rámci výroku "neexistují fakta, ale jen jejich interpretace" se třetího odboje chytili noví živnostníci. Nejde jim o objektivní hodnocení let 1948-89, ale o diskreditaci všeho, co se v těch letech podařilo udělat. Upravují historii včetně té své vlastní. Hádají se do krve, jak obsadit ÚSTR, aby jim sloužil. Vyhazují z ministerstev lidi, kterým tak nějak nevěří, a přivádějí "svoje lidi" a dokonce předstírají, že by za ně dali hlavu na špalek. Dělají kádrovou politiku stejně tak, jako jejich komunističtí předchůdci. Pod stejným heslem cesty ke světlým zítřkům a spravedlivé společnosti.

Bude-li pohled na nedávnou českou historií falešný bude takové i hodnocení Mašínů, Paumera a jejich skupiny. Schvalování toho, co ona skupina dělala, je založeno na představě, že komunisté byli kurvy a tak odboj proti nim a zabití jejich přisluhovačů bylo v pořádku.

Činnost Mašínů, Paumera a dalších je jistě možné posuzovat buď pohledem zmraženým do počátku padesátých let. V roce 1953, kdy se prostříleli do Západního Berlína, jim bylo 21 až 23 let. Nevytvořili skupinu s nějakým programem. S časovým odstupem vypadají spíš jako dnešní mladíci, jejichž mozky jsou vymydleny propagandou počítačových her a výbuchů v akčních filmech. Ve své víře v mesiášství USA, byli stejně tupí jako třeba Pavka Kohout, orientovaný tehdy opačným směrem.

Historik Tomáš Zahradník reagoval na článek úspěšného převlékače kabátů, Pavla Kohouta, konstatováním, že že kdyby Mašíni byli tenkrát odpráskli místo četníka Honzátka právě Kohouta, bylo by možné dívat se na jejich čin jinak. Tomáš Klvaňa, byť nelogicky, označil takový názor za "značně nechutný".

Kohout totiž v článku v MF dochází k závěru (citováno z Klvaňova blogu):

Možná, že Pavel Kohout uroní slzu nad tím, že se nezapojil mezi všechny statečné a zůstal kurvou prodejnou až do okamžiku, kdy se to přestalo vyplácet. Ale třeba i on dostane nějaký metál, když si vzpomene, že ty básničky psal s odporem.

Sám Paumerův pohřeb ukázal, že mnoho lidí zůstává svým myšlením na úrovni Mašínů padesátých let. Symbolizují to americké zbraně a vozidla na jeho pohřbu a platí to pro Paumera samotného a jeho nezřízený obdiv k uniformě americké armády. Žvástům o tom, jak USA šíří demokracii po světě věří málokdo, ale v Česku byla pro servilitu vždy úrodná půda.

Paumer byl zřejmě typem člověka, který se nechce dozvědět nic, co by mu narušilo jeho obraz o světě. Když se mu to hodí, odmítá vzít na vědomí, že třeba Topolánek pochází z komunistické rodiny. Prý o tom nemá informace viz jeho odpovědi

na otázky.

Druhý možný pohled na činnost Mašínů vychází z toho, co minulých 60 let přineslo jak v Československu, tak ve světě. Režim, proti němuž byl odboj a odpor zaměřený, postupně vytvořil společnost značně vysoké úrovně, v níž byl život daleko lepší, než jak nám to teď upravovaná historie podává. Během té doby se rovněž ukázalo, že strategické zájmy velmocí neberou ohled na pár miliónů lidí v tom, či onom státečku.

Víme své o válce Vietnamu, neo-imperialistické válce v Iráku i o tom, že válka v Afghánistanu, která začala jistě bohulibým úmyslem vtáhnout SSSR do jeho vlastního Vietnamu, a pokračuje, díky starosti USA o strategicky a surovinově významné území, již 30 (slovy třicet !!!) let.

Víme rovněž o tom, že "pomoc" v roce 1968 byla, pokud jde o oběti, operetní záležitostí v porovnání třeba s invazí USA do Panamy , když se Noriegovi zachtělo průplavu. Nezávislá komise vedená Ramseym Clarkem, bývalým americkým ministrem spravedlnosti, odhaduje počet obětí na životech obyvatelstva na 4000 ZDE .

Nová doba přinesla i nové definice a eufemismy založené na pravidle, že když dva dělají totéž, není to totéž. Proměňuje se i definice "demokracie". Není to vláda lidu, ale systém, který se zbraní v ruce přinášejí do zemí strategických zájmů armády civilizovaného světa.

Je směšné, jestliže mluvíme o komunistické totalitě, studujeme ji ve speciálně zřízeném ústavu a přitom si nevšimneme, jak pěkně se ujímá nová totalita v ČR. Pravice touží po totální kontrole a jakmile jí bude mít, bude jí klasická demokracie ohrožovat.

Roman Joch, jeden z Nečasových poradců, to říká zcela jasně:

Otázka je, zda by se zmíněný ústav neměl zabývat daleko víc dobou současnou a třeba tím, proč naši světoví experti přes ekonomii a morálku, byť osvobozeni z totality, nedokázali víc než otevřít dveře, jimiž vešly všechny ekonomické a morální neduhy okolního světa.

Není těžké domyslet, že orientace na (dle Nečase) nevolnicko-otrokářskou společnost padesátých let, má zakrýt to, co právě v Česku probíhá.