V našem foucaultovsko-barthesovském diskursu...

17. 6. 2010 / Jiří Růžička

Strategii používání těchto "okras" patrně není tak složité rozluštit: autor jimi jednoznačně dává najevo, na jakou ideologickou stranu barikády patří (což nemusí být vždy na škodu), ale zároveň jimi posiluje své vlastní stanovisko. Situace je tak nakonec dosti bizarní (jak ostatně píše mnohde i sám Jan Matonoha), protože jmény se potvrzuje (domnělé) stanovisko, které je již těmito jmény ustaveno.

To je ale pouze jedna stránka problému. Tou druhou se stává konkrétní způsob užívání těchto jmen ve vztahu k zastávané pozici. Dobře vím, že zde vstupuji na velmi tenký led, protože kritikou daného způsobu užívání se mohu lehce stát terčem osočení z usurpace nároku na výklad toho kterého myslitele. Ale budiž. Nebýt této "nekorektnosti" žádná kritika by patrně nikdy nevznikla. Nicméně v rámci textu Jana Matonohy mi v jednom případě (o těch ostatních se neodvažuji soudit) tane na mysli přímo slovo zneužívání anebo, abychom byli korektní, značně povrchní aplikace.

Jde mi o Michela Foucaulta a jeho koncepci moci. Jan Matonoha používá jeho jméno vedle dalších -- Derridy, Barthese aj., kteří významně ovlivnili feministický a genderový diskurs. Zdá se mi ale, že způsob, jakým tato jednotlivá jména propojuje mezi sebou navzájem, a s jedním typem (genderovým, feministickým) diskursu zvláště, svědčí o tom, že se Jan Matonoha zapomněl někde mezi rokem '68 a '80, a to ještě velmi nešťastným způsobem.

Foucaultova teze o "všudypřítomnosti moci" měla především nabourat koncepce, které se jevily v jeho době jako příliš rigidní a neodpovídající tehdejšímu politickému boji. Odtud pak kritika původně represivního a hierarchického mocenského modelu nahrazeného modelem relačním a difúzním (tj. neexistence dominantního centra). Ziskem tohoto postoje vskutku bylo, že nacházel a odhaloval mocenské vztahy v prostorech, kde to nebylo obvyklé (v rodinách, školách, blázincích).

Je-li však na Foucaultovi něco zajímavého, pak je to především úzké propojení určitých teoretických prohlášení s konkrétní mocenskou konstelací (suverénní, disciplinární, kontrolní společenský režim). Právě tento "foucaultovský" přístup ale u Matonohy citelně postrádám, ačkoliv se jím neustále ohání. Je totiž rozdíl mezi výše zmíněným úzkým sepětím zkoumaného problému a politickou aktivitou a mezi bezduchou aplikací formulek z dob (ne)dávno minulých na naší současnou situaci. Foucault (Barthes, Derrida aj.) je pak pro Matonohu pohříchu takovou zásobárnou teoretických floskulí, které bez ladu a skladu používá všude, kde se mu to hodí a činí z nich tak proti své vůli věčné pravdy.

V rámci matonohovsko-češkovské přestřelky ovšem není od věci si připomenout Matonohou zmiňovaný případ Foucault vs. Írán a jeho francouzskou dohru. Poté co nakonec věci vyšly najevo a nový Írán se změnil v teokracii svobodě (politické, náboženské, občanské...) ne příliš nakloněnou, zvedl se proti Foucaultovi hlas (po věcné stránce oprávněný) francouzských odborníků na Blízký východ a Írán především s výzvou, aby Foucault veřejně doznal chybu.

Ten opáčil, že nic takového neučiní, protože doznání je mocenská technika, jíž Západ po staletí vykonává moc nad individui a on se ničemu takovému nepodvolí (a my můžeme dodat: i kdyby měli dotyční odborníci stokrát pravdu).

Jan Matonoha tentokrát provedl obrat o sto osmdesát -- sám doznává svou mocenskou zaujatost: "já se hlásím k 'násilí' a ideologii politické korektnosti u vědomí toho, že každá promluva, každé jednání je výkonem moci a ideologie; Jakub Češka má to štěstí sedět na trůnu čisté řeči a literatury, nedotčené ideologií a epistemickou a mocenskou zainvestovaností."

Co z tohoto podivného srovnání plyne? Jen to, že někdy snad až příliš agresivní postoj Jana Matonohy implicitně nutí jiné doznat svou tzv. ideologickou zakotvenost a tím i politizovat svá vlastní stanoviska způsobem, který nechtějí. Pokud tak neučiní, vystavují se riziku, že budou označeni za, v lepším případě, ignoranty, v horším případě za zpátečníky a nevědomé přisluhovače (čili "užitečné idioty") současného genderově represivního režimu.

Velice instruktivní je v tomto případě Matonohův apel na "epistemickou a etickou zodpovědnost za to, jaký druh 'násilí' (či omezení, korekcí) vůči sobě a jiným uplatňuji a zda jsem schopen je obhajovat" doplněný konkrétní otázkou "vadí mi koncept genderové rovnosti, či nevadí". Pokud je situace prezentována takto, pak možnost úniku z mocenského vztahu opravdu neexistuje.

Vadí-li mi tento koncept, pak mě Matonoha pravděpodobně zařadí ihned do přihrádky "konzervativní šovinista", což nechci, nevadí-li mi, jsem pak nucen přijmout řadu nevyhnutelných důsledků, které mě zavazují k přijmutí Matonohových závěrů ohledně forem genderové "korektnosti", což se mi také tak úplně nechce. Výsledkem je (nechť je mi rovněž dovoleno použít alespoň jeden cizí pojem) určitá forma tzv. "double bind", kterýžto pojem používal Gregory Bateson (v malinko zkarikované podobě) pro situaci, v níž cokoliv udělám, je vlastně špatně.

Co když ale chci analyzovat (zcela na Foucaultův způsob diskursivně-mocenské analýzy) všechny snahy o genderovou korektnost z hlediska jejich aktuálního, diskursivního výskytu? Pak by mně možná vyšel úplně jiný výsledek, než by si Jan Matonoha přál. Například bych se mohl dozvědět, že frekvence výskytu volání po genderové korektnosti vůbec neslouží k zmírnění denunciovaného násilí, ale k čím dál větší politizaci banalit, které by snad měly (v zájmu jejího zachování) zůstat mimo politiku. Zahlcení politiky různými personálními banalitami (ve stylu matonohovského "personal is political") slouží totiž právě k zneviditelnění a opomíjení skutečných problémů. Co pak může být větší vzpruhou pro vládnoucí elity a finanční kapitál, který politiku využívá jen pro zvyšování svých zisků?

Zároveň se ale táži: Kdo jiný by o tom měl vědět lépe než právě Jan Matonoha, který se vskutku vůči těmto zájmům (minimálně v případě uvažované školské reformy) angažoval (za což mu budiž vzdán dík)? Zmiňovat ale v tomto ohledu Foucaulta je o to případnější, že proti onomu heslu šedesátých a sedmdesátých let - "všechno je politické" a "politické je osobní" kladl zcela jinou tezi totiž, že nikoliv všechno je politické a osobní zároveň, ale všechno je zpolitizovatelné. Bystřejší čtenář snad prohlédne klíčový rozdíl mezi oběma stanovisky. Janovi Matonohovi jsou ale žel všechny tyto nuance cizí. Že tím prokazuje medvědí službu sobě, genderu a feminismu jako takovému snad ani není třeba dodávat. Zbytečně tím tak ale od sebe odhání ty, kteří by s ním jinak v mnohém i souhlasili.

Možná ale někde existuje hranice (jakkoliv je nejasná), která vymezuje, co politického, ideologického a násilného není. Nikoliv ve smyslu nějakého "hájemství" ale prostě a jednoduše ve smyslu možnosti uniknout z dané konkrétní konstelace. Že Foucault tuto možnost teoreticky nikde nerozpracovává, je ovšem něco, čeho si Jan Matonoha příliš nevšímá, a proto mu nezbývá než opakovat staré poučky o všudypřítomnosti moci (jichž se ovšem, poznamenáváme mimochodem, Foucault později vzdal).

Vytisknout