Důchodová reforma: Diktát penzijních fondů

15. 6. 2010 / Jakub Rolčík

Neexistuje shoda na tom, jaké má být české angažmá v NATO a do jaké míry je v zájmu České republiky podporovat velmocenské zájmy Spojených států. Téměř všichni čeští politici souhlasí s rozšiřováním jaderné energetiky, třebaže v současnosti se prakticky veškerá energie vyrobená v Temelíně vyváží do zahraničí, aniž by se to ovšem projevovalo lácí elektřiny pro české odběratele. Jakákoli diskuse o energetické koncepci, ropném zlomu a zemědělské soběstačnosti chybí. Nehledají se preventivní řešení předcházející možným přírodním katastrofám, jež nejspíš zapříčiní globální oteplování. Stranou zájmu je rovněž současný demografický vývoj v České republice, jakož i systematická podpora rodin s dětmi; o hrozbě masivní migrace ze zemí Jihu nemluvě.

Pokud se již o nějakém problému diskutuje, pak nanejvýš povrchně a diletantsky. Slibuje se podpora vzdělanostní společnosti a vědy a výzkumu, které mají České republice zajistit konkurence schopnost; praktické kroky ovšem směřují ke stále dalšímu omezování státem poskytovaných finančních prostředků. Stále nové a ještě novější změny a návrhy neotřelých řešení, budící dojem, že jejich autory jsou ignoranti, vnášejí nejistotu do řad vysokoškolských a vědeckovýzkumných pracovníků, zatímco úroveň absolventů vysokých škol se kvůli pohrdání vzdělaností a následkem nejrůznějších reforem nezvratně snižuje.

Výše řečené se týká i chystané reformy penzijního systému -- před volbami se opakovaně zmiňovala její nutnost, prakticky se však o ní a o způsobech jejího provedení vůbec nemluvilo. Kampani dominovaly rozesmáté nebo zakaboněné tváře, známky s Karlem, cesta do Řecka nebo odstřelení dinosauři. Věcná diskuse ale chyběla, což lze popsat i takto: Penzijní reforma nebyla předmětem předvolební kampaně. Dominantními tématy předvolebního zápolení byla obliba (nejvíce Karla Schwarzenberga a Radka Johna) nebo naopak neobliba (v případě Jiřího Paroubka) čelných politiků usilujících o přízeň voličů. Uvedené tvrzení lze dobře dokumentovat prozřením některých studentů vysokých škol, kteří volili "Karla", aniž by četli program strany, jíž je předsedou, a nyní jsou zděšeni z toho, že by měli platit školné.

Vše popsané je nepochybně jasné i čelným politikům právě vyjednávané pravicové koalice (v případě Top09 šlo zjevně o vědomou a úmyslně zvolenou předvolební strategii), nebrání jim to ovšem v plánování radikálních reformních kroků, jejichž uskutečnění se citelně dotkne velkých skupin obyvatelstva a změní od základů důchodový systém, který v České republice existuje posledních 60 let.

Počet mandátů, jimiž ve Sněmovně disponují společně strany ODS, Top09 a Věci veřejné, jim nejspíš umožní, aby prosadily reformu založenou na návrzích tzv. druhé Bezděkovy komise (čtenáře zde odkazuji na Google), to ovšem neznamená, že půjde o reformu legitimní. Nejen, že nebyla předmětem předvolební kampaně, ale -- jak na to velmi trefně upozornil Štěpán Kotrba -- pravděpodobné vládní strany získaly úhrnem hlasy necelých 30 procent voličů. Reforma penzijního systému si přitom rozhodně žádá celospolečenskou shodu, což znamená, že ani souhlas všech členů poslanecké sněmovny není dostatečný, reprezentují-li tito pouze 50,45% voličů. Přijetí či odmítnutí penzijní reformy celostátním referendem se zde přirozeně nabízí jako nejvhodnější řešení.

Že k široké celospolečenské diskusi nedojde a referendum se neuskuteční, lze v českých poměrech, jež jsou demokratické jen částečně, očekávat bez nejmenších pochybností. Čeští politici dávají opakovaně najevo, že zvolením získali mandát činit cokoli, bez ohledu na program vlastní strany i mínění voličů. A dokud voliči kvůli prosazení svého mínění a svých požadavků nebudou ochotni vyjít nebo opakovaně vycházet do ulic, nic se na tom nezmění.

Závěrem si proto jen připomeňme některé vskutku obskurní rysy chystané reformy: Ač vychází z toho, že na penze se vybere každý další rok méně, než je zapotřebí, založena má být na tom, že důchodová daň (nazývejme ji tak, protože o nic jiného, než daň, se nejedná) se sníží z 28 na 23 procenta. Protože se v situaci, kdy se na penze vybere málo, důchodová daň ještě sníží, bude peněz na penze ještě méně. Řešením má být zvýšení snížené sazby DPH na 19 procent, čímž se zvýší mimo jiné ceny potravin a léků. Je jasné, že právě to postihne nejtíže penzisty, kterým se takto penze fakticky sníží.

Tím, že si současní čtyřicátníci budou přispívat do soukromých penzijních fondů, budou na desítky let zbaveni prostředků, jimiž by mohli podporovat své prarodiče nebo děti, či jimi jinak disponovat. Na druhou stranu vlastníci penzijních fondů budou mít k disposici desítky až stovky miliard, jež budou moci kapitalizovat a z této činnosti bez větší námahy žít.

Co je však na řešení navrhovaném Bezděkovou komisí nejbizarnější, je povinnost odvádět peníze do penzijních fondů. Jak upozornil Jiří Šteg, členy Bezděkovy komise jsou reprezentanti právě těchto penzijních fondů. Tito zástupci navrhují reformu penzijního systému tak, aby lidé byli povinni přispívat do jejich fondů.

Je to vskutku neuvěřitelné vyděračství a "podnikatelská" zručnost -- občan, kterému stát ponechá část současné penzijní daně, může tyto peníze projíst nebo investovat -- do pozemku, nemovitosti či do zlata. Reformátoři mu ovšem zákonem chtějí nařídit, aby tyto peníze neinvestoval dle vlastní úvahy (a na vlastní riziko), ale aby je na desítky let svěřil právě jim.

Bude-li tento návrh prosazen a schválen, nebude to nic jiného, než diktát penzijních fondů odporující principům tržního hospodářství.

Vytisknout