Orální autoeroitika mravných intelektuálů, anb proč levice opakovaně prohrává ve volbách

17. 6. 2010 / Štěpán Kotrba

Pak se dočkáte označení extrémní levičák starého střihu, i když platnost více než sto let starých pravd zpochybňujete stejně, jako platnost morálky. Třebas už jen proto, že dnešní dělnická třída je neschopná kolektivního činu, je dávno zadlužená či dokonce předlužená, zbavená sebeuvědomění a ideového vzdělání, segementovaná až atomizovaná. Sekulární, ale ne uvědoměle ateistická. Bojí se o své staré jistoty, svá stará auta, staré chaty a staré naděje svých nových dětí. Poměrně vyčerpávajícím způsobem o tom přednášel nedáno Jan Keller... Ten správně tvrdí, že "schizofrenní pravice" dosáhla po více než půldruhém století toho, že "střední vrstvy budou mít stále méně, stále více budou muset za všechno platit, ale a přitom budou stále pravicovější, stále více budou obviňovat ty pod sebou a stále více budou proklínat solidaritu."

Jan Keller: Dva druhy pravicových voličů ZDE

Rakouský sociolog Max Weber, jinak též politický ekonom a autor knihy Die protestantische Ethik und der Geist des Kapitalismus (česky Protestantská etika a duch kapitalismu, in Weber, M.: Metodologie, sociologie a politika. OIKOMENH, Praha 1998, ISBN 8086005488) řešil otázku spasení a podnikatelských ctností. Přitom si všiml rozdílů v druhu vyššího vzdělání – protestanté v jeho době (kniha vyšla na počátku 20. století) většinou studovali školy s technickým zaměřením a budovali nový řád, katolíci spíše školy humanitní a mocí mermo se snažili zachovat ten starý. Požitkářství katolicismu a puritánská askeze budovatelského protestantismu... Co nespotřebuji, mohu investovat... „Tato myšlenka vedla věřícího k přesvědčení, že musí využít každé možnosti zisku, protože tuto možnost mu ukazuje Bůh, a jestliže věřící tuto možnost nevyužije, pak maří Boží vůli. Bohatnout z povinnosti k "povolání" je nejenom mravně přípustné, ale i přikázané." Ne přeci pro sebe, ale pro větší slávu Boha. Náboženství formovalo myšlení Marxe i Webera.

Ale už od doby, kdy se spořitelny přejmenovaly na banky, nevyplácí se odkládat spotřebu, spořit a doufat v "lepší příští" či "v lepší život dětí". Život na dluh se stal hedonismem 21. století. A důvodem, proč "původní proletářský internacionalismus skončil na smetišti dějin".

V předešlém textu jsem připomněl Marxe a výsměšně se zeptal, kdo by se dnes dobrovolně sebedefinoval jako "dělnická třída". Myslím, že většina levice by takovouto světonázorovou očistou dobrovolně neprošla. Neřekla by nahlas, co je pravda. Styděla by se. A v tom tkví zakopaný pes jejich trvalých porážek. Možná jsem opravdu hloupý a nevím, jak třídy, které už nejsou tak zřetelné jako kdysi, vznikly. V hodinách dějin mezinárodního dělnického hnutí jsem nedával pozor... Ale jedno vím. Že Weber definoval poměrně přesně to, co oné novokřtěné, vševědoucí a po ekologickém asketismu bažící levici chybí nejvíce: moc. Moc uskutečnit velké Dílo. Pro naše děti či pro slávu Boží (nebo na záchranu lidstva, případně oteplující se planety). "A co ty děcka?", ptá se výsměšně komik Polívka v divadelní hře Šašek a Královna, staré čtvrt století. "A co na to neznámý vojín?", ptá se stejně výsměšně písničkář šedesátých let Karel Kryl a zpívá pak o klace, v jejímž čele stanou s páskou smuteční žena mrtvého hrdiny v podpaží s amantem. Král je mrtev, ať žije král! Levice je mrtva. Ať žije Nová levice. Blair to předvedl všem. U moci se udržel tak dlouho, že rozdíl mezi jím řízenou New Labour a Librály už dnes nikdo nezná. Zbývá už jen zaujatý a vytrvalý idealista Jan Tleskač, fiktivní vynálezce létajícího kola z chlapeckých knih Jaroslava Foglara, ochotný pro pokrok lidstva obětovat vše - i život. A po jeho názoru už se nikdo pro jistotu neptá. Ve jménu Realpolitik.

Mít moc, tvrdil Weber už před sto lety, znamená mít možnost přinutit někoho, aby udělal něco proti své vůli. Dnes se této moci nemusí dosahovat ideologií strachu ani zbraněmi, stačí šikovný marketing tužeb.

Vytisknout