Největší legitimitu v naší zemi měl komunistický parlament

16. 6. 2010 / Petr Baubín

polemika s článkem Štěpána Kotrby "Legitimita parlamentu? 50,45%"

Tedy alespoň takto by to z logiky článku Štěpána Kotrby vyplývalo. Tehdy totiž účast ve volbách pravidelně převyšovala 99%. Všichni tak radostně podpořili kvalitní politiku strany a vlády a to vždy v tomto pořadí, neboť KSČ byla vždy víc než vláda. Cesta tehdy byla jasně nalinkovaná k zářným zítřkům, pozítřkům a příštím generacím. K zářným zítřkům, které se jaksi bohužel nehodlaly dostavit. Prostě šedivá je teorie a zelený je strom života, jak správně podotýkal jeden dávno mrtvý klasik.

Demokracie není nejlepší způsob vládnutí, ale je to ten nejlepší způsob, jaký zatím známe. Můžeme a musíme diskutovat o tom, co je v našem pojetí demokracie špatně. Ovšem to, že více než třetina lidí k volbám nepřišla, to že 12% hlasů propadlo, kvůli nastavení našeho volebnímu systému, není důvodem ke zpochybňování legitimity vlády, která z voleb vzejde.

Stejným způsobem bychom pak mohli říci, že byla nelegitimní labouristická vláda v Británii, kdy zisk 36% hlasů, díky volebnímu systému „první bere vše“, zajistil této straně jasnou většinu v parlamentu, ačkoliv 64% voličů hlasovalo proti New Labour. Stejně „nelegitimní“ jsou vlády ve Francii, kde si ve druhém kole většinového systému voliči pravidelně vybírají ze dvou nejsilnějších kandidátů z kola prvního. Vzhledem volební účasti pak opět stačí podpora v rozmezí 20-30% všech oprávněných voličů. Je strašně snadné relativizovat a kritizovat a dokládat to přesnými čísly, ovšem demokracie znamená hlavně chtít a moci. Každý občan této země má právo volit a jeho rozhodnutím je, zda ho využije. Každý občan může být členem již existující politické strany, případně si může založit stranu vlastní. Jsou tu jistě mnohá omezení a překážky, ale ty jsou rozhodně menší než třeba v „klasické“ řecké demokracii. Tam se volební právo týkalo cca 10% obyvatel antických Athén. Byl snad proto Perikles nelegitimní vládce?

Proč by měli jít do ulic lidé, kteří se sami a dobrovolně rozhodli, že se hlasování o způsobu vládnutí nebudou účastnit? Proč by měli jít do ulic lidé, kteří se rozhodli účastnit a v relativně demokratických volbách prohráli? Celá úvaha Štěpána Kotrby je postavena na tom, že ti co přišli k volbám zvolili špatně. Je to možné a třeba toho budou litovat a příště budou volit jinak, ale díky demokracii (jakkoliv u nás špatné a pokroucené), mají jednu jistotu, nejpozději za čtyři roky se budou moci opět rozhodnout.

Závěrem ještě jedno ryze osobní hodnocení. Tyto volby ukázaly cestu, ne výsledky stran, ale tím, že poukázaly na sílu voliče, kdy se díky kroužkování dokázali prosadit i ti kandidáti, kteří byli ve stranických mašinériích odsunuti na nevolitelná místa. Z piedestalu pak byli sesazeni mnozí doposud nedotknutelní bossové. Znamená to, že politici se budou muset začít „starat“ nejen tři měsíce před volbami, ale že budou v hledáčku celé volební období. Samozřejmě tak mimo jiné vzroste i váha médií, ale to už je jiná kapitola.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 17.6. 2010