STŘEDEČNÍ KRITICKÝ BLOC-NOTES

Alan Bennett, Robin Hood a lichtenštejnský návrat

19. 5. 2010 / Josef Brož

Ne vždy ovšem se přitom jedná nutně o komunisty, ale často také o ty, kteří si myslí, že vědí, jak na komunisty. Člověk člověku vlkem, možná to není až tak absurdní. Je to ale rozhodně někde mezi smíchem a slzami. Absurdita je ale kategorie širší...

Kniha /Neobyčejný čtenář. Jistě, dá se před tím uniknout. Zalezete třeba pod deku, budete simulovat nějakou nemoc, nebo ji skutečně budete vážně mít. Mně se to stává vždy každé pondělí (a není to jen kvůli tomu, že by mně bylo líto právě skončeného víkendu) a v takových chvílích se můžete stát třeba - Neobyčejným čtenářem (Uncommon reader), jak zní výjimečný titul z nakladatelství Dybbuk, jejímž autor je britský autor Alan Bennett. Jeho schopnost záznamu je na vysoké úrovni, a ačkoliv je to svého druhu velmi ostrá satira na britskou (monarchisticky-demokratickou) společnost, cítil jsem se při její četbě velmi aktuálně i v Česku.

Vzpomínám si, jak kdysi na počátku 90. let uváděli v pražském Divadle Na zábradlí jeho divadelní hru Kafkovo brko (Kafka's Dick), na kterou jsem se vypravil v očekávání velké události, a setkal se pouze s velkým nepochopením velkého režiséra: legendární režisér Jan Grossman v závěru své divadelní tvorby prostě byl v zajetí svých velkých časů a neměl schopnost vyrovnat se s pojetím, v němž Kafka nemá tíhu, ale naopak se stává jakýmsi travestitem průměrné rodinky, která se s ním najednou zničehožnic setká. Chyběl mu humor, dynamika a kontrast.

V Neobyčejném čtenáři je hlavní postavou nikdo menší než britská královna, která podlehne nečekané zálibě: prostě se rozhodla číst (a to knihy z pojízdné knihovny). To řetězí sérii absurdních situací, v nichž ona sama se ocitá vystavena způsobům, které její království za ta dlouhá nekonečná léta vládnutí instalovalo, aniž by ona sama byla schopna to ovlivnit. Toto východisko ale není jen intelektuální hříčkou, ale závažným sdělením o naší schopnosti se s něčím vyrovnat a vůbec nějak ovlivnit. Je to vlastně velmi chmurné -- a místy až depresivní čtení. Jedině, že jste pod dekou a víte, že ne všechno, co čtete, musí být pravda. Vypadá to ale velmi pravděpodobně.

Film / Robin Hood. V poslední době se mi stává, že chodím na filmy, které bych normálně nevyhledával. Zajímá mne ale to, zda snesu nápor absurdity, od níž očekávám, že mne obklíčí. I v případě posledního filmu Ridleyho Scotta Robin Hood, který byl mimo jiné uveden v nesoutěžní minulý týden sekci v Cannes, mne ale překvapilo, že film to byl povětšinu času velmi dobrý.

S o to větším zděšením jsem si potom o dva dny později přečetl v Lidových novinách, že to byla nuda.

Ne, nuda to nebyla, ale některým recenzentům, a v tomto případě Ondřeji Štindlovi, už patrně není dobré nic, co sám neudělá. Ale dosti žertů, já vím, že člověk musí napsat recenzi rychle, moc nepřemýšlet a nakonec ještě dát najevo, jakou intelektuální kapacitu sám vlastně skrývá. Režisér Scott je velmi řemeslně kvalitní, jak vyplývá z jeho dosavadního filmového přehledu, a jistě se můžeme smát tomu, že dokáže udělat pološero v lese, a angažovat mimořádné herce své doby: Russell Crowe tu jistě není Gladiátor a Cate Blanchettová jistě předvedla i lepší kreace (například v té první Královně Elizabeth od Shekhara Kapura, kde je mimořádná), ale napsat, že to šero byla chyba promítače, to je velmi slabomyslná úvaha. Film je to mimořádný, skvěle filmově poskládaný, některé výkony jsou vskutku na vysoké úrovni: nemusíte sice věřit všemu, co vidíte, ale popřít tomu řemeslné a umělecké kvality?

Podobně jako i při jiných příležitostech máme v Česku totiž tolik vynikajících a slovutných recenzentů, že kam se na nás jiné země hrabou. Uvědomil jsem si to třeba při recepci filmu Tima Burtona, nynějšího šéfa poroty ve zmíněných Cannes, který jsem od něj viděl: Alenku v říši divů. Také tady všichni věděli, co je špatné, ach -- ale že bychom něco podobného viděli v české kinematografii? Ne, to je přece ten hnusný komerční Hollywood, kterému ale tak závidíme, když se rozdávají ceny, že?

A Vachlerovi nemůžeme potom přijít na jméno, že nejsme... sakra tak dobrý. :-(

Návrat / Liechtenstein. V poslední době mne ve snech probouzí rod Liechtensteinů, nikoliv Schwarzenberg, jak by si někdo myslel. To, že jsou ale propojeni, o tom není sporu... Který jiný politik ostatně probudil zájem o navázání diplomatických vztahů s tímto rodem? Jistě, nebyl to jenom Schwarzenberg, kdo se o to zasloužil...

Dlouhá léta tento rod, který byl vyvlastněn po válce podle Benešových dekretů, strádal, a setkával se s nepochopením úřadů -- zvláště v 2. polovině 90. let -- byv srovnáván s německými nacisty, ačkoliv tehdejší knížectví mělo mnohem širší diplomatické zázemí. V Lednici a Valticích ale již nějaký čas převládal dojem -- a vím, o čem mluvím, neboť tam často jezdím -- že bude lepší dát to "dohromady". Jak pravil před rokem jeden břeclavský fořt: "Pane, je to na spadnutí, je to na spadnutí!" Kněží v Poštorné slouží mše pravidelně pro knížecí rod...

V létě před rokem vznikl v Břeclavi Lichtenštejnský dům, následovaly navázané diplomatické vztahy (za tzv. nepolitické vlády, není nad absurditu), a nyní následovala další zpráva o tom, že rod na vlastní náklady opraví svou hrobku ve Vranově u Brna. V pražské Valdštejnské jízdárně nyní právě otevřeli velkou výstavu ze sbírek Lichtenštejnského knížectví.

Nikdo nemá nic proti, všichni mlčky souhlasí, přitom tento rod měl největší statky nejen na Moravě, a historicky jeho zázemí tvoří suverenita, která nemá dosud mezinárodně-právní uznání na našem území. To diplomatické styky nevytvoří. Kdykoliv totiž mohou požádat o návrat nejen svého jména, ale i svých statků.

Vytisknout