Najbrtův Protektor:

Další film o totalitním útlaku

17. 5. 2010 / Jan Čulík

Proč se v roce 2009, 59 let po ukončení druhé světové války, natáčí v České republice další film o nacistické okupaci? V první řadě pravděpodobně proto, že jeho tvůrci usoudili, že z dnešní, netotalitní doby nenajdou nikdy tak dramatický příběh, jaký jim může poskytnout situace, kdy je člověk pod tlakem totalitní mašinérie. Mám ale zároveň pocit, že se tvůrci stále vracejí do totalitních dob, protože se pořád ještě potřebují vypořádat se zkušeností ničení člověka totalitním tlakem.

Konec konců to přiznává i režisér Marek Najbrt, například v rozhovoru na blogu newyorského Židovského muzea:

"Dali jsme hlavní důraz na zápletku a na její obecný význam. Obdobná dilemata, jimž čelí naši hrdinové, zažívají lidé v každé době a v každém režimu, liší se jen, jak vážné bývají důsledky."

Je to hrabalovské téma, Bohumil Hrabal ho řešil ve svém konfesijním textu "Totální strachy". Hovoří v něm o odporu vůči sobě samému, když se dostal do rukou komunistické tajné policie, která ho nutila ke kolaboraci, na níž se podílet nechtěl, ale ze strachu se podvolil.

Film Protektor znovu řeší už mnohokrát zpracované téma, co si počne a jak se chová člověk, který se octne pod tlakem totalitního vydírání a je v takové situaci, že není možné se mu vyhnout.

Příběh začíná v relativně "idylické" době koncem třicátých let, kdy začínající herečka Hana a jeden její starší herecký partner natočili zábavný hudební celovečerní film, který má jít právě do kin. Nejde - země je okupována německými nacisty a film je zakázán, protože v něm hrají židovští herci.

Hana žije v manželském svazku s rozhlasovým reportérem Emilem Vrbatou. Když zemi okupují němečtí nacisté, manželé doufají, že se jim okupaci podaří nějak v ústraní přežít. Ukáže se postupem času, že to prostě nejde. Emilova otevřeně protinacistického kolegu z rozhlasu vyhodí, když řekne ve vysílání cosi protinacistického, a když se tento kolega pokusí sabotovat přímý přenos nacistického koncertu, je podruhé zatčen a tentokrát popraven. Režim je drsný. Jakmile si s ním člověk zadá, není cesty zpět. Jenže je možné si s ním nezadat?

Emilu Vrbatovi dají najevo jeho němečtí rozhlasoví nadřízení, že má převzít reportérskou funkci vyhozeného kolegy. Bude dělat pronacistickou propagandu, a pokud ne, bude z rozhlasu také vyhozen. Emilovo postavení je slabé, protože má židovskou manželku, kterou svou kolaborací chrání.

Jenže ono se nedá v totalitním režimu "nějak přežít" v ústraní, argumentuje film. Samozřejmě, především to nejde na společensky exponovaných místech, jako je rozhlas a film, kterou jsou v ohnisku plné pozornosti totalitních vládců. Emil Vrbata se stane mediální celebritou, přitom ho režim v rozhlase dál neustále drtí, nutí ho k stále větším kompromisům.

Zajímavý a relativně nový na Najbrtově Protektoru je způsob, jímž se totalitní útlak prolíná s osobními osudy (čti: erotickými preferencemi) protagonistů. Je to kontrast mezi neživotnou, usmrcující ideologií, a "přirozeným světem" lidských vztahů. Ty lidské milostné vztahy situaci osob v útlaku ještě dál nesmírně komplikují.

Možná prvkem, trochu neústrojně do historického příběhu včleněným ze současnosti je sexuální promiskuita. Manželský vztah Hany a Emila po příchodu německých nacistů ochladne - avšak už předtím flirtovala Hana s oním postarším hercem, s nímž natáčela celovečerní film, a Emil žárlil. Po příchodu německých nacistů je Hana nucena zůstávat doma, zatímco její manžel je venku "ve společnosti" a hraje roli celebrity. To, že je pod velkým politickým tlakem, Hana moc nevnímá. Nudí se. Sblíží se tajně s nedostudovaným medikem (nacisté zavřeli vysoké školy), který promítá v kině ve vedlejším činžovním domě, zůstává však manželovi Emilovi věrná, i když se jím nechá nahá fotografovat.

Emil žádné servítky nemá, souloží s tím, kdo se naskytne. Trochu překvapivě - začne mít poměr se snoubenkou svého německého šéfa v rozhlase. Skutečně by si něco takového v reálné situaci riskl český zaměstnanec? Zdá se to nepravděpodobné. A Emil sexuálně využije i zamilovanosti jedné mladé obdivovatelky, která po strávené noci s ním usoudí, že má s Emilem legitimní partnerský vztah a začne o Emila bojovat - v tom smyslu, že se ho snaží zbavit jeho židovské manželky. Hana ovšem, pokud by přišla o gojského manžela, by okamžitě skončila v koncentráku.

Významným vizuálním i narativním motivem ve filmu Protektor je jízdní kolo. Film je uvozen citátem z Adolfa Hitlera, podle něhož se Čech "hrbí, ale šlape". Motivy jízdy na kole se objevují už na začátku Protektora v hudebním filmu, který natáčí Hana, posléze se vracejí v souvislosti s atentátem na říšského protektora Heydricha, jak známo atentátníci použili jízdních kol, která pak německá policie intenzivně hledala.

Film Protektor se v této souvislosti přihlašuje k motivickému aparátu postkomunistických českých filmů, které systematicky zobrazují mužské protagonisty jako slabochy, kompromisníky, prostě antihrdinské postavy. Když se vrací Emil Vrbata onoho dopoledne, kdy byl spáchán atentát na Heydricha, z bytu své mladé obdivovatelky, s níž strávil noc, protože zaspal a zmeškal schůzku se svým německým nadřízeným v rozhlase, ukradne před domem milenky tam stojící jízdní kolo, na němž spěchá do rozhlasu. Shodou okolností kolo vypadá přesně tak jako kolo atentátníků na Heydricha, Emil Vrbata se zděsí a ukryje ho doma do světlíku. Manželka Hana se domnívá, že se Emil nějak hrdinsky na atentátu na Heydricha podílel a tiše ho obdivuje. Jenže Emil není hrdinský typ; trapně vyjde najevo, že byl jen u milenky a že jízdní kolo je milenčino.

Na rozdíl od jiných, většinou zcela záporných mužských postav v postkomunistickém českém filmu, není Emil Vrbata svině. Jen se snaží - neúspěšně - vyhýbat útlaku. Nikoho neudává a nikomu neničí život; není mu to nic platné, stejně si o něm lidé myslí, že je kolaborant a udavač.

Ve filmu nakonec všechno skončí špatně. Po atentátu na říšského protektora Heydricha se zintenzivní už tak tvrdý nacistický útlak vůči českému obyvatelstvu a vedení rozhlasu požaduje, aby populární Emil Vrbata přečetl v rozhlase prohlášení loajality. vrbata to na poslední chvíli udělat nedokáže a z rozhlasu uteče.

(Ve skutečné historické situaci to pronacistické prohlášení přečetl herec Zdeněk Štěpánek, aby uchránil rozhlas a jeho zaměstance. Řekl: "Udělám to, ale postarejte se o moje děti.")

Film naznačuje úplně jasně, že vynucená prohlášení loajality nejsou osobní vinou vydíraných. Není to férová transakce. Řekne-li vám nadřízený: "Uděláte tuto sprosťárnu, nebo vás vyhodíme", nese člověk, který se vydírání podvolí, nějakou vinu?

V hysterické atmosféře v rozhlase po atentátu na Heydricha bylo zcela zjevné, že vynucené prohlášení loajality nemá žádný význam. to, co vznikne v důsledku vydírání, je nelegitimní. Vážnou etickou otázkou by ovšem bylo, kdyby režim od podřízených vyžadoval například, aby podřízení zabíjeli jiné občany - tam ta etická hranice asi je, člověk by musel odejít a nechat se existenčně zničit.

Najbrtův Protektor je především studií naprosto brutálního tlaku totalitního režimu vůči jednotlivci. Ukazuje, že se v totalitním režimu nedalo přežít v ústraní. Všechny hlavní postavy filmu skončí špatně. Medik je zatčen, protože si v rozporu se zákazem filmových představení po Heydrichově smrti promítá v kině v drogovém opojení znovu a znovu zakázaný hudební film s Hanou, Hana dobrovolně odejde do koncentráku, Emila Vrbatu srazí k zemi nacističtí vojáci, když bezmocně stojí v cestě koloně židů odcházejících do transportu, v níž je i Hana.

Přestože jde už o mnohokrát obehrané téma (stejnou argumentaci jako Protektor, totiž "totalitní útlak je tak strašný, že se proti němu nedá nic dělat a nemůžeme lidi, kteří mu byli vystaveni, soudit", obsahuje i Hřebejkův film Musíme si pomáhat; jiným slavným filmem o tom, jak totalitní útlak zničil umělce, je slavný film Istvána Szabo Mephisto, 1981), je nutno říci, že se Najbrtovi Protektor nesmírně povedl - film má velké dramatické napětí. Zajímavě funguje reakce mezi vizuálně i zvukově velmi pečlivě vytvořenou, nostalgickou atmosférou třicátých a čtyřicátých let (k níž přispívá hojnou měrou dobový jazz) a drsnou skutečností totalitního útlaku. Režisér Najbrt přiznává (v rozhovoru pro Židovské muzeum v New Yorku), že vytváření atmosféry válečné Prahy dělali s velkým zájmem a nasazením a bylo to pro ně velkou výzvou. Věděli zřejmě, že vizuálně i zvukově dokonale vytvořená atmosféra válečné Prahy bude vstupovat do jedinečné interakce s motivy útlaku a kolaborace, které nesou tento film.

Přišlo mi, že do určité míry je Najbrtův Protektor remakem velmi obdobného filmu Král kolonád (1990) od Zeno Dostála. To je také film o nacistickém totalitním útlaku, který rozloží a zničí "celebritu" ze sféry zábavy, v tomto případě známého hudebníka. Některé motivy jsou filmu Protektor dost blízké, že mi připadá, že autoři filmu Protektor museli Krále kolonád znát a možná z něho i vyšli. Cituji ze své knížky o českém postkomunistickém filmu Jací jsme, posuďte sami:

Král kolonád (1990), režie Zeno Dostál

Král kolonád je poněkud monotematická, přesto však děsivá psychologická studie rozkladu osobnosti jednotlivce v důsledku strachu vyvolaného tlakem totalitního režimu. Příběh se odehrává za nacistické okupace, autorova inspirace ohledně psychického teroru používaného představiteli režimu vůči jednotlivci je ale zjevně normalizačně komunistická. Klaustrofobní pocity během celého filmu sílí a vedou ke zničení protagonisty.

Hlavním hrdinou snímku je hudebník, pohledný primárius lázeňského orchestru a zpěvák jemně lyrických populárních písní. Těsně před druhou světovou válkou se ožení s krásnou židovkou Rózou a má s ní dceru. Jako skoro každý muž v českých filmech, i tento je slaboch. Jako skoro každá žena v českých filmech, je také Róza předvídavá, rozumná a praktická. Před válkou doporučuje, aby oba odjeli před nacismem do zahraničí --- její ženich to odmítá a tvrdí: "Já si tě ubráním před každým."

Jak je časté u českých filmových mužů, ukáže se, že jsou to pouhé řeči. Houslista se brzo octne pod tlakem nacistických úřadů a za to, že má smíšené manželství, ztratí --- opět jako za normalizace --- místo primária v orchestru. Postupně smí hrát jen druhé housle, od prvního pultu je přeřazen k poslednímu, a nakonec úplně přijde o angažmá. Houslista se bojí, propadá alkoholu a hledá útěchu u milenky, sekretářky svého zaměstnavatele. S ní se zprvu sblížil proto, aby zjistil důvěrné informace o tom, co od něho přesně nacistické úřady očekávají. Manželka Róza nakonec sama navrhne, že se s ním rozvede, a s malou dcerou odchází do koncentračního tábora, její manžel neučiní nic. Jeho psychický rozklad nezadržitelně pokračuje: na jedné straně má hudebník neuvěřitelný strach, na druhé straně si vyčítá, že svou nečinností zřejmě zahubil manželku i dceru. Z koncentráku od nich přijde jen jeden korespondenční lístek.

Výčitky svědomí kvůli zbabělosti, ale i neschopnosti se proti tomu v totalitním režimu vzchopit, mají jasně hrabalovské tóny.

Róza v koncentráku zahyne na tyfus, přežije pouze dcera, otec však stále častěji propadá alkoholickým nočním můrám a na konci války umírá na hřbitově před hrobkou svých rodičů, u nichž vždycky hledal útěchu a odpuštění. Autoři filmu zřejmě cítili potřebu očisty od zkušenosti traumatizujícího a ničivého psychického útlaku, kterou prošlo zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech za komunismu mnoho lidí. Proto natočili tuto drobnohlednou analýzu rozkladu lidské osobnosti.

Český film
Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 17.5. 2010