"Byl špinavý. Mám nakázáno, že můžu vyhazovat jen lidi, co by mohli budit veřejné pohoršení. Třeba špinavý bezdomovce"

17. 5. 2010 / Radek Mikula

Podrobněji se tématu věnovala o týden později redaktorka zpravodajského serveru Aktuálně.cz Markéta Chaloupská. Z jejího popisu realizace radničního záměru v terénních podmínkách vyplývá, že, jak nakonec ukazuje i citát v titulku této úvahy, vypukl na Praze 10 důkladný předvolební úklid.

Nežádoucí občané jsou podrobeni sanitárním opatření nikoliv v dopravních prostředcích nebo v uzavřených prostorách (např. čítárna Městské knihovny) ale nově také na otevřených prostranstvích. Možná by se některý občan bez domova ohradil, že to není nic až zas tak nového, že se s různými druhy snah zbavit města jejich přítomnosti už setkal i ze strany policejních složek.

Tyto útoky ale probíhají skrytě - policisté vědí, že nikoho jen tak z veřejných prostranství vykazovat nemohou. Z tohoto článku ale vyplývá, že na Praze 10 samospráva městské části toto protiprávní jednání začlenila do své zakázky. To by dávalo také odpověď na otázku, proč se neobrátila raději na bezpečnostní složky, které by přinejmenším oficiálně musely takové zadání odmítnout.

Odkaz Charty 77: Elita sobě?

Ve svých článcích se snažím poukazovat na dlouhodobé hroucení právního pořádku České republiky. Často mám pocit jakéhosi pionýrského vstupu na půdu hodnot, které vymizely ze společenského povědomí.

Před třiceti třemi lety z nutnosti vyjádřit nesouhlas s tehdejším stavem lidských práv vznikla Charta 77. V jejím prohlášení mimo jiné stojí:

"Desítkám tisíc našich občanů je znemožněno pracovat v jejich oboru jenom proto, že zastávají názory odlišné od názorů oficiálních. Jsou přitom často objektem nejrozmanitější diskriminace a šikanování ze strany úřadů i společenských organizací; zbaveni jakékoliv možnosti bránit se, stávají se prakticky obětí apartheidu. Statisícům dalších občanů je odpírána "svoboda od strachu (preambule prvního paktu), protože jsou nuceni žít trvalém nebezpečí, že projeví-li své názory, ztratí pracovní a jiné možnosti."

Dnes jsme na tom lépe. Připomeňme případ řidiče pražské tramvaje, který se rozhodl využít jí k propagaci politické strany. Přesto bychom ale mohli předchozí citát parafrázovat v aktualizované podobě:

Domnívám se, že většiny signatářů Charty 77 se to nijak netýká. Ať už se jim vede lépe či hůř, na společenské dno nespadli. Ohrožení svých politických svobod necítí, protože se identifikují se současným řádem. Stejně tak nepociťují potřebu účastnit se veřejných protestů. A když to náhodou někdo z jejich prostředí zkusí - jako Kateřina Jacques - tak příště už si dá dobrý pozor. Co tedy dnes s dalšími větami Charty 77?

Jak dnes stovky chartistů nesou "svůj díl odpovědnosti za obecné poměry"? Jak se projevuje jejich "pocit této spoluodpovědnosti, víra ve smysl občanské angažovanosti a vůle k ní, i společná potřeba, hledat její nový a účinnější výraz"?

Společenská nivelizace direktivně zavedená po roce 1948 přes mnohé záporné důsledky na kvalitu hospodářského, kulturního a intelektuálního života vytvořila občanský celek, který měl povědomí společných zájmů, jež dokázal neúspěšně (1968/1969) nebo úspěšně (1989) prosazovat. Sociální nejistota související s obnovením kapitalistického hospodářství podle neoliberální metodiky umocňovaná celosvětovým zpochybněním sociálního státu v procesu ekonomické a kulturní globalizace vedla ke stále ostřejšímu rozvrstvení společnosti do tříd s odlišnými zájmy.

Takže zatímco samotné slovo třída bylo téměř vytěsněno z pojmového aparátu současné sociologie, tak "opouštíme společnost spojitě odstupňované nerovnosti a zapadáme stále hlouběji do naprosté majetkové, mocenské a sociální nesouměřitelnosti". ZDE

Ukazuje se, a je to jen logické, že důsledkem je ztráta společného zájmu o ony obecné poměry, kterými se zabývala Charta 77. Místo něj nastupují sebeobranné reflexy znepřátelených vrstev a tříd, které se snaží chránit vlastní oddělené sociální světy. Třeba svévolným odklízením jednoho takového světa z dohledu světa druhého.

Hesla liberální demokracie vyjadřující hodnotu svobody, demokracie a nedílných lidských práv ztrácejí na přitažlivosti rychlostí, s jakou se vzdalují zájmy privilegovaných a neprivilegovaných. Nyní již samotná vizuální přítomnost těch druhých vyvolává "pohoršení" těch prvých. Kriminalizace bezdomovectví, kterému je paušálně přičítána "drobná kriminalita a potyčky", je toho praktickou ilustrací.

Nositelé emancipačního poselství Charty 77, kteří dnes mají běžnému občanovi nedostupný přístup do sdělovacích prostředků, však jakoby měli spíše starost o témata, která potvrzují legitimitu současného systému (ekonomická svoboda, příslušnost k západním politickým strukturám či připomínání bezpráví minulého režimu). Ti z nich, kteří jsou dodnes politicky aktivní jsou většinou tím či oním způsobem propojeni se Stranou zelených. Jejím hlavním krédem v nastávajícím společenském střetu je, že levice ani pravice už neexistují, jsou jen slušní a neslušní politici. Lze to chápat jinak než jako popírání konfliktu, ke kterému směřujeme?

Závěrem si dovolím zamyšlení nad tím, jaké pocity by asi u Václava Havla, Jiřiny Šiklové či Jana Rumla vyvolal požadavek na "narýsování jasné dělicí čáry, která odděluje stranu emancipace a stranu 'pořádku'." ZDE