Česká xenofobie:

Buď s námi, nebo proti nám...

18. 5. 2010 / Fabiano Golgo

Sociolog Ivan Gabal ukázal, že Češi v podstatě rozlišují tři kategorie cizinců. První z nich jsou takzvaní "kapitáloví" cizinci, kteří jsou z kulturního hlediska považovaní za přijatelné (např. Američané, Francouzi, Němci). Druhou skupinou jsou takzvaní "příbuzní" (Slováci, Češi žijící v zahraničí, židé), vůči nimž je postoj Čechů poněkud smíšený, ale kteří jsou stále ještě přijatelní, i když jsou to "cizinci". Třetí skupinu však tvoří Arabové, Vietnamci, Číňané, lidé z bývalé Jugoslávie, Rusové, Ukrajinci, černoši a především Romové, kteří - navzdory svému dlouhodobému pobytu v ČR a navzdory svému českému občanství jsou Čechy považováni za ty nejcizejší "cizince". Gabal se domnívá, že původem xenofobních postojů Čechů je český ideál kulturní, etnické a národní homogenity, dále určitá sebestřednost a represivní postoj vůči imigraci a příchodu cizinců do ČR.

Je opravdu pozoruhodné, že dostávám zuřivé reakce od čtenářů ještě mnoho dní poté, co už dávno není v Britských listech v aktuálním vydání článek, který jsem napsal o tom, že sovětská vojska nepřišla r. 1945 s mesiášským posláním osvobodit Československo od nacismu, ale jejich úkolem bylo namísto toho zajistit Stalinův vliv v poválečné střední Evropě.

Vystudoval jsem kulturní antropologii a téměř před patnácti lety jsem přicestoval do České republiky studovat její obyvatelstvo, s nímž jsem byl před tím ve styku skoro deset let prostřednictvím téměř stovky Čechů nejrůznějšího věku, nejrůznějších místních sociálních charakteristik a ze všech regionů. Nemluvě o tom, že jsem měl bezprostřední zkušenosti ze života Čechů na základě soužití se svými českými partnery a jejich příbuzenstvem, takže vím, co Češi dělají o místních svátcích, při typických veřejných akcích a jak se chovají v mezilidských vztazích.

Mým nejbližším kamarádem a sousedem od doby, kdy mi bylo 9 let, byl Ivo Brhlík, syn českých rodičů, kteří se do Brazílie přistěhovali r. 1968. Slyšel jsem češtinu každý den, kdykoliv jsem byl u Brhlíků na návštěvě a dostával jsem nějaké koláče nebo ovocné knedlíky. Výrazy jako "Ty vole" a věty jako "ale to nejde!" které Ivo říkal pořád, jsou součástí mého života od té doby. A po celou dobu dospívání jsem sledoval zpravodajství o Československu a hltal knihy o té zemi.

Takže jak si někdo vůbec dovoluje psát mi, že bych měl hovořit jen o zemi, v níž jsem se narodil, ale z které jsem odešel ve věku 19 let? Mám více než právo na to hovořit o českém chování, politice, kultuře a historii. A můj názor je názorem odborníka, nikoliv nějakého cizince, který novou zemi srovnává se svou vlastní. Hovořím a píšu o místní české mentalitě jako zkušený a vzdělaný odborník.

Ti, kteří mi doporučují, abych se vrátil do Brazílie a vyjadřoval se jen o své vlastní zemi a domnívají se, že nejsem schopen pochopit, co se dělo v tomto národě, jsou pouhými ignoranty. Člověk nemusí být Řekem, ani nemusel žít za Aristotela, aby pochopil řeckou historii. Britský novinář dokáže psát velmi dobře - a možná lépe než Američani - o Spojených státech. Názor objektivního pozorovatele, který nemá vazby na místní prostředí, je daleko jasnější než názor místního člověka, který vidí věci zamlžené vlastními emocemi a pudem sebezáchovy svého názoru na svou totožnost.

Poté, co byly z Československa vyhnány zhruba dva miliony Němců, České země se staly jednou z rasově nejčistších oblastí v Evropě. S výjimkou pár Řeků a Vietnamců (z řecké občanské války a z vietnamské války) a pár tisíc studentů z Lybie, Alžírska či Kuby, zemí, které se přátelily s komunistickým režimem, nebylo v Česku skoro vůbec žádné přistěhovalectví. Češi prostě po velmi dlouhou dobu neviděli zblízka cizince - a vzpomínky z minulosti jim velely cizincům nedůvěřovat.

Historie lidstva je plná neustálých potyček mezi jednotlivými skupinami, a tak mají jednotlivci dobré důvody proč se mít na pozoru před těmi, které považují za odlišné. To je funkcí xenofobie. Xenofobii a rasismu lze porozumět jako apelům o pakt solidarity v rámci etnicizované či "národní" komunity, která se cítí ohrožena rizikem sociálních bouří, a to zejména z hlediska těch skupin, jejichž postavení ve společnosti je ohroženo. Pro tyto marginalizované skupiny představují mezietnické rozdíly nepřekročitelnou bariéru, a jejich příslušníci proto nevidí cizince jako legitimní konkurenty při hledání zaměstnání, životního prostoru či názorů. Není vítáno, aby cizinci vyjadřovali své názory, mohlo by se ukázat, že jsou pro místní půdu jedovaté.

Zřejmě to má mnoho co společného se zkušeností. Když strávíte podstatný čas mezi cizinci, zjistíte, že se zase tolik od vás neodlišují. A když mezi nimi vyrostete, vůbec vás něco takového ani nenapadne. Pocházím z multikulturního prostředí a vím, jak dobře znám český národ. Proto budu i nadále vyjadřovat své názory a budu je sdílet s jinými, bez ohledu na xenofobní instinkty některých čtenářů či autorů.

Vytisknout