Jan Čulík o české literatuře v dvacátém století - v kostce

19. 5. 2010

Existují nějací čeští spisovatelé z dvacátého století, kteří by měli nějaký význam?

Jan Čulík: No, někteří čeští literární vědci zkoumali, jaká česká literární díla bývají v zahraničí úspěšná. A je pravda, že to, co je součástí tzv. mezinárodního literárního kánonu, tedy literárních děl, která jsou uznávána, je naprosto náhodné. Avšak existují někteří spisovatelé, o nichž se Brit obyčejně zmíní, když ho zastavíte na ulici. Jedním z nich je Jaroslav Hašek (1883-1923), se svým dílem Dobrý voják Švejk, pak Karel Čapek (1890-1938) byl v meziválečném období velmi populární. Nikdo ale neví, že česká literatura v meziválečném období má nádhernou poezii, jenže ta poezie je zakletá, uzamčená v exotickém českém jazyce a nikoho nepřesvědčím, že je naprosto výjimečná. Avšak existuje a je to velmi originální tradice. Začíná samostatným, původním hnutím z dvacátých let, které si říkalo poetismus, pak vzniká surrealismus a velmi intenzivní, osobní lyrická poezie. Existovala celá řada význačných básníků. Konec konců, Jaroslav Seifert (1901-1986) dostal Nobelovu cenu za literaturu.

A co poválečná česká literatura?

Jan Čulík: Především jsou důležití autoři ze šedesátých let.Šedesátá léta byla v Československu obdobím liberalizace, kdy lidé využívali literatury, kultury, filmu jako nástrojů sebeosvobozování, nástrojů otevírání dveří směrem k svobodě. V šedesátých letech získala zkušenosti celá řada českých spisovatelů. Téměř každý člověk zná jméno Milana Kundery (nar. 1929) , ten byl nadšeným stoupencem stalinského komunismu v padesátých letech, avšak později se mu otevřely oči a stal se prorokem literatury, která svědčí o nepoznatelnosti světa a lidské existence. Kundera je nesmírně agnostickým autorem. A ten vydal velmi známé povídky, Směšné lásky (1963-1968), které stále ještě najdete v každém britském knihkupectví, román Žert (1967) a pak po sovětské invazi, kdy byl Kundera nucen se z Československa r. 1975 vystěhovat, nyní žije ve Francii, se stal dost známým romány, jako je Nesnesitelná lehkost bytí (1985), a to nejen v Británii, ale po celém světě.

Avšak existovali i další spisovatelé, jako například Václav Havel (nar. 1936), pozdější prezident, od šedesátých let autor absurdních dramat, Bohumil Hrabal (1914 -- 1997), milovník hostinců a hovorů po hospodách, který si vytvořil intenzivní, naprosto charakteristický originální literární styl, a kterého je možno vidět jako autora, který se zabývá českými národními traumaty, především tím, jak byli Češi zotročení a jak to nenáviděli a jak se sami nenáviděli za vlastní zbabělost, a pak samozřejmě Josef Škvorecký (nar. 1924), odborník na angloamerickou literaturu, který také nejprve v šedesátých letech publikoval povídky a když odešel z Československa, stal se známým kanadským spisovatelem. Napsal celou řadu románů, které se snaží vyrovnat se s traumaty dvacátého století a vytvářejí široké panorama života v Evropě a v Americe v této éře.

Proč bychom měli číst Haška?

Jan Čulík: Haškův Dobrý voják Švejk (1920-1923) se stal archetypickým protiválečným románem. Hlavní postava, úplně obyčejný, prostý voják Josef Švejk, uvízne ve vražedné mašinérii první světové války. Žije v situaci, kde fungují jen dva principy. Princip vynucování a princip zákazů. Švejk nemůže v té vražedné mašinérii normálně žít. A tohle je román, který nabízí řešení, co má člověk dělat, když se octne v takové situaci. Švejk bojuje řečněním. To je, zdá se, velmi důležitá česká tradice. Negujete přirozenou realitu tím, že si vytvoříte vlastní virtuální svět anekdot. A pokud jsou tyto anekdoty natolik energické a intenzivní, umožní vám to přežít. Mluvení, hovory lidí, to je vlastně metaforou umělecké tvorby. A to je se zdá být typickou středoevropskou myšlenkou, že se člověk dokáže uchránit před smrtí prostřednictvím umění. Uchránit se před útlakem, který je vlastně malou smrtí.

Co přežilo z Karla Čapka?

Karel Čapek byl v meziválečném období ve Velké Británii velmi populární autor. Jeho dílo je rozsáhlé a rozmanité, psal texty mnoha nejrůznějších žánrů a lidé měli velmi rádi jeho populární texty; Čapek byl novinář. Čapek měl rád drobnosti, malé věci. Byl nadšený zahradník a například napsal knihu Zahradníkův rok (1929) a v kterékoli britské knihovně zjistíte, že tahle kniha měla v Británii snad až asi 15 různých vydání. Anglicky, byla nesmírně populární. Ale Čapek byl také velmi závažný autor. V první řadě, řekl bych -- no, byl Čapek autorem sci-fi románů? Používal témat ze science fiction, obyčejně šlo o nějaký radikální, světoborný technologický vynález, v jehož důsledku se ozřejmilo, jak vratká je lidská existence. Čapkovy texty dokazují, že člověk balancuje na rozhraní mezi emocemi a intelektem a emocionalita, či slepé tržní síly, nás zatáhnou až na samý pokraj katastrofy. Takže Čapkovy romány jsou dost katastrofické, ale je zajímavé, že některé tyto romány jsou dodneška nesmírně aktuální. Pokud si přečtete Válku s Mloky (1936), ten román je vlastně varováním před hitlerovským fašismem, nacismem, objevíte v té knize tolik aktuálních témat. Zdá se, že Čapek znal velmi dobře svět mezinárodní diplomacie, politické sobectví států, idiocii vědeckého diskursu, hloupost a zkorumpovanost novinářů. Všechno je to v té knize přítomno, a i když je to román z třicátých let, máte z něho dojem, že je nesmírně moderní a velmi aktuální. Samozřejmě, vůdčím principem ve Válce s mloky je ironie.

Co je nejvýznamnější na Kunderovi?

Cynikové řeknou, a oni to taky řekli, že Kundera se zaprodal. Že jeho romány jsou v podstatě pornografie. Je v nich spousta sexu. Kundera využívá sexuálních setkání k tomu, aby zkoumal podstatu lidství. Zkoumá náš psychický stav a jak vnímáme realitu kolem nás. Jak analyzujeme prostředí, v němž žijeme. Kundera prostřednictvím sexuálních vztahů zkoumá, jak se díváme na svět. Začíná to ve Směšných láskách , pokračuje to v Žertu, což je hlavně román o politice za stalinismu, jenže Kundera ten román charakterizoval jako milostný příběh, když chtěl utnout novináře, kteří chtěli hovořit o stalinismu a o politice. Kundera řekl: "Ale prosím vás, tohle je milostný příběh." A pak v osmdesátých letech a dokonce i v Nesmrtelnosti z r. 1990, Kundera vždycky začíná analýzou toho, co pro jeho protagonisty znamená sex a sexuální setkání. Ovšem Kunderovi protagonisté nejsou ve skutečnosti živoucí lidé, je to zosobnění Kunderových myšlenek. Snaží se tím něco čtenářům sdělovat. Snaží se vytvořit filozofický román. Ovlivnil ho francouzský autor Diderot. Kundera tvrdí, že vytvořil nový typ literatury, kdy využívá narativu k sdělování filozofických myšlenek. To je charakteristickým rysem i jeho pozdních textů, včetně jeho posledního románu Nevědomost (2000). Ten román pojednává o zkušenostech Čechů, žijících v zahraničí i o jejich návratu do Čech po pádu komunismu a hlavním motivem je zde, že to, co jste nezažili, je nesdělitelné.

Vzniklo v české literatuře něco důležitého od pádu komunismu?

No, on tak trochu existuje problém. Petr Bílek z Karlovy univerzity , tamější profesor české literatury, hovoří o třech etapách postkomunistické literatury v Československu/České republice. Nejprve se objevila vlna zakázané literatury , za dobu čtyř či pěti desetiletí, která zaplavila knihkupectví a samozřejmě, lidé byli přehlce ni, nemohli to všechno řádně absorbovat. Zejména vzhledem k tomu, že se tyto dosud zakázané knihy zabývaly obdobími, která se nyní už zdála irelevantní. Lidé stáli na začátku úplně nové éry, tak proč se zabývat komunistickým útlakem, když se navrátila demokracie? Podle Bílka pak vzniklo očekávání, že se ve svobodě objeví velké literární talenty. To se ale jaksi nestalo. A pak, docela cynicky, podle Bílka je poslední etapou to, co existuje nyní, totiž bezostyšná marketingová manipulace literatury. Média objeví "literární celebritu" , čtrnáct dní se o ní píše v palcových titulcích a pak zase zmizí. Tohle je ovšem velmi kritický pohled. Já si pořád myslím, že zajímaví současní autoři existují, i když možná nejsou tak významní, jako byli autoři v předchozích desetiletích. Myslím, že se zájem přesunul trochu směrem ke kinematografii. Český film je dnes podle mého názoru významnější než česká literatura. Přesvědčivěji vypovídá o tom, co se děje v České republice a jaká je situace lidí v postkomunistických zemích.

Nicméně existuje několik současných autorů. Michal Ajvaz (nar. 1949) je zajímavý postmoderní autor, specializující se na vytváření fantazijních světů, kde existují knihy v knihách. Emil Hakl (nar. 1958) je autor, jehož si zejména cením, protože , i když jsou jeho texty jaksi psychedelické, je v nich mnoho sexu a mnoho bizarních setkání, Hakl je bezpochyby ovlivněn Hrabalem, zdá se, že Hakl umí velmi intenzivně a přesvědčivě zaznamenat atmosféru současné České republiky. Zvlášť se mi líbí jeho sbírka kratších textů O létajících objektech (2004), kde se dovíme přesně, co si lidé myslí a jak se chovají v současné České republice. Z předchozího Haklova románu O rodičích a dětech byl natočen film, ten román se snaží zpracovat traumatickou historii dvacátého století z pohledu střední Evropy, očima čtyřicátníka, který hovoří se svým sedmdesátiletým otcem. Je zajímavé, že tento film se promítal v kinech v Americe a byl tam docela úspěšný a že anglického překladu tohoto románu se v Americe proto prodalo několik tisíc výtisků.

Pak samozřejmě existuje onen "komerční spisovatel" -- říká si tak sebeironicky sám -- Michal Viewegh. Ten vydal asi dvacet románů, většinou o životě pražských japíků. Je s nimi velmi úspěšný, jsou to tak trochu romány, jako máme v Británii Deník Bridget Jonesové. Je pochopitelné, že skoro nic z Michala Viewegha nebylo přeloženo do angličtiny, i když Vieweghovy romány byly přeloženy asi do dvaceti různých evropských jazyků. Nechci být vůči Vieweghovi příliš kritický, protože i když je v jeho knihách spousta sexu a ty knihy jsou zábavné a čtivé a často docela banální, nicméně existují i Vieweghovy texty, kde si velmi zajímavě hraje s metajazykem či různými mimoliterárními úrovněmi. Myslím si, že Viewegh umí být docela zručný řemeslník. Tak to by bylo v kostce o současné české literární scéně asi tak všechno.

Vytisknout