Na spravedlivě uspořádanou společnost zapomeňte

18. 5. 2010 / Ivo Šebestík

Jakou úlohu má v této tezi citát člověka žijícího naopak v době, kdy novověk nabíral sílu a spěl ke svému vrcholu ve 20. století? Odkud pramenil pesimismus, jaký je skutečně charakteristický pro fáze, ve kterých svět vypadá jako by stál právě nad propastí, z jejíž hlubiny není úniku? Lukacs o něco dál v textu připomíná osvícenství a Darwinovu evoluční teorii (k oběma nemá právě nejlepší vztah) jako jedny z příčin optimistického vnímání dějin civilizace, coby plynoucích od nižšího k vyššímu, od méně dokonalého k dokonalejšímu. Tahle cesty ale nikdy nebyla úplně přímá a bezproblémová.

Pro novověk, tedy dobu, která započala vynálezem knihtisku, pádem Konstantinopole a objevením Ameriky, byl skutečně charakteristický postupný dynamický vývoj společnosti. Humanismus, který také vnímáme mezi příčinami novověku, odhodil celou epochu středověku, jako fázi chaosu, nepořádku a stagnace, a symbolicky se vrátil k antice, kterou si značně zidealizoval. Osvícenství dodalo člověku pocit, že svět má nějakou rozumnou podstatu a zvýšilo jeho sebevědomí, neboť lidský intelekt se zdál být v souladu s inteligencí vývoje lidstva. Také marxistická ekonomická teorie byla v podstatě optimistická, neboť počítala s tím, že lidstvo spěje od horšího k lepšímu. Skutečně, představa pouti od úpatí až na vrchol hory, ze které se lidstvu naskytne báječný rozhled, pronikla tak hluboko pod kůži všech generací posledních, řekněme, dvou staletí, že jejich příslušníkům připadalo smysluplné i každé strádání, neboť bylo nutně přechodné a na konci tunelu svítilo světlo naděje. Jednou bude lépe! A možná už brzo. Když ne za našeho života, tak alespoň pro děti nebo vnoučata.

Tak jako se poutník trmácí po kamenité cestě, bolí ho nohy, má žízeň, ale přesto jde, neboť na něj na konci čeká jídlo, pití a ustlaná postel, tak putovaly generace nedávné minulosti jedna za druhou a dívaly se dopředu, věřily, doufaly, snily, utěšovaly se, nalhávaly si a kdoví co ještě. Víra v pokrok, víra v lepší uspořádání světa a v lepší život. Tohle vše hnalo člověka kupředu a dávalo mu sílu přečkat i nejhorší nepříjemnosti.

Ale, co když je pokrok jen iluzí? Co když se novověk zmýlil ve svém optimistickém tvrzení, že lidstvo kráčí od divošství a barbarství ke svobodě, demokracii a ke štěstí? Edward Gibbon, další z Lukacsem citovaných veličin, autor velkých a dnes již klasických dějin o úpadku a pádu Říše římské, vyslovil -- v duchu své optimistické doby -- názor, že pokud se nestane něco s přírodními podmínkami, pak by lidstvo nemělo nikdy sklouznout zpět k barbarství. V dějinách novověku to ale vypadalo mnohdy právě tak, že lidstvo padlo ještě hlouběji než k barbarství.

Myšlenka, že současný svět novověku je za námi a všichni se teď snažíme co nejrychleji se adaptovat na něco, co nedokážeme ještě ani pojmenovat, má svou oporu v psychice zejména střední a starší generace. Pouze tyto generace totiž mohou srovnávat své pocity dříve a nyní. Mladá generace, která se do intermezza narodila, se adaptuje stejně snadno jako děti, které se za několik desetiletí budou rodit na satelitech kolem Země a budou považovat skotačení na umělých trávnících, v umělé atmosféře skleněných tubusů svých satelitů za to nejkrásnější a nejpřirozenější prostředí pro život.

Pesimistické pocity marnosti se rodí v citlivých duších lidí po celé planetě hodně často. Nejčastěji v důsledku osobních zklamání, ale také jako reakce na zklamání společenská. Těch je nepřeberné množství. V dějinách evropského novověku nastávaly dokonce periody, kdy se zoufalství a marnost šířily jako epidemie po celém kontinentu. Nesmírně intenzívní pocit masové frustrace postihl Evropu v období třicetileté války. Ta se zdála být nekonečnou, fatální a natolik barbarskou, že z odstupu připomíná předčasný prolog k válkám dvacátého století. V dobových textech a korespondencích se ozývá skutečný nářek, bědování a beznaděj.

Přes to všechno měla Evropa svou prosperitu a optimismus teprve před sebou. Zvláštní, obtížně definovatelnou úzkost, kterou prožívají starší a střední generace lidí dnes (alespoň těch citlivějších), na východě evropského kontinentu více než na Západě (ale i tam), nemá za příčinu jen hmatatelné jevy, jako jsou hospodářské krize, nezaměstnanost, existenční nejistota. V podstatě každý člověk, kterému je v současné době alespoň něco přes čtyřicet let, a který není úplně necitlivý vůči okolnímu prostředí, si může na základě vlastní zkušenosti ověřit posun svého vnitřního vnímání života.

Především ve střední a východní Evropě je posun tohoto pocitu ovlivněn zásadní kvalitativní změnou téměř všeho, takže oprávněně můžeme argumentovat tím, že část starší a střední generace prostě nezvládla návrat k "normálním" společenským vztahům založeným na konkurenci, a tudíž upadla do frustrace. Jenže tak jednoduché to není, neboť především západní sociologové už dávno před pádem železné opony upozorňovali na to, že se rychle a nezadržitelně mění struktura také toho tzv. "normálu". Tedy, že střední a východní Evropa ve skutečnosti neputuje do země zaslíbené, ale do neznáma, které bude pro ni ještě větším překvapením než pro západní demokratické státy.

Ať byla realita tzv. socialismu v zemích bývalého sovětského mocenského uskupení jakkoliv autoritativní a represivní, přesto svým charakterem patřila stále do epochy optimismu. Dá se říci, že v ní setrvávala podstatně déle než západní státy. V těch zejména spisovatelé sci-fy a různé experimentální literatury už v šedesátých letech minulého století líčili dost katastrofické scénáře vývoje lidstva. Tento druh literatury byl konkrétně v Československu překládán minimálně právě proto, že narušoval idylickou iluzi pokroku a vývoje od horšího k lepšímu.

I "reálný socialismus" byl tedy pociťován pouze jako jedna z nedokonalých etap lidstva na dlouhé cestě k něčemu lepšímu. Paradoxně existovala tedy naděje, že se systém reformuje, zlepší, změní a podobně. Ostatně, plná náměstí v listopadu a prosinci 1989 nebyla v Československu v zásadě ničím jiným než explozí této naděje. Naprostá většina lidí, kteří vítali změny, zařazovala mezi své priority zlepšení celkové atmosféry společnosti, zvýšení její mravní úrovně, vyšší míru štěstí, nikoliv rozkradení státu. Ti, kteří pouze větřili šanci zbohatnout a využít transformačního chaosu k osobnímu prospěchu, na těch náměstích nebyli. Ti dnes také žádnou frustraci necítí.

Starý svět víry a jistot byl ale už minulostí v době, kdy se národy střední a východní Evropy vymaňovaly z prostoru sovětského vlivu. Solidní, pevný svět, založený na alespoň jakémsi řádu, přestával existovat i tam, kde byl kontinuálně domovem. V tom spočívala tragika posledního desetiletí dvacátého století. Byla to situace trosečníka, který z posledních sil plave k něčemu, co považoval za ostrov, ale co byl jen hustý oblak páry nad vlnami. Žádný ostrov není. Jen moře. Takže je třeba plavat dál, nebo utonout.

Jistěže to neplatí absolutně, ale životní pocit generací, které mohou srovnávat optimismus společenské iluze ještě nedávné minulosti a současný "realismus" skepse, je poměrně zjevný a velice rozšířený. Velké zklamání plodí velkou hořkost a velké zklamání se rodí z přílišného očekávání. Současný svět vypadá očima "pamětníků" jako odhalený a zbavený tajemství. Svět jakoby byl dopaden při činu. Jakoby dáma elegantní postavy a půvabných pohybů na maškarním plese odložila masku a odhalila nehezkou tvář.

Zklamání a skepse vnímají současný svět jako sice prudce se technologicky vyvíjející, ale společensky a mravně již nereformovatelný. Mnozí myslitelé upozorňují na limity lidské přirozenosti. Člověk jako tvor je sice schopen osídlit cizí planety, ale nepřekročí stín vlastního sobeckého charakteru. Představa spravedlivě uspořádané společnosti vypadá jako definitivně zhroucená. Filozof, který začne rozvíjet téma morálky, sklidí posměch. Čísla, peníze, statistiky, zisk, produkce, neustálý růst... To je morálka světa. Má milióny horlivých stoupenců, u kterých lze spolehlivě diagnostikovat jednu společnou chorobu -- naprostou ztrátu empatie.

Tato optika plodí úzkost, která se postupně může stát nesnesitelnou a destruktivní. Světlo na konci tunelu zhaslo. Neexistuje jediná idea, za kterou by stálo bojovat, neboť všechny ideje jsou k smíchu. Člověk tedy sehne hlavu a jde neradostně dál. Představme si opět poutníka, který vyrazil ze Štrbského plesa na Kriváň a někde v polovině cesty objeví nápis: "Cesta sice pokračuje, ale Kriváň už není". A poutník přesto jde dál, neboť si všiml, že zmizela také cesta, po které přišel.

Pokud se pokusíme o optimistický závěr, pak nezbývá než věřit, že skutečně prožíváme jen přechodovou fázi, ve které se myšlení nachází v poněkud neuspořádaném stavu, a která nepotrvá dlouho. Tedy, že se jednoho dne probudíme a všechno kolem nás bude vypadat radostněji. Opět budeme mít nad hlavou hvězdné nebe a hluboko v sobě mravní zákon. No, kéž by!

Vytisknout