Proč jsou továrny (vlastně) neefektivní

22. 2. 2010 / John Michael Greer

Tato neznalost leží v pozadí mnoha nadšených diskusí o zelené budoucnosti plné vyspělé technologie a relativního materiálního nadbytku. Zmíněné diskuse také spoléhají na jedno z dogmat moderního náboženství pokroku, na článek víry, podle nějž to, co dalo průmyslovému světu tři století prožitá v bezpříkladném bohatství, byla akumulace technických znalostí; protože technické znalosti stále přibývají, věří se, že můžeme v budoucnosti očekávat i další růst bohatství. Jenže ve skutečnosti primární faktor, který poháněl průmyslovou civilizaci a umožnil marnotratný životní styl nedávné minulosti, představovala bezohlednost, s níž byly v posledních několika stoletích těženy pozemské zásoby fosilních paliv. Explozívní rozvoj technického vědění zde byl důsledkem, nikoliv příčinou.

V tom, čemu bychom také mohli říkat skutečný svět - tedy svět, jak vypadá, když lidské společnosti nemají k dispozici nezměrné množství vysoce koncentrované energie, takže pochopení toho, jak ji použít, se samo stává hlavním motorem ekonomických změn - představují prvořadé omezení produkce bohatství přírozeně dané limity roční produkce energetických zdrojů a surovin. Ještě i po dvou miliardách let evolučního vylepšování mění fotosyntéza pouze zhruba jedno procento energie slunečního záření, které dopadá na list, v energii chemickou, jež může být využita pro další účely - a to ještě pouze tehdy, jestliže jsou po ruce i další nezbytnosti: voda, půdní živiny, a tak dále. Vedle trochy další energie z větru a tekoucí vody je to hlavně fotosyntéza, s níž musí neprůmyslová společnost vyjít; to je to, co uvádí do chodu sumu veškeré lidské a zvířecí svalové hmoty, jež pracuje na polích, hloubí doly, ovládá nástroje každého z řemesel a dělá i vše ostatní, co vytváří bohatství. To je také důvod, proč většina lidí v neprůmyslových společnostech má tak málo; dostupné zdroje energie, a další zdroje, které mohou být s použitím této energie získány a použity, jsou příliš omezené na to, aby poskytly více.

Tytéž limity platí pro dnešní Třetí svět, ačkoli důvod je jiný. Zde je problém ve směsi koloniálních a neokoloniálních opatření, která přivádějí většinu světového bohatství do pokladen několika průmyslových států a nechávají ostatní rvát se o tu trochu, která zbude. Už jsem zde předtím uvedl, že například pět procent světové populace, jimž se poštěstilo žít ve Spojených státech, nespotřebovává zhruba třetinu světových zdrojů a průmyslové produkce proto, že by zbytek světa netoužil využívat spravedlivějšího podílu. Spíše je naše prosperita udržována na jejich úkor, a až donedávna - kdy nynější imperiální systém začal praskat ve švech - každá země Třetího světa, která tomuto stavu věcí příliš usilovně odporovala, mohla najisto počítat s tím, že její přístup bude přizpůsoben státním převratem nebo "barevnou revolucí" zinscenovanou jednou nebo více mocnostmi průmyslového světa, pokud ne rovnou staromódní invazí toho typu, jaký Tom Lehrer zesměšnil v baladě Send the Marines (Pošlete námořní pěchotu).

Jedním z důsledků toho všeho je, že se během minulého století řada hlubokých myslitelů snažila prozkoumat způsoby, jak prolomit začarovaný kruh exploatace a závislosti. Jedním z nich byl nonkonformní ekonom E. F. Schumacher, jehož myšlenky v minulém roce tvořily jádro několika mých esejů.

Ačkoliv Schumacher získal tituly v Oxfordu a chvíli vyučoval na Columbia University, nebyl na prvním místě akademikem; byl přímým opakem ekonomů obývajících slonovinové věže, kteří v nedávných desetiletích způsobili světu tolik škody, když trvali na tom, že jejich teorie jsou klíčem k prosperitě, i když fakta svědčila velmi silně o opaku. Schumacher strávil větší část kariéry na místech, kde se protínají sféry vlády a byznysu, pomáhal obnovit německé hospodářství po II. světové válce a pak po dvě dekády působil coby hlavní ekonom British National Coal Board, což byla v té době jedna z největších energetických korporací na světě. Takové bylo zázemí, z nějž vycházel, když se začal zabývat Třetím světem. Kromě toho ale některé ze svých hlavních myšlenek získal z velice odlišného zdroje: Z většinou opomíjeného ekonomického učení Gándhího...

Řada Američanů považuje Mohandase K. Gándhího za duchovního vůdce, kterým samozřejmě byl, a za politickou osobnost, jíž byl samozřejmě též. Příliš často už se ale nepřipomíná, že také strávil spoustu času vypracováním ekonomické teorie přiměřené výzvám, jimž čelila nově nezávislá Indie. Návrh, abychom zde koncentrovali některé velmi subtilní úvahy do několika slov, zněl, že stát, který má ohromnou pracovní sílu, ale velmi málo peněz, investováním těchto peněz do nejnovějších průmyslových továren vlastně ztrácí čas; místo toho předložil jako nejúčinnější přístup vybavit tuto ohromnou pracovní sílu nástroji, které by zlepšily její produktivitu v rámci existujících struktur a nabídky, produkce a distribuce zdrojů. Místo toho, aby například nahradil rozsáhlý indický průmysl domácího předení a tkaní továrnami a připravil tak miliony přadlen a tkalců o práci, tvrdil, že nejúčinnějším využitím omezených zdrojů Indie bude pomoci těmto lidem zlepšit jejich dovednosti, kolovraty a stavy, aby mohli vyrobit více látek za nižší cenu, dál se živit vlastní prací, a přitom zajistili soběstačnost Indie ve výrobě látek.

Jistě, tento způsob uvažování protiřečí téměř každé ekonomické teorii od dob Adama Smithe. Jelikož ale takřka všechny mainstreamové ekonomické teorie počínaje Smithem sehrály významnou roli při uvržení průmyslového světa do jeho současných problémů, nejsem si tak jistý tím, že je to špatně. Nynější ekonomové odmítají Gándhího myšlenky na základě jejich "neefektivity", ale to je třeba chápat v souvislostech; "efektivita" v žargonu dnešní ekonomie neznamená nic více a nic méně než efektivitu při generování něčího zisku. Jakožto způsob, jak udržet miliony lidí ve výdělečném zaměstnání, jak stabilizovat ekonomiku zoufale chudého státu a zabránit tomu, aby jeho bohatství bylo vysáto predátorskými průmyslovými státy, je Gándhího návrh rozhodně velmi efektivní - a právě to k němu připoutalo pozornost E. F. Schumachera.

Jedním ze Schumacherových zvláštních talentů byla schopnost intelektuální syntézy; jeho práce je plná přesvědčivých náhledů, které shrnují velké množství specializovaných prací a činí je použitelnými v širších podmínkách. To je zhruba to, co udělal i s Gándhího myšlenkami. Schumacher tvrdil, že řeči o "rozvoji" Třetího světa typicky opomínají čelit jednomu z vůbec nejpragmatičtějších témat - nákladům na zásobení dělníků potřebnými nástroji.

Věnujte chvíli následujícímu myšlenkovému experimentu: Jste prezidentem Republiky Imaginárie. Máte obyvatelstvo, které není zrovna nejlépe živeno, oblékáno a ubytováno, a dost velkou míru nezaměstnanosti; máte velmi skromný rozpočet na ekonomický rozvoj; máte také suroviny různého druhu, které lze využít k tomu, abyste nakrmili, oblékli a ubytovali obyvatelstvo Imaginárie. Vaši ekonomičtí poradci, kteří náhodou pocházejí z průmyslové země, jež bývala centrem imperiální nadvlády, trvají na tom, že nejlepší možnost je použít rozpočet k výstavbě velké moderní továrny, jež přemění suroviny ve zboží určené na export prostřednictvím jejich kupců a do jejich země, což vaší zemi poskytne zdroj peněz na nákup tamního zboží, a přitom zaměstná několik tisíc Imaginariánců coby tovární dělníky.

Počkejte, říká Schumacher. Pokud je vaším cílem nakrmit, ošatit, ubytovat a zaměstnat Imaginariánce, pak výstavba továrny představuje velice neefektivní způsob, jak to zařídit, protože tento přístup vyžaduje na jednoho zaměstnaného dělníka obrovskou investici. Za stejné peníze můžete poskytnout produktivní práci mnohem většímu počtu Imaginariánců tím, že použijete technologii, jejíž výroba, údržba, zásobování energií a surovinami nejsou tak drahé - řekněme, že jim místo nejnovějšího továrního vybavení poskytnete ruční nástroje a pracovní stoly, a vybudujete řetězec dodavatelů, který je zásobí místními surovinami místo těch, které jsou dováženy. Zboží, které tito dělníci vyrobí, možná nebude na exportním trhu tak hodnotné jako to, co lze vyrobit v továrně, ale to nemusí nutně představovat problém - vzpomeňte si, že vašim hlavním cílem je nakrmit, ošatit a ubytovat Imaginariánce, takže maximalizace produkce pro domácí spotřebu je lepší nápad, protože tak menší část hodnoty vytvořené dělníky seberou zprostředkovatelé, kteří řídí mezinárodní obchod. A dále, pokud nemusíte obchodovat se zahraničními výrobci kvůli mnoha životním nezbytnostem, vaše potřeba zahraničních peněz se sníží a na oplátku získáte ekonomiku méně zranitelnou šoky na zahraničních burzách.

To je základem Schumacherovy "středně pokročilé technologie", kterou mladší generace aktivistických vynálezců jdoucích v jeho stopách nazývala "přiměřená technologie". Nápad spočíval v tom, že relativně jednoduché technologie poháněné lokálními energetickými zdroji a využívající místních surovin mohou poskytnout pracujícím ve Třetím světě placenou práci a zlepšený životní standard. Do těchto projektů bylo investováno mnoho velmi produktivních nápadů, a před tím, než kontrarevoluce 80. let zlikvidovala tu trochu financí, které hnutí bylo schopno sehnat, zaznamenalo některé působivé úspěchy. Pochopte, Schumacherovo myšlení nebylo mezi ekonomy nebo v obchodním světě nikdy populární, a více než jednou došlo k tomu, že se zeměmi, které se snažili přijmout takovouto ekonomickou politiku, bylo zacházeno způsobem, který jsem zmínil výše. Přesto, všimněte si těch států Třetího světa, kterým se podařilo dosáhnout relativní prosperity, a zjistíte, že jim k tomu dopomohla nějaká verze Schumacherova plánu.

Schumacherovy myšlenky začínají být relevantní pro můj projekt, jestliže stejnou logiku uplatníme i na průmyslový svět. Pokud, jak jsem naznačil, Spojené státy (a v příslušné době i zbytek průmyslových států světa) zahájí svůj sestup na pozici země Třetího světa, myšlení přizpůsobené podmínkám Třetího světa může být tady a teď mnohem použitelnější, než by odpovídalo běžnému přesvědčení. Zdá se mi naprosto nepravděpodobným, že vlády dnešních průmyslových mocností budou mít tu předvídavost, nebo v daných souvislostech prostě zdravý rozum, aby si představily, že ekonomická politika, která záměrně zvyšuje počet lidí získávajících obživu, může být ve věku přetrvávající strukturální nezaměstnanosti velmi dobrým nápadem - nebo, v daných souvislostech, vytuší rozklad průmyslového věku a pochopí, že v čase, který není nekonečný, už nejde o volbu mezi technologicky pokročilými nebo zaostalými způsoby výroby zboží, ale o volbu mezi technologicky zaostalými způsoby výroby a neexistencí jakékoliv výroby. A vlády navíc nepředstavují jediné hráče v této hře.

To co Schumacher prosazoval je ve skutečnosti jedním z chybějících kousků ve skládačce ekonomické relokalizace. Ekonomiky rozsahu, které v nedávných letech umožnily centralizovanou masovou výrobu, byly prostě dalším vedlejším produktem ohromného množství energie, které v té době průmyslové státy využívaly. S tím jak nás vyčerpávání fosilních paliv přibližuje konci těchto excesů, energie a další zdroje nutné k udržování centralizované masové výroby nebudou již dostupné, a to co jsem popsal výše jako ekonomiku reálného světa opět přijde ke slovu. V ten okamžik se otázka, kolik stojí vybavení dělníka pro jakoukoliv práci, stane centrálním tématem ekonomiky, protože jakékoliv zdroje, které slouží k vybavení dělníka, musejí být odebrány z jiného produktivního využití.

Je samozřejmě pravda, že náklady na vybavení nějaké osoby k výkonu jisté ekonomické funkce na lokální úrovni již neformální cestou vstoupily do úvah relokalizačního hnutí. To co Rob Hopkins nazývá "velká výměna dovedností" - proces, v němž se jednotlivci, kteří nedisponují žádnými dovednostmi produktivními mimo rámec centralizované průmyslové ekonomiky, učí, jak zvládat věci sami - se uskutečňovalo v dosti uzkých mantinelech daných tím, co si jednotlivci, pokud šlo o nástroje a pracovní prostředí, mohli sami dovolit koupit, poněvadž zde není zrovna záplava grantových peněz dostupných lidem, kteří si přejí stát kováři, sládky, lodními tesaři, nebo praktikovat nějaké jiné užitečné řemeslo.

Může být tedy dobré naznačit, že Schumacherovu logiku může být dobré uplatnit přímo na relokalizační projekt, a to těmi jedinci a komunitami, kteří jsou ochotni uvést takový projekt do praxe. Čím menší budou náklady na přípravu komunity k zajištění jedné nebo více jejích ekonomických potřeb (náklady v podobě energie a dalších zdrojů), tím víc nakonec zbude pro jiné projekty. Stejně tak platí, že čím více dobrých nápadů může být vytaženo ze zaprášených stránek publikací Schumacherovy Intermediate Technology Development Group a mnoha jejích obdob, tím více kreativity zbude pro jiné výzvy.

Ale je tu také širší kontext, jemuž se Schumacher věnoval pouze nepřímo, a jehož jsem se v tomto příspěvku pouze letmo dotknul - potřeba redefinovat naše pojetí ekonomiky tak, aby v reálném světě dávalo smysl, a především, aby odpovídalo pro ekonomiku nejdůležitějším fyzikálním zákonům. Ano, budou to termodynamické zákony. Více si o nich povíme v dalším pokračování.

Celý článek v angličtině: ZDE