"Nechte se hibernovat!" aneb O 'trošku špatné' logice Ondřeje Palkovského

24. 2. 2010 / Karel Dolejší

Vezměme ale názorný příklad: Dejme tomu, že máme deset lidí žijících jako subsistenční zemědělci s přidruženými domácími řemesly, a k tomu deset tisíc dolarů - o nic méně, ale také o nic více. (Uvažujme tu, jakoby neexistoval žádný jiný z limitů, které jsou v reálném světě přítomny: Omezené množství celkově využitelné energie, omezené množství surovin, omezená externí poptávka po zboží vyráběném našimi zemědělci, atd. Jediné, co je v tomto myšlenkovém experimentu doopravdy omezeno, je investiční fond.) Za uvedených okolností vybíráme ze dvou možností: Buď využít investiční fond k tomu, abychom postupně zlepšovali výkonnost domáckých řemeslníků, pro něž je obchod s domácími výrobky jediným zdrojem finačního příjmu, nebo za zmíněných deset tisíc dolarů postavit miniaturní továrničku, která dokáže zaměstnat jednoho z deseti našich vesničanů.

Palkovský má ovšem zcela jasno: Není rozhodně možné zachovat "neefektivní" výrobu, která potřebuje více pracovní síly, než kolik postačuje, pokud využijeme nejnovějšího stroje poháněného některým druhem fosilní energie. Je prý nesmysl pokračovat ve výrobě, na niž by stačilo mnohem méně pracovníků, než kolik jich aktuálně zaměstnáváme.

"Drobný detail" za hranicí Palkovského uvažování však představuje nedostatkovost zdrojů, která není relativní, ale absolutní. Nemáme zkrátka k dispozici dost peněz na to, abychom všech deset vesničanů zaměstnali v továrně na plátno; dokážeme dát práci pouze jednomu z nich. Ekonomové nám spočítali, že když půjde na trhu v sousední vesnici všechno výborně, za pět let můžeme postavit další továrnu a zaměstnat druhého zemědělce. Mezitím však všech ostatních devět obyvatel osady kromě jediného dělníka továrny v konkurenci s továrnou přijde o jediný zdroj peněžních příjmů; nejenom, že si sami nebudou moci koupit látky vyrobené v nové továrně, ale nedokážou už ani obnovovat základní nástroje nutné k zajištění fyzické obživy pěstováním potravin na vlastní půdě a k údržbě vlastních příbytků. Postupně se tito "neefektivní" začínají potulovat kolem továrního skladu v naději, že se jim podaří vylepšit svou zoufalou situaci drobnou kriminalitou.

V klasické situaci by následovalo zavedení nějaké verze anglického zákona proti potulce; "nadbyteční" lidé, kteří se již sami neuživí, ale prvního z nich dokážeme zaměstnat v továrně nejdříve za pět let, by skončili ve vězení, viseli na šibenici či byli vyvezeni do kolonií. Někdo tak velice vtipný jako Ondřej Palkovský by jim ale možná doporučil: Prodejte ledvinu a nechte se hibernovat! V současnosti je vaše existence společensky neproduktivní. Prvního rozmrazíme při oslavách první pětiletky...

Podobné úvahy však v souvislosti s Greerovým esejem rozvíjeti netřeba. Tam se hned na počátku říká, že cílem ekonomických aktivit je udržet lidi syté, oblečené a v příbytcích. Nikde není řeč o tom, že lidi, kteří v extrémně chudé zemi bez sociální záchranné sítě přijdou o práci, popravíme nebo strčíme na mrazák, protože nám nesedí do naší účetní rovnice. To že nemá smysl držet více lidí v zaměstnání, které by mohl zvládnout menší počet z nich, zde platí pouze za předpokladu, že vůbec vím, jak uživím pracovní síly, které jsem ušetřil. Jestliže však veden vidinou efektivity volím kapitálově náročnou cestu rozvoje, spousta lidí se velmi záhy stane ekonomicky zbytečnými, ale přitom nebude dost kapitálu k tomu, abychom je zaměstnali na technologické úrovni, kterou jsme si podle Palkovského doporučení vytyčili za posvátnou normu. Ve společenském rámci, v němž cílem ekonomických aktivit je na prvním místě subsistence, nebudu tedy produkovat "zbytečné" vykořeněné lidi, které se nevyplatí kapitalisticky vykořisťovat, ale budu naopak volit mnohem pozvolnější rozvoj, v němž zachovám vysokou pracovní náročnost výrobních procesů.

Vysoká pracovní náročnost může být mimochodem výhodou v podmínkách, kdy by nebyl omezen pouze investiční fond, ale například také zdroje energie - takže nahrazení strojové práce prací lidskou by se v některých sektorech stalo holou nutností. A to je právě rámec, v němž na pozadí problematiky ropného zlomu uvažuje Greer. V jeho eseji to je napsáno zcela jasně, a pokud to Palkovský nevidí, pak je to proto, že to prostě vidět nechce.

Palkovský podniká své nepříliš rozvinuté myšlenkové experimenty v imaginárním světě, kde existuje vždy pouze relativní nedostatek jakéhokoliv ekonomicky relevantního faktoru. Jen v takovém světě má totiž smysl hovořit zcela abstraktně o efektivitě a uspokojení z práce, což je zde obojí vlastně jen jiný výraz pro míru nahrazení lidské manuální práce prací stroje. Jedině v takovém světě nekonečného růstu spotřeby, a tedy poptávky, by nevznikaly milionové armády dlouhodobě nezaměstnaných, které se kapitálu za daných podmínek už nevyplatí zaměstnat; miliony lidí, které může ve jménu Pokroku nechat umírat hlady, živit se ve slumech obchodem s drogami a další kriminalitou, mlátit je obušky, zavírat do blázinců a zprivatizovaných věznic, střílet je, vystřelit na Měsíc, nebo zakopat do antarktického ledu - ale zaměstnat je už nedokáže.

Cílem ekonomických aktivit u Gándhího i Greera však není tento Pokrok. Cílem je nakrmit, obléci a ubytovat vlastní obyvatelstvo.

Vytisknout