Tajný stisk ruky

25. 1. 2010 / John Michael Greer

Přesto mi připadá zajímavé, že se obvykle tak velká část diskuse vede způsobem, jakobychom se z historie neměli čemu přiučit. Jeden příklad z mnoha, a v žádném případě ne ten nejhorší, přestavuje tvrzení Sharon Astykové, že důvod, proč se společenství v posledních desetiletích rozpadlo, spočívá v tom, že tolik lidí tak těžce pracuje a je příliš unaveno, než aby se zapojili. To odpovídá rozšířenému přesvědčení, nicméně zůstává faktem, že před sto lety většina Američanů běžně pracovala 50, 60 nebo i více hodin týdně, a většinu času strávili těžkou fyzickou prací. A jaksi to nezabránilo rozkvětu závratně širokého spektra společenských skupin v měřítku, jaké myslím dnes jen málokdo pamatuje.

Chtěl bych se zde zaměřit na jeden zvláštní druh těchto skupin, zčásti proto, že je dost dobře zdokumentován, zčásti proto, že pro věk ekonomické kontrakce a sociální fragmentace nabízí určité zajímavé možnosti, a zčásti proto, že jsem se toho o nich dost dozvěděl, a to nejen z mé obvykle excentrické historické četby. Ve skutečnosti byste mě v pondělí večer většinou zastihli, jak pomáhám uchovat jeden z mála přeživších pozůstatků zcela zapomenutého světa, když si vážu jednu z několika málo kravat, které vlastním, a mířím do staré cihlové zednářské lóže tady v Cumberlandu.

Ano, jsem svobodným zednářem. Před pár lety mě série náhod přivedla k obrovské roli, již v minulém století sehrávala stará bratrstva při strukturování amerických komunit, a přitom jsem také zjistil, že několik dosud přežívajících bratrstev rapidně vymírá v důsledku nedostatku nových členů. Logickou odpovědí bylo požádat o členství v lóži, což jsem také udělal. Výsledkem byla prostě zkušenost, ve všech možných významech toho slova. Tajné stisky rukou, velmi exotická pokrývka hlavy; trávil jsem večery ve většinou prázdných sídlech lóží, zatímco se několik starých členů snažilo vybavit si detaily iniciačních ceremonií, které již dvacet let neměli příležitost provádět; viděl jsem staré muže hrdé jako jestřábi se zvlhlými zraky, když si připomínali doby, kdy zbytek společenství reagoval na lóže a jejich charitativní činnost jinak než naprostou lhostejností.

Lóže, a zejména zednářské, ovšem v současné populární kultuře nejsou zobrazovány tímto způsobem, a jsem si vědom toho, že pro určité procento čtenářů má příslušnost k zednářům znamená, že jsem se stal dalším z řady ztělesnění zla. Nezáleží na tom, že počet zednářů po celé dekády klesal jako vržený kámen, že většina lóží se snaží najít dostatek členů na to, aby vůbec zůstala v provozu, a že Svobodní zednáři mají v této zemi menší vliv než kdykoliv od Války za nezávislost - panebože, posledním zednářem v Bílém domě byl Gerald Ford. Je stále dost lidí, kteří používají cech, jak zednáři nazývají svou výstřední instituci, coby perfektní kaňku, do níž mohou projektovat své fantazie o organizované špatnosti, ať už to znamená cokoliv. V době, kdy lidé mohou získat milionové smlouvy na knihu a tolik vysílacího času, kolik jen chtějí, pokud budou bušit do zednářů, se zdá poněkud podivné, jak mohou trvat na tom, že tato skupina kontroluje média i zbytek americké společnosti - mimochodem, kdy jste naposledy viděli v médiích nějakou příznivou zprávu o zednářích? - ale rozpory tohoto typu jsou v řádu dnešního kolektivního diskursu dost normální.

Legrační je na tom, že všechna ta potupa je směřována na poslední odolávající zbytky toho, co bylo kdysi v Americe ohromnou sociální silou. Podle relativně spolehlivých odhadů byla v prvních dvou dekádách dvacátého století polovina všech dospělých Američanů - mimochodem, obou pohlaví a všech etnických skupin - členy přinejmenším jednoho bratrstva. Zednáři, Odd Fellows, Knights of Pythias, Grange a mnoho jiných - nějakých 3 500 různých organizací - tvořilo klíčový prvek americké občanské společnosti; po celém anglicky mluvícím světě, jenž je nazýval "přátelské společnosti", měly tyto organizace podobnou roli, a o něco menší aktivitu vyvíjely i všude jinde.

To co zmíněnou explozi dobrovolných komunálních organizací činí v dnešní době zvlášť významnou je fakt, že staré lóže nebyly pouhými sociálními kluby. Až na několik výjimek - je dost zajímavé, že jednou z nich byli zednáři - měly zásadní ekonomickou roli. V dobách, kdy vlády nepovažovaly lidi hladovějící na ulicích za věc hodnou veřejného zájmu, bratrské lóže fakticky plnily značnou část těch funkcí, které nyní náleží sociálnímu státu.

Fungovalo to následovně: Pokud jste řekněme patřili k místní lóži Nezávislého řádu Odd Fellows, očekávalo se, že se budete účastnit setkání lóže jedenkrát týdně ve večerních hodinách a platit týdenní poplatek - standartní výše činila 25 centů týdně, a to v době, kdy kupní síla "čtvrťáku" odpovídala dnešním 20 dolarům. Peníze byly vybírány finančním tajemníkem lóže a investovány pokladníkem, který byl kontrolován pověřenci zvolenými lóží. Pokud vám nemoc zabránila v práci, lóže vám poskytla nemocenskou ve stanovené výši; pokud byste zemřeli, lóže by zaplatila pohřeb, a pokud by po vás zůstala vdova a děti, zajistila by, aby měly dost peněz, a aby děti získaly vzdělání.

Lóže také pro své členy zajišťovaly zdravotní péči. Opatření známé mezi lékaři jako "lodge trade" představovalo ve srovnání se zkorumpovanou monstrozitou vydávanou za reformu zdravotnictví, jež nyní prochází Kongresem, zajímavý kontrast. Každá lóže prostě najala lékaře, obyčejně na roční smlouvu. Dostal fixní měsíční plat, a na oplátku poskytoval základní lékařskou péči podle toho, co členové a jejich rodiny potřebovali. Pokud bylo dost členů, lóže mohla také stejným způsobem najmout pár sester poskytujících domácí péči a zubaře. Všimněte si, že toto opatření dávalo pacientům významný hlas, pokud šlo o kvalitu péče, a na ceny uvalovalo účinný limit: Lékař, který poskytoval podprůměrnou péči, nebo požadoval více, než si lóže přála platit, by byl jednoduše po vypršení své roční smlouvy bez práce.

Byl to bezchybný systém? Samozřejmě, že nikoliv. Zejména ti kdo byli příliš chudí, než aby si mohli dovolit členství, měli jen málo možností. Je ale dost zajímavé, že ti, kdo byli vyloučeni z mainstreamových organizací na základě barvy kůže nebo pohlaví, měli možností více; není náhodou, že z nějakých 3 500 organizací, které existovaly v Americe na začátku minulého století, jich nějakých 1 500 bylo afroamerických, a vedle toho zde bylo také mnoho set ženských organizací, a z nich některé zcela nezávislé na mužských už v době, kdy taková nezávislost byla pro ženské aktivity jakéhokoliv druhu velmi vzácná. Existovaly nevyhnutelné nerovnosti; lóže pro bohaté, pro střední třídu a pro dělnictvo, a výhody se podle toho lišily. Přesto systém fungoval natolik dobře, aby byly lóže v americké společnosti 19. a počátku 20. století masivně přítomny.

Když pátráme po úpadku a pádu systému lóží, začínáme nacházet poučení pro dnešní obtíže. Členství v mnoha organizacích začalo klesat ve 20. letech, když relativní prosperita a vznik prvních, velmi omezených veřejných sociálních programů, začaly systém zbavovat základního důvodu, pro který existoval. Tento pokles se s nástupem programu Nového údělu (za Rooseveltova prezidentství během krize 30. let - KD) změnil ve volný pád, a stal se takřka všeobecným jevem v době programů budování Velké společnosti v letech šedesátých. Ze zmíněných 3 500 organizací jich na konci 20. století přežívaly možná dva tucty.

Hlavní slabinou systému se stala záležitost, kterou jsem nastínil minule: Náklady na udržení společenství. Jak jsem už uvedl, v minulých letech bylo příliš mnoho řečí o komunitách zaměřeno na jejich výhody, zatímco ignorovaly peníze, čas, úsilí a oddanost, které byly ke vzniku těchto výhod třeba. Členství v jednom z přežívajících bratrstev představuje vůči tomuto druhu zmateného myšlení pořádný korektiv. Můžete vytvořit komunitu, ale něco to stojí; je třeba platit poplatky, účastnit se schůzek, udělat práci, a jde o zaměstnání odměněné pouze starodávnými tituly a smyslem pro sounáležitost. Lóže se též ze své podstaty řídí tradicí, což znamená, že mladší členové obecně musejí dospět k jisté tolaranci vůči sociálním zvyklostem minulých časů. (Výše zmíněná kravata je jedním takovým příkladem; kravaty nosím nerad, avšak zvyk nosit do lóže sako a vázanku je staršími členy, kteří to považují za projev základní úcty, sveřepě podporován, a dokud žijí, věci se patrně nezmění.) Všechny tyto faktory hovoří proti přežití lóží v současné kultuře.

Je jen spravedlivé zmínit se i o tom, že když začal pád lóží, měly již schody namydleny několika vnějšími faktory. Například American Medical Association po větší část 20. století vedla vytvrvalou kampaň zaměřenou na rozvrácení systému lóží. Podívejte se do starých výtisků Journal of the American Medical Association z 20., 30. a 40. let minulého století, a naleznete nespočet úvodníků pranýřujících "lodge trade", a to z dobrého důvodu: Tento systém upřednostňoval spotřebitele před finančními zájmy lékařské profese. Ve 20. letech průměrný lékař vydělával jen o něco více než průměrný instalatér; konec systému lóží a řada dalších opatření, která podřídila zdravotní péči trhu, měla centrální význam pro změnu, která způsobila dnešní šesti-sedmiciferné příjmy lékařů.

Eugene McCarthy ▶

Dalším vnějším faktorem, na nějž se dnes často zapomíná, byl vliv politické persekuce, která se do Ameriky 20. století s přestávkami vracela. Příslušnost ke skupině, která náležela k proskribovanému politickému hnutí, nebo z toho byla aspoň obviňována, měla až příliš často vážné sociální, ekonomické a právní důsledky, a víření americké kulturní politiky přitom neumožňovalo definovat nějakou oblast coby bezpečnou. Dvakrát - během Palmer Raids v letech 1919-1920, a pak opět v McCarthyho éře - byly levicové sklony módní a sociálně přijatelné nepříliš dlouho před tím, než se náhle změnily v masivní nevýhodu svých nositelů; jednou - během masových procesů proti "pobuřovačům" - se ti, kdo před válkou projevovali sympatie vůči fašismu, který se mnoha lidem jevil jako jediná alternativa k marxistické revoluci, nacházeli ve stejných obtížích. To je jeden z faktorů, jenž napomohl vzniku úzkostné konformity a sociální lhostejnosti 50. let; vnímaná rizika jakékoliv příslušnosti mimo zaměstnání, možná kromě jednoho dvou rekreačních sdružení, byla pro mnoho lidí prostě příliš vysoká.

Nicméně hlavní faktor byl dost jednoduchý; bratrstva vymizela, protože většina Američanů je již nepotřebovala, a nebyla ochotna platit náklady na jejich udržení. Jakmile odbory získaly právo vést kolektivní vyjednávání, zaměstnavatelé spíše než za lóže platili nemocenskou; sociální pojištění a další vládní sociální programy poskytovaly sociální záchrannou síť mnohem robustnější, než jakou z vlastních zdrojů dokázaly vytvořit lóže; šířeji vzato, nezměrná všeobecná prosperita americké společnosti na počátku II. světové války učinila obavu ze smrti hladem na ulici o dost méně naléhavou než ještě nedlouho předtím.

Svobodní zednáři tyto změny přežili o něco lépe než ostatní bratrstva, a důvod je poučný. Cech nikdy svým členům nenabízel nemocenské dávky nebo jiné přímé finanční výhody, jeho hlavní funkce spočívaly v oblasti sebezdokonalování, vytváření sociálních sítí, a fundraisingu na veřejné charitativní účely - šlo tedy o služby, jejichž zajištění ve větším rozsahu nepřinesly ani sociální změny 30. - 60. let. Úpadek zednářství byl pomalejší, a tato organizace si dosud udržuje menší část infrastruktury v podobě budov a místních skupin, kterou disponovala v době své slávy - tedy něco, co může dnes říci jen velmi málo jiných bratrstev. I tak ale stabilní přísun mladých mužů, kteří se stávali zednáři v rámci standardního přechodového rituálu dospělosti, se takřka úplně zastavil, poněvadž velmi málo z těchto mužů vidí pro sebe nějaký přínos v investování času a energie, které členství vyžaduje.

Obecněji vzato, jde samozřejmě o to, co se v Americe stalo se společenstvím. Suburbanizace země po II. světové válce měla mnoho stránek, avšak jednou z nejdůležitějších byl záměrný únik z komunity. Velmi mnoho lidí vyrostlých v kompaktních městských čtvrtích nebo malých městech unikalo do předměstské anonymity tak rychle, jak jen mohlo, protože v jejich očích náklady na společenství byly spíše břemenem než výhodou.

Tvrdím, že důvodem, proč veškeré ty řeči o komunitách v nedávných letech přinesly tak málo výsledků, spočívá v tom, že tato rovnice dosud platí. Velmi málo lidí, kteří v Americe čtou tento blog, někdy hladovělo nebo spalo přikryto lepenkovou krabicí někde v zadní uličce, případně žilo v šesti lidech v jedné místnosti suterénního bytu zamořeného krysami a šváby, tak jako mnoho lidí ještě ve 30. letech. Sociální záchranná síť založená Novým údělem a programy Velké společnosti se trhá, a patrně se v nepříliš vzdálené budoucnosti potrhá ještě více, ale většina Američanů zatím nepřizpůsobila uvažování omezením světa, v němž ztráta zaměstnání může znova znamenat zoufalý a často marný boj s hladem, a kde ti, kdo skončí mezi obětmi ekonomických změn, nemohou již počítat s ničí pomocí.

Stará bratrstva nabízejí vhodný příklad toho, co mohou lidé v tomto světě společnou prací dosáhnout. Ale abychom se tímto příkladem mohli řídit, bude nezbytné čelit některým nejzákladnějším a současně nejméně funkčním očekáváním ohledně společenství přitomným v dnešní americké kultuře - což je téma, jemuž bych se chtěl věnovat příště.

Celý článek v angličtině: ZDE

Vytisknout