Utrpení vyhnaných a vítězové dějin

26. 1. 2010 / Štěpán Kotrba

Jan Čulík sice píše, že "Nacionální zaujatost nemůže vést k nepodloženým insinuacím", ale ovšem zapomněl na starou pravdu o tom, že "dějiny píší vítězové", vysvětlenou už Hitlerem. "A jen Bůh slyší i nářek obětí a poražených" , dodávám já. Kdyby druhou světovou válku vyhrál Hitler a sudetskými Němci adorovaný Henlein, skončili bychom nejspíš nebo naše matky v pecích krematoria koncentračního tábora. Všechny vítězné války byly vždy spravedlivé z pohledu těch, kteří je vyhráli a pokořením těch, kteří je prohráli. Poslední světová válka s nacismem neuspokojila poražené ani jejich přátele. Hrát v historickém sporu dvou kultur, dvou přístupů k nacionalitě a národu an sich roli rozhodčího může jen archeologie po stovkách let. Dějiny pro mne končí roku 1900. Od té chvíle začíná politika. Za (mis)interpretacemi "utrpení" "vyhnaných" sudetských Němců stojí totiž ještě dnes, po více než půlstoletí od léta 1945, výrazné a mnohovrstevné ekonomické zájmy, kterým dodnes vadí porážka nacismu a Benešovy dekrety.

Na jedné straně je to zájem přeživších sudetských Němců a jejih potomků o majetek, na druhé straně zájmy bývalé šlechty Rakouska Uherska, jdoucí až k revizi Trianonu. Ta byla mladými republikami v symbiotickém souhlasu levičáckých intelektuálů, mladé národní buržoazie a "underclass" dělníků připravena o společenskou úctu, moc a majetky. Třetí zájmovou stranou tohoto spor o interpretaci historie je snaha rozbít sjednocující se Evropu nacionalistickými vášněmi stejně, jako o dvě desetiletí dříve Balkán. A to je snaha USA a jejich "lidskoprávních" apologetů. Tento výrazně politický zápas se na veřejnosti kryje jak vědou, tak publicistikou. Cílem je moc. Znovu. A znovu. Za souhlasu a později za frenetického potlesku mas.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 26.1. 2010