Ó, ta nepřekonatelně neprofesionální dikce TV a rozhlasu!

27. 1. 2010 / Miloš Dokulil

Kde jinde si poslechnout, jak kultivovaně mluvit česky? Jen menšina veřejnosti okamžitě chodí do škol, kde by ke kulturnímu slovnímu projevu měla být "cepována". Prakticky v každém věku ovšem skoro všichni a denně posloucháme jak televizi, tak rozhlas. Nebudeme si zatím připomínat sníženou kulturu řečového projevu ve všech mluvením šířených médiích. Jak denně lapají po dechu ti, kteří k nám promlouvají. Reportéři prakticky bez výjimky; jako kdyby měli za sebou maratónský běh. Nabírají s rušivě slyšitelnými vdechy vzduch málem za každým druhým slovem. I ti léty v profesi zaběhaní...

Před několika dny jsem se pokoušel připomenout, že také pro výslovnost cizích jmen a výrazů široká veřejnost nemá pohotovější prostředek než rozhlas a televizi. Nikdo neočekává, že hlasatelé budou polygloty. Je ovšem nepřehlédnutelné, k jakým tanečkům až příliš často v tomto ohledu dochází, objeví-li se nějaký cizí výraz, který zatím nebyl v Česku nějak (docela často nesprávně) ochočen. Ne že by s pravidly pro přejímání cizojazyčných výrazů byla jednota. Angloameričané jen odsekají diakritická znaménka a co zbude, pak vyslovují podle vlastní fonetiky (např. Václav je VAKLAV) Rusové přibližně přepisují jména do vlastní abecedy navíc často se zčásti změkčenou výslovností (např. německé jméno Richter je pak rusky čteno RICHTĚR). Za Rakousko-Uherska díky mnohonárodní struktuře státu a záměrným pomícháním třeba rekrutů z různých jazykových oblastí alespoň zčásti byla povědomost o tom, jak třeba číst maďarské György (přibližně ĎÉRĎ; psané "gy" je vyslovené "ď", ne "di", tím méně "gy"!).

Pro český jazyk se ve 20. století posléze stabilizoval zvyk vyslovovat cizí jména a přejatá slova přibližně podle jazyka originálu. To neplatilo ještě pro "fotbal" nebo se divně zvrtlo ve výchozím hokejovém žargonu třeba u výrazu "teč". Ale slovo "Shakespeare" stěží bude (i minimálně vzdělaný člověk u nás) vyslovovat tak, jak to nabízí oku písmo. Přitom škola, rozhlas a televize by měly utvrzovat ujednocování výslovnosti. Kvůli společnému komunikačnímu prostředku a vzájemnému porozumění, samozřejmě. Ne z žádné pedantérie.

Takže teď, když vinou těch nastalých a pokračujících katastrof v Karibiku jako kdyby se málem poprvé v Česku objevil název hlavního města postiženého hlavního města státu Haiti, Port-au-Prince, od počátku se zadrhla jeho výslovnost. Ještě včera (21. 1.) -- dokonce na ČT 1 -- ve večerním zpravodajství stačilo, aby reportér přímo z místa činu vyslovoval poslední samohlásku z názvu města s nosovým "á" (místo náležitého nosového "é"!), a okamžitě také hlasatel se tím výslovnostním virem znovu nakazil. Kdo by v takové situační souvislosti neznejistěl? Dnes ráno (22. 1.) v ranním zpravodajství v 7:00 (ČRo 3) z hlasatelských úst při citaci zmíněného města také zaznělo to chybné "á". Asi nám toto rozkolísání již zůstane? A proč? Jen proto, že ti, kteří jsou z celostátních peněz za svou činnost slušně placeni, pokud nevědí, jak co vyslovovat, raději jen něco "střelí"? --- Raději to zopakujme: V internetové encyklopedii Wikipedia stačilo by vhodně si kliknout. Stojí tam: "Port-au-Prince (španělsky Puerto Príncipe, haitsky Pòtoprens)." To "haitské" znění se blíží francouzštině docela slušně.

Nezapomínejme, že čeština je naším společným komunikačním darem, zajišťujícím i poznávání světa, v němž žijeme. Sám jazyk by neměl být nějakou zcela "volnou jízdou", jakou ostatně není ani "volná" v krasobruslení! Nedostatečnou péčí k řečovému projevu automaticky přispíváme k tomu, aby nám všem společný jazyk tím byl kontaminován a ztrácel tak i noblesu mezilidsky pečlivě udržovaného pokladu.

(Jen k připomenutí ten předchozí hlas na poušti: http://www.blisty.cz/art/50806.html

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 27.1. 2010