Tato fakulta bude...

15. 1. 2010 / Karel Dolejší

Publikace, kterou Holý označuje za úplný začátek zmíněného procesu historické reflexe, si ovšem do života přináší některá omezení. Rozhovory s pamětníky měly - zhruba řečeno - zaručit konfrontaci Šimečkových "malých dějin" s "velkými dějinami", dosáhnout na osobní rovinu metodou orální historie. Jak však uvedla jedna z editorů, Mgr. Katka Volná, zhruba třetina oslovených rozhovory odmítla, případně je (ve dvou případech) již přepsané odmítla autorizovat. Zde přirozeně vzniká otázka, co indikuje takovýto odpor, a jestli právě zde náhodou nenarážíme na témata kontroverznější a méně "vyvětraná" než ta, která se nakonec v souvislosti s padesátiletou "bolševizací" katedry v knize probírají. Autorizované rozhovory (na jejichž vzniku se podstatnou měrou podíleli aktuální studenti ústavu), někdy opakovaně opravované, zanechávají pochybnosti, co tu vlastně všechno vstoupilo do hry: Smysl pro pravdu? Snaha neubližovat? Obava z konfrontace? Typicky české "uhlazování" ("Co jsme si, to jsme si")? Individuálním i věcným sporům nadřazovaná loajalita k instituci, jejíž "špinavé prádlo" není vlastně příliš vhodné veřejně propírat? Na to pochopitelně mohou snad alespoň zčásti odpovědět bývalí či současní insideři, nikoliv autor těchto řádků. Přiložené oficiální dokumenty - výukové materiály, zápisy ze schůzí, autobiografické či fikční texty inspirované událostmi (včetně Kunderova Žertu) - myslím s naznačeným úkolem tak docela nepomohou.

Politické tlaky minulého režimu jsou ve studii reflektovány zejména z roviny lidské a odborné, odrážejí tedy pohled obětí na držitele moci, případně spolupracovníků moci na to, na čem se sami podíleli. Domnívám se, že vycentrovat při četbě pohled na "rzounkovství" - tj. jev již vrcholně mocensky patologický, fakticky situaci, v níž se vedoucí katedry odborně neschopné milence "postaral" o hvězdnou kariéru, zatímco pod průhlednými politickými záminkami terorizoval a likvidoval kolegy, kteří ho bezvýhradně nepodpořili - by vlastně znamenalo číst knihu špatně a v širší perspektivě se vůči mnohému zaslepit. Na okraji nastíněné konfrontace lidských a odborných kritérií s politickým nátlakem, malých a velkých dějin, vnějšího pozorovatele jakoby okamžitě napadá otázka, kterou kniha neklade: Co je vlastně "ta správná" akademická politika a jaké má (své vlastní, autonomní) parametry přijatelnosti? Budeme-li se zaměřovat na poměry, za nichž rozdíl mezi mocenským tlakem zvnějšku a akademickou politikou takřka zanikl, propadneme perspektivě, v níž se nám toto důležité rozlišení vlastně zcela ztratí.

Nebo možná, že bychom se mohli ptát ještě jinak - abychom tematizovali pohled, jenž je studií víceméně zakryt - totiž: Můžeme v nějakém smyslu hovořit také o kontinuitě s dobou minulou, o jakési longe durée? Nebo jsme od uzavřené minulosti zcela bezpečně vzdáleni a odděleni? V tomto smyslu něco naznačil profesor Holý v jediné poznámce, která mne při této víceméně hladce běžící a dle pravidel žánru strukturované společenské události překvapila; když totiž připomněl, že je vhodné praktiky minulého režimu pozorně studovat, jelikož by se mohl vrátit... Takové kladení problému však, obávám se, není samo o sobě příliš produktivní. Na okrajích nouzových scénářů můžeme snad kdesi zahlédnout nahloučené stíny kompradorského autoritářského režimu, technokratické a nacionalistické potenciály ohrožující pluralitu, případně přímo nějakou českou formu fašismu, která by se chtěla vydávat za legitimní krizový management; návrat minulého režimu v té podobě, jak jsme ho znali před dvaceti lety, nám ale nepochybně nehrozí.

A tak se zřejmě nejradikálněji v tématu "pošťoural" Jiří Dědeček, který v jedné z přednesených písní ventiloval vlastní "rispetti e dispetti" ze 70. let, kdy na katedře studoval, a v podstatě bez předkrmu s nimi provokativně konfrontoval všech zhruba sedmdesát přítomných: "...kdyby tu byl slušnej každej čtvrtej z nás!". Mnozí v tom patrně budou chtít vidět uměleckou licenci, případně v pozadí zaslechnou cinkot rolniček; já bych s takovými interpretacemi poněkud váhal.

Pokud jde o hodnocení odborné úrovně vedoucích katedry ve sledovaném období, fakticky jedinou postavou, která je hodnocena po odborné i lidské stránce velmi kladně, byl Felix Vodička odstavený v roce 1970 z politických důvodů. Zlikvidované oběti čistek si stěžují na nedostatečné projevy solidarity ze strany kolegů a (bývalých) přátel poté, co u vrchnosti upadly v nemilost. Jak v úvodní studii poznamenává Holý, původní ideologická indoktrinace ovládala katedru fakticky pouze v období 1948-1968; když však byla již devalvována, zanechala za sebou cynismus a morální deformace, které u osob, které působily v oficiálních institucích minulého režimu, sahají vlastně až k dnešku.

Jinak řečeno: Není možno vycházet z toho, že se "ošklivou minulost" podařilo uzavřít do tlusté knihy vzpomínek, kterou po přečtení odložíme na dno šuflete a tím se od jí jednou provždy zbavíme. Důsledky této minulosti vidíme všude kolem sebe i v nás samých. Dokud se jich nezbavíme - především sami v sobě - lze se jistě v rámci ÚSTRu a podobných inkvizičních instancí věnovat spoustě náhradních činností, jejichž skutečný motiv lze možná vyjádřit kleiniánskou terminologií - či ještě lépe snad slovy "Angiola Poliziana":

"...zbývá jen najít důvod k žití / a mám vyhráno..."

Vytisknout