STŘEDEČNÍ KRITICKÝ BLOC-NOTES

Magdalena Kožená, Semafor atd. a 2x Čeněk Šlégl

13. 1. 2010 / Josef Brož

Hudba / Může být Carmen intelektuálka? Navštívil jsem koncem roku jedno ze dvou koncertních vystoupení Magdaleny Kožené v Národním divadle. Řada pro novináře, kam jsem dostal na poslední chvíli lístek, nebyla první půlku zaplněna, a tak jsem prožil vedle zážitku z tohoto výjimečného koncertu také trochu toho stavovského studu. Kolik lidí se může dovolit navštívit takový koncert? Moc jsem o tom nakonec raději ani nikde nemluvil, protože šlo koncem prosince o dva výjimečné koncerty, abych nevyvolával nějaké výbuchy závisti: i tak jsem si ale vyslechl, že jít na Koženou, to musím být "dost velký snob". Nevím, kolik z těch lidí, kteří nakonec vstali, aby vzdali hold české mezzosopranistce, bylo snobů, a kolik ne...

Zdálo se mi, že vybraný repertoár, který Kožená s Pražskou komorní filharmonií (za dirigentským pultem Kaspar Zehnder) předvedla, vyvolal spíše rozpaky. Ne každý je disponován zpracovat složitě vyzývavé štkaní nad osudy a strastmi děti v souboru lyrických písní Des Knaben Wunderhorn (Chlapcův kouzelný roh) , jimiž zaskočila v úvodu své publikum. Hlubinné, a jako ozvěna se vracející ozvuky, nedokázala ale odstranit ani následujícím Berliotzem (La Damnation de Faust). Byla v tomto pojetí ale o poznání srozumitelnější, a vlastně tím i uchlácholila trochu rozpačité publikum. Máme přece zažitou Koženou mnohem více v písních francouzských, než německých, že? Utkat se ale s Mahlerem Kožené velmi slušelo!

Jako kdyby odpovídala již samotnými tituly: Que l'air est étouffant! (Jak je vzduch nedýchatelný!) zněl název árie, a mně se zdálo, že nadechnout se, anebo rozhlédnout kolem, by byla vlastně svatokrádež; ale propadnout tomuto podání mi nedalo zcela bez emocionálních výhrad, byť pohled na Koženou byl vskutku mimo čas a prostor. Sílu jí ale dodala árie z Kleopatry Julese Masseneta: J'ai versé le poison dans cette coupe d'or (Nalila jsem jed do tohoto zlatého poháru), po níž nejen že stoupalo nadšení v publiku, její vroucnost ale i zastřela počáteční údiv, který vzbudil její Mahler.

Je to opravdu výjimečná zpěvačka, neboť vystřihnout Bizetovu Carmen -- jíž v druhé polovině proložila program -- zní sice na první pohled jako koncertní populismus, ale to by nesměla být její Carmen esencí intelektualismu. Kdo si tuto blondýnu dokáže představit jako černovlásku? Vlastně se mi to od ní zdálo velmi rafinované: blondýna, která netrpí žádným druhem nekontrolované vášně, prostě je sama antitezí živočišné Carmen. Bylo to odvážné, velmi provokativní, a její takřka kurtizána v korzetu, za kterou se Kožená na scéně převlékla (to opravdu nebyla žádná cikánská dívka), připomínala spíše Manon Lescaut.

Ale proč ne? Nebojme se ale položit si i tu druhou otázku: Proč ano? Snad tím chtěla zaskočit snoby, nebo jen ukázat, že její Carmen může být dívka nejen bez bázně a hany, ale i bez nezbytné živočišnosti. Stand-up byl na místě, a její přídavek Chanson triste (Smutná píseň) od Henri Duparca velmi jímavá. To byl opravdu skvostné! Byl to ale rozhodně mimořádný večer, který řadím k zážitkům roku... Více o ní, zde: ZDE

TV / Semafor atd. Vánoční čas mi umožnil mimo jiné i návštěvy, které se v takových dnech vykonávají. Na jedné z nich jsem si dopřál vidět 8 dílů výročního dokumentu o divadle Semafor k jeho 50. výročí. Dal jsem si to všechno po sobě, a ten seriál s názvem Semafor atd. mne vyloženě ohromil. Vzniklo to vlastně kdysi už ke 40. výročí Semaforu, a pokud jsem to pochopil správně, za vším stál hlavně Jiří Datel Novotný. ZDE

Režisér Viktor Polesný, který režíroval všechny díly krom toho posledního (poslední byl snad nejzoufalejší a pod ním podepsaná Alena Činčerová), se sice uchýlil k poněkud oslavnému tónu -- což o to, 50 let je jen jednou, to je jasné -- ale nebýt poněkud kontroverzních dílů, v nichž jsme se dozvěděli něco ze zákulisních vnitřních bojů mezi semaforskými skupinami (zejména velmi útočný Miloslav Šimek, ale i trýznivý Josef Dvořák) vypadalo by to jako one-man show. Rozuměj: vyprávění starého zbrojnoše Jiřího Suchého o tom, jak to tenkrát vlastně bylo. Je to velmi nesympatický rys, a Polesný s Novotným v tom nejsou sami: v takovém duchu se o Semaforu vypráví všude. Bohužel... neboť o Semaforu by se dalo vyprávět přece úplně jinak!

Základní nápad, že se kolem dortu scházejí pamětníci a vyprávějí, by nemusel být až tak špatný, kdyby se mluvila pravda. Ne že by ti lidé lhali, ale vzpomínají si už jenom, jako všichni pamětníci, na to dobré. Jistě, každý si rád zavzpomíná, ale proč se tu dvakrát opakuje ta historka Pavlíny Filipovské, jak přišla na konkurs? Pokud se nepletu, jen jednou se tu blýskne Vladimír Just, aby se pokusil vysvětlit, co tím vlastně Suchý a Šlitr chtěli říct. Vymezení do žánru "kabaretu" je ovšem velmi problematické, a to nejen kvůli samotnému divadlu "sedmi malých forem", kterých bylo samozřejmě více, ale především pro ten široký okruh spolupracovníků, kteří vytvářeli koncepci divadla. Semafor se stal institucí, a to nejen pro "ducha doby", ale i pro manažerské kvality lidí jako Karel Mareš (ten tu v některých dílech jako "pán v klobouku" posedává, ale posléze zase mizí), nebo básnickým kvalitám Jana Schneidera (ten tu vůbec není interviewován).

Vrcholné byly ty díly, které nabídly úžasné videonahrávky (například z Kytice), ale tak trochu kulhavě obešly všechny obtížné otázky (údajnou spolupráci Josefa Dvořáka s StB); nejde ale jen o to, kdo kde selhal, ale především zásadně chybělo vymezení teoretické. Je přece jasné, že toto divadlo se stalo fenoménem také proto, že Suchý dokázal kondenzovat s Jiřím Šlitrem to "něco" z té pokleslé "buržoazní kultury" a dát tomu všemu (zčásti velmi nostalgický, ale i výbušně současný) nový rozměr. Je záslužné připomenout všechny, kteří divadlem prošli (i době nedávné, nikoliv pouze tu nejslavnější éru 60. let), ale už dlouhá léta přemýšlím, kdy se od Jiřího Suchého dozvím, že ten jeho slamák je vlastně jen vypůjčený od šansoniéra Maurice Chevaliera! Včetně těch jeho pohybů na scéně....

Vždyť tu Suchý se Šlitrem udělali obrovskou práci pro rekonstrukci kultury v jejím odkazu, tak proč nebýt k jejich odkazu kritický? Prostě mi tu chybělo zasazení do kontextu, neboť bez kontextů, jak známo, se dá vše vydávat za něco, co tu bylo jedinečné a nepřekonatelné. A ani Semafor nežil ve vzduchoprázdnu, a byl -- ať už chtěl nebo nechtěl -- vlastně kulturní politikou jedné strany, která ho významně trpěla a platila. Nebylo to žádné "protirežimní divadlo", jak říká teatrolog Just. Ale to je jen detail na mozaice dosud nesloženého obrazu. Onoho "atd.", který musí jednoho dne přijít.

Knihy / Čeněk Šlégl. Herec a režisér Čeněk Šlégl. Knihy o něm vyšly na sklonku loňského roku rovnou dvě, takže to najednou vypadá, že je to nějaká nečekaně odhalená osobnost! V jedné z nich se právě tento rys jeho osobnosti pokoušejí autoři akcentovat. Tu vydalo nakladatelství BVD v Mnichovicích pod názvem: Čeněk Šlégl. Autoři jsou dva: sběratel Jaromír Farník a student Radek Žitný. Snaží se sebrat všechny dokumenty k popsání života člověka, jehož provázelo doslova životní prokletí. Druhou, která je pojetím spíše někde na hranici literární předlohy k filmu, vydalo specializované nakladatelství XYZ pod názvem: Celoživotním jízda špatnými vlaky. Autorem je scénárista Václav Junek.

Z obou knih se dozvídáme, že Šlégl, jehož příběh bývá spojován s organizací Vlajka a kolaborantskými skeči (podobnými jaké provozoval i Vlasta Burian, v jehož divadle ostatně hrál), vlastně jen hájil svou dceru, která se provdala za muže židovského původu. Jsou to knihy-obhajoby, přesně v tom duchu, jak s nimi začal počátkem 90. let (v tomto bloc-notes již zmiňovaný) teatrolog Vladimír Just. Jedna kniha je publicistická, druhá má ambice literární. Zdá se, že tato produkce je výsledkem zaujetí, které se mnohdy pokouší rehabilitovat i tu pověstnou vaničku s dítětem, jež byla kdysi vylita. Nic proti obhajobám, nic proti zapálenému stylu a snaze nabídnout jiný úhel pohledu. A vytáhnout na světlo boží zapomenuté osudy. Vím, jak je to těžké v zemi, kde ignorance je někdy hlavním leitmotivem myšlení. Naposledy to potvrdila právě redaktorka Lidových novin Jana Machalická v recenzi na jednu ze zmiňovaných knih, ZDE

Otázkou ovšem vždy zůstává, zda by nebyla na místě spíše chladná úvaha a méně emocí. Dějiny píší vítězové, a Čeněk Šlégl možná chtěl také udělat kariéru. Bylo to v době, kdy ji dělali všichni -- jen on se jaksi přidal více, než ti ostatní. Zda v tom byla dcera, nebo také jeho ego, věděl jen on sám -- dokud žil. Na tragičnosti jeho osudu to nic nemění.

Vytisknout