Hello, boys and girls!

14. 1. 2010 / Miloslav Štěrba

Dlouhá léta jsem působil jako průvodce cestovních kanceláří -- nejvíce v CKM -- při provázení turistů v zahraničí, ale i po vlastech česko-moravsko-slovenských mladých občanů z východního bloku. Dnes řada z nich bydlí v Izraeli, v USA, v Kanadě. Zejména díky ruštině jsem měl příležitost navštívit mnohokrát SSSR, ale i jiné země východního bloku, neboť prakticky všude se člověk domluvil rusky, už jen díky onomu zatracovaného "koloniálnímu" učení ruského jazyka v zemích a pidistátech, jejichž občané by bez znalosti tohoto skvělého jazyka neměli dodnes šanci poznávat světovou kulturu, vědu a techniku, neměli by usnadněný byznys, nemluvě o turistice, ale i možnosti hrát zajímavou úlohu při správě a řízení oné velké země, jejíž součástí po léta mohly být účastni, a to nechávám stranou výhrady mých oponentů, že se jednalo o bolševické zneužívání nadřazenosti ruského etnika, o potlačování národnostních zvláštností, atd., což ovšem odmítám, neboť s touto demagogií odkazuji na kulturní úroveň původních obyvatel Ameriky a Austrálie, kde se toto téma zaměnilo za možnost čerpat z bohatých fondů majority, brát nejrůznější renty a neplatit daně. Tak mi to popisuje bratr, emigrant žijící už 40 let v Kanadě.

V těch dobách, kdy cestování o prázdninách a o dovolených bylo na první pohled jedinou příležitostí k využívání znalosti cizího jazyka, jsme ve škole učili ruský jazyk jako povinnou součást maturitní výzbroje (na gymnáziu), nicméně jsem často potkával své dřívější studenty, kterak v prodejně Ruské knihy hledají odborné texty, které byly běžně v SSSR publikovány, ale ne všechny překládány do češtiny. I tuto funkci plnil ruský jazyk. Dnes mi přijde víc než podivné, když český mladý žurnalista hovoří s polským kolegou -- anglicky. A stejné je to i při komunikaci se všemi ostatními slovanskými národy, a je jich dost. Dokonce bych to označil jako cílevědomý pogrom na slovanskou vzájemnost, což je jedním z nejhorších projevů dnešní globalizované civilizační katastrofy. Zatímco v řadě vyspělých, např. severských, zemí, je úcta k tradici, péče o kulturní dědictví, vzdělanostní priorita jako vlajková loď každé vládní politiky, u nás se zakořeňuje stud za příslušnost ke slovanské komunitě.

Mohu to potvrdit i díky častým pobytům ve Francii. Své studenty jsem posléze přestal učit dle znormovaných metodických pokynů, ale vzhledem k otevření hranic a možnosti pobytů ve francouzských rodinách, jsem upravil obsah učiva prvního ročníku tak, aby studenti hned na konci prvního pololetí prvního ročníku dokázali napsat několik konverzačně-primitivních konstrukcí, a vyměnit si první dopisy se svými kolegy ve škole v družebním francouzském městě. Napsat pár řádek o sobě, své rodině, poslat foto. Ve druhém pololetí jsme se už zaměřili na první konverzaci, neboť v červnu odjeli studenti na 14denní pobyt do francouzských rodin. A opakuji, v prvním ročníku studia, nikoli jak bývá zvykem, až v závěrečném, kdy už studenti docela solidně ovládnou jazyk, ale nemají dostatečnou příležitost odposlouchat -- a často šlo o 24 hodinovou zkušenost -- jazyk z úst rodilých Francouzů. Posléze nám naše družební město poskytlo lektory z řad učitelů-důchodců, což umožnilo studujícím mít styk s rodilými mluvčími od samého počátku studia jazyka.

Když čtu, že se někdo naučil spoustu jazyků, nebo před cestou do jiného světadílu třeba zvládl i exotické jazyky, psali to např. Hanzelka se Zikmundem, pak šlo zajisté o několik jednoduchých vět, které v žádném případě nelze označit jako naučení se cizího jazyka. Člověk potřebuje jazyk jako pták křídla, pokud chce mít prospěch a radost z žití v jiném prostředí, v jiné zemi. Osobně jsem si svého času vybral jako místo mého putování ostrov Réunion, což je administrativní součást Francie. Kde se hovoří francouzsky. Kam Francouzi létají, a žijí svým půvabným způsobem života. Na pláži i v horách jsem trávil spousty času rozhovory s tamními obyvateli, ale i s turisty. Stejně jako při cestách do SSSR, Ruské federace, na Kavkaz. Měl jsem i příležitost uspořádat zájezd do Ruska pro Francouze. Týden jsem putovali po Kavkazu, moji Frantíci chtěli za každou cenu poznat co je to divočina, a měli k tomu spoustu příležitostí, zatímco při pochodu na Kilimandžáro, jak mi vyprávěli, je domorodci doslova oškubali. A výstup protáhli o dva dny, neboť si takto více vydělali. Na Kavkaze jsem jeli náklaďákem korytem horské řeky, přes mosty, které sotva ještě drží pohromadě, aby posléze zažili večer se studenty krasnodarské univerzity, o kterém mi dodnes píší.

Žádný z Rusů neuměl francouzsky, žádný Francouz rusky. A proto, o čem že to vlastně je učení se jazykům?

Vytisknout