Cestování letadlem se stává stále obtížnější - zvlášť pro staré lidi

12. 1. 2010 / Miloš Kaláb

První stránka ottawských novin The Ottawa Citizen měla v neděli 10. ledna 2010 titulek, že prohlídka na ottawském letišti zanechala v hrůze malou křehkou 85-letou paní s osteoporózou, která váží 40 kg a měří 145 cm. Těšila se, že už letí po svátcích domů, ale byla vybrána k důkladné kontrole z řady cestujících, kteří čekali na bezpečnostní prohlídku. Na letiště ji doprovodila její 55-letá neteř a byla to ona, která podala zprávu o tom, jak její tetu vyšetřovali jako potenciální teroristku.

Bezpečnostní personál řekl neteři, že byla její teta vybrána k bezpečnostní prohlídce zcela náhodně a nemá si to tedy nijak zabírat. To je přece dnes úplně běžné. Co je tedy běžného? Že si musela stará paní zezout boty, aby mohl bezpečnostní personál zjistit, zdali v nich nebyly trhaviny a potom si musela rozepnout kalhoty, aby jí mohli ohledat břicho, zdali ani tam nemá nebezpečné látky?

Starou paní, jejíž jméno noviny ani neuvedly, takový postup zanechal v hrůze. Má světlou pokožku - ale to nás nezajímá, že ne, protože neprofilujeme cestující a nezajímáme se o to, zdali jde o takovou nebo jinou pokožku, o dítě nebo starce, o muže nebo ženu, má-li cestující vypoulené nebo propadlé břicho, prostě "na koho to slovo padne, ten musí jít z řady ven".

Její neteř uvedla, že teta pracovala v mladších letech jako sekretářka ve státní službě celý svůj život. Nikdy neplatila žádnou pokutu, ani za parkování ne, protože neřídila auto. Teď se hrozí toho, že by ji chtěli zase osahávat a prohlížet jako nějakého zločince. Nestěžovala si, to ne, protože se bojí, aby by ji nezařadili na tzv. "no-fly list" čili seznam lidí, kteří nesmějí na cestu letadlem ani pomyslet. Takové seznamy byly nyní značně rozšířeny.

Dalo by se očekávat, že se staré paní omluví pan Mathieu Larocque, mluvčí CATSA (Canadian Air Transport Security Authority), ale ten sdělil, že nepřišla naprosto žádná stížnost. Kdyby přišla, ujistil občany, že by ji brala CATSA opravdu vážně. Ale nepřišla, takže "no problem". Nevysvětlil, proč si musela stará paní rozepnout kalhoty, tedy důvod, proč jí ohmatávali břicho. "Můžeme 'je' požádat, aby si zuli boty nebo si 'jejich' boty prohlédneme".

Dodal, že "požádáme 'je', aby si uvolnili opasky, když děláme 'wanding' (zřejmě nový výraz pro součást bezpečnostní prohlídky, aby se zjistilo, co má člověk v kalhotách), ale obyčejně 'je' nežádáme, aby si svlékli kalhoty". Pan Larocque tedy mluvil jako špatně naprogramovaný robot. Mluvil o 'nich', jiných cestujících, ale neřekl ani slovo k případu staré paní.

Paní Sutcliffová je přesvědčena, že by bylo vhodnější, kdyby se podrobné tělesné prohlídky zaměřily na cestující, kteří by skutečně mohli být hrozbou bezpečnosti, ale její teta na první pohled takovou osobou není. Pomáhá jako dobrovolnice při péči o pacienty trpící Alzheimerovou chorobou v domově pro staré občany, v němž zemřel její manžel. "Jediné nebezpečí hrozí, že si po třetím martini ještě vezme čokoládu", řekla paní Sutcliffová žertem. Dodala, že celotělové prohlídky na letištích jsou pro staré lidi absurdní a co se u mnoha takových lidí najde, jsou pleny proti úniku moče. Ví to personál? Nebo ty pleny bude chtít vidět na vlastní oči?

Připomenula postup Izraele, kde se zaměřují na potenciální teroristy a neprohlížejí šmahem lidi jen proto, že na ně nějakým způsobem vyšlo, že právě oni musí být prohlédnuti dopodrobna. Paní Sutcliffová se obává, že už nebude chtít teta z Toronta přiletět...

Noviny jsem neodložil, ale četl dál, až jsem se v jejich 3. části o knihách dostal ke kritice knih. Paní Haleh Esfandiari napsala knihu "Moje vězení, můj domov: Život jedné ženy v iránském zajetí", která vyšla v nakladatelství Harper Collins a je k mání za $32.99. Iránské úřady se prý domnívaly, že autorku, tehdy 67-letou babičku, vyděsí ke smrti, když ji uvězní v teheránském vězení Evin, což je obdoba bagdádského vězení Abu Ghraib. A tady jsem četl tučným titulkem vysázené sdělení, že "žádná racionálně uvažující vláda by nepovažovala tuto starou paní za hrozbu své bezpečnosti". Tak vida, iránské úřady se zcela iracionálně obávaly 67-leté Američanky "se styky ve vyšších amerických kruzích", jak o sobě napsala, a propustily ji teprve po několika měsících. Co je proti tomu strkání rukou do kalhot 85-leté Kanaďance v Ottawě v podezření, že by chtěla zničit letadlo na lince Ottawa-Toronto!

Nic. Jen mi to připadlo velice ironické.

Vytisknout