Tak kde to praskne?

12. 1. 2010 / Karel Dolejší

Zopakujme si malou násobilku: Skutečné oživení globální ekonomiky závisí především na dlouhodobém oživení poptávky v reálné ekonomice zboží a služeb, zatímco běžné akciové indexy už jsou při posuzování stavu ekonomiky indikátorem značně zavádějícím. To, na čem záleží nejvíc, tedy je otázka, zda Američané, obyvatelé centra globální spotřeby, začínají znova utrácet tak, aby se alespoň poněkud přiblížili stavu před vypuknutím hypotéční a následné finanční krize. Jestliže ale velká část z nich je extremně zadlužena, ručí za úvěry nemovitostmi, jejichž ceny rapidně klesly, čelí poklesu příjmů kvůli převedení na částečné úvazky nebo kvůli ztrátě práce, či se prostě v důsledku Velké recese zcela proměňuje jejich mentalita, je otázkou, jak by hypotetický návrat před "den D" byl vůbec možný.

Napumpování obrovského množství veřejných prostředků do ekonomiky, které ale z největší části nepřispělo k trvalejšímu růstu americké poptávky po zboží a službách, je v této souvislosti asi nejlepší přirovnat k dopingu v profesionálním sportu. Pokud dochází k utrácení velkých sum bez toho, aby v USA vznikala nová pracovní místa, je to totéž jako přechodné "chemické" zvýšení výkonu bez celkového nárůstu kondice. Americký stimulační balík, stejně jako dosud neutracený čínský, neřeší otázku, kdo si v USA koupí nově vyráběné čínské spotřební zboží. Za těchto okolností by bylo třeba krýt výpadky americké spotřeby vytvořením efektivní poptávky někde jinde; Joseph Stiglitz tvrdí, že toho Číňané mohou dosáhnout poskytováním spotřebních úvěrů na své zboží zemím, od nichž odebírají suroviny - zatím se ovšem nic takového v masívním měřitku neděje, takže ohledně seriózní a programové přípravy Pekingu na trvalejší výpadek americké poptávky je třeba zachovávat vážnou pochybnost.

Stejně jako je na americkém trhu závislá Čína, neobejde se bez něj ani Německo, které bylo v roli největší světové exportní ekonomiky právě Čínou předstiženo; a největší část českého exportu - zhruba 40% - tvoří subdodávky do SRN. Česká republika je tedy v zásadě prostřednictvím Německa velmi významně závislá na oživení v USA. Je naprosto zřejmé, že nemůže-li toto oživení ovlivnit ani Čína, ani Německo, tím méně ho lze ovlivnit odkudsi z Prahy... Praha si letos prostě počká na to, co se ve světě přihodí, a bude se modlit, aby někde něco neprasklo; mezitím se může snažit sama nezbankrotovat a nezničit sociální smír ideologicky zaslepenou snahou o redukci sociální záchranné sítě právě v době, kdy tato síť může každou chvíli nabýt kritické důležitosti. A to je tak zhruba vše, co letos vláda české kotliny dohromady nadělá.

Zatímco se siamská dvojčata USA/ČLR budou potýkat s hádankou, jak z ničeho (zadluženosti, osobních bankrotů, nezaměstnanosti) stvořit něco (efektivní poptávku po zboží a službách, která by neměla jen formu mimořádných prosincových nákupů), a jak tento stav po delší dobu udržet, v České republice se pomalu schyluje k parlamentním volbám. Během kampaně nám bude televize ukazovat nejrůznější osoby smutné postavy a všelikých, povětšině však prapodivných tvarů a názorů, a usilovat o to, abychom uvěřili, že právě tohle jsou lidé, kteří rozhodují o našich osudech...

Vytisknout