Bělohradského hlas na poušti

8. 9. 2009 / Jan Matonoha

Onou pouští (přiznávám, metafora trochu nadnesená) zde musím, ze svého pohledu a velice nerad, označit současný akademický prostor, jak se mi ukázal skrze reakce na promluvu Václava Bělohradského, které bylo možno vyslechnout na kolokviu o otázkách vědy a politiky, jež pořádalo čerstvě ustavené sdružení Athenaeum pro 21. století.

Rád bych zde jako doplnění Bělohradského úvahy řekl pár slov k problému, o němž jsem, jak se ukazuje, naivně doufal, že bude méně kontroverzní, tj. k otázce -- společenské a politické -- situovanosti každého poznávání, vědecké poznávání nevyjímaje (situovanost epistemickou nechávám nyní stranou).

Osobně jsem si říkal, že je možná trochu kontraproduktivní vytahovat nyní téma společenské zodpovědnosti (v protikladu k utilitární a jednodimenzionální ekonomické vykazatelnosti) vědy, když vzdělanost, akademický prostor a jeho svoboda v České republice nyní čelí ataku mnohem primitivnějšímu, totiž obyčejnému lobbistickému tunelování veřejných zdrojů ve prospěch soukromých zisků (skrze externalizaci nákladů na úkor daňových poplatníků).

Nyní se ale obávám, že v této momentální tristní situaci skutečně bohužel zcela zaniká nejen prostor, ale i sensitivita pro nuancovanější promýšlení problému, jejž spatřuji jako problém dvojí, paralelní (ač vzájemně se vylučující, což se však do praxe nijak nepromítá) hegemonické pozice, již věda dnes zaujímá: z jedné strany pozice vědy jako neutrálního, vševědoucího, nad společenskou praxi vyvýšeného god-like vědění, z druhé strany takřka všeobecné podrobení vědy reduktivnímu manažerskému neoliberálnímu proselytismu dnešních dnů.

Reflexi tohoto nízkého stavu sebereflexe vlastní poznávací situovanosti Václav Bělohradský české vědecké komunitě na zmíněném fóru nabídl, a odezva, jíž se mu dostalo, mne ponouká k těmto poznámkám.

Verze objektivity

Oč se mi tedy jedná. Na zmíněném kolokviu o vědě a politice byly tyto dvě entity, s výjimkou právě Bělohradského promluvy, od sebe drženy v patřičně bezpečné vzdálenosti, jakákoli jejich vzájemná kontaminace (přirozeně vedle frekventovanějšího spojení vědní politiky) byla, z reakcí a komentářů publika soudě, vnímána jako v podstatě heretická.

Pro přítomné publikum by asi bylo značně nestravitelné slyšet slova, jimiž Miroslav Marcelli (v ironické inverzi von Clausewitzova známého bonmotu) koncízně sumarizoval Foucaultovo hodnocení vztahu zmíněných dvou (a jak se posléze ukáže, velmi příhodně vlastně tří) formací.

Marcelli totiž popisuje Foucaultův náhled lapidárně: věda je pokračováním politiky a politika je pokračováním války.

Takováto konceptualizace společenské (či přímo mocenské) situovanosti vědy je pro českou vědeckou komunitu (či alespoň její vzorek, přítomný na onom setkání) zcela nepřijatelná.

Přesto lze myslím i při nejzběžnějším zamyšlení reflektovat, jak zásadně a od samého počátku je věda promíšena s určitými společenskými a politickými preferencemi, sdílenými, většinovými náhledy a hodnotami. Například, politická situovanost vědeckého poznávání se odráží už prostě jen v tom, jaká témata zkoumání volíme, čemu jsou věnovány zdroje, k jakým potřebám a účelům jsou tyto zdroje rekrutovány.

Věda je inherentně politická už tím, jestli se rozhodneme zkoumat solární energii, možnosti energetické efektivity, čisté uhlíkové technologie, jaderné štěpení či jadernou fúzi (každá z těchto priorit povede k trochu jinému světu a životnímu stylu); je politická tím, zda se více zkoumají civilizační choroby (cukrovky), nebo choroby postihující více třetí svět; je politická tím, zda se zkoumají více choroby postihující muže (infarkt) než ženy; je politická tím, jaké události a z jaké perspektivy se rozhodneme v historiografii zkoumat (dějiny z pohledu evropské technické civilizace založené dnes na konceptu lineárního pokroku, dějiny nahlížené nacionalisticky atp.); je politická tím, jaké autory či autorky ne/řadíme do kánonu (už jen implicitně tím, že je opakovaně předkládáme k interpretacím) atd.

Je bezpochyby svrchovaně politickou volbou, zda se rozhodneme v rámci paradigmatu růstu volit technologie umožňující či přímo implikující zvýšenou spotřebu, nebo ty, které paradigma neomezeného růstu opouštějí a své úsilí upírají k energeticky méně vydatným, ale obnovitelným zdrojům. Bylo jistě výsostně politickou volbou, když se v literatuře, historii a humanitních vědách obecně začalo kriticky zkoumat období koloniální evropské nadvlády nad tzv. třetím světem. To, že se rozhodneme podporovat (či nepodporovat) kritická studia genderové rovnosti vede dlouhodobě k tomu, zda bude mít polovina populace této planety příležitost podílet se aktivně na životě veřejné sféry, nikoli této veřejné sféře dělat pouze servis a materiální základnu (vařit, uklízet a rodit děti).

Neznamená to však přitom, že má být zkoumání těchto věd a priori podřizováno, jak se to začíná dít dnes, pouze nějakým více či méně viditelným cílům (v užším slova smyslu politické či přímočaře ekonomické, utilitární povahy). Úspěch vědy a jedna z paradoxních podmínek skutečně průlomových objevů, které posouvají naše chápání světa i sebe sama spočívá právě v neřízenosti, míře neusměrněné volnosti a náhody, která může vést k překročení "samozřejmého".

Na této nevyhnutelné výběrovosti a perspektivizovanosti vědy přitom není nic podivného ani špatného. Jediné, co problematické je, pokud tuto nevyhnutelnou selekci a valorizaci jedněch aspektů oproti druhým, přítomnou i ve vědeckém nazírání světa, odmítáme uznat a reflektovat to, jak svou povahou a procesy, jimiž probíhá, ovlivňuje podobu světa, který obýváme a k němuž se vztahujeme. Pakliže se podíváme na to, jak prakticky funguje věda na základě peer review, účelového (grantového) financování, tematických priorit a vykazatelnosti vůči poskytovatelům, vidíme, že věda velmi zřetelně a na zcela elementární úrovni funguje v politických souřadnicích, tj. v určité polis, ve společenství situovaných aktérů a procesech vyjednávání náhledů a hodnot. V 19. století filologie či historie samy sebe chápaly také jako vědy, přestože dnes je hodnotíme jako zčásti "nevědecké" či ahistorické, ať již vzhledem k jejich z dnešního pohledu naivního pozitivismu (typu "wie es eigentlich gewesen ist, nic než objektivní, neutrální fakta, která jako by historikovo podání nijak neovlivňovalo) nebo vzhledem k implicitní organizační a hodnotící ose jejich pohledu, jímž byl velký narativ národního státu, jazykově a zčásti konfesijně pojaté identity.

Smyslem kritiky ale není odhalit tuto historickou vědu 19. století jako "nevědeckou" oproti té naší "vědecké", nýbrž rozumět jí jako jednomu z aktérů své doby, který prostě rezonoval s určitým paradigmatem, do nějž byl zasazen a jež spoluvytvářel.

Ostatně právě schopnost této sebereflexe, zakalkulování také své vlastní perspektivy, z níž hledím, do toho, co pozoruju a co svým pohledem též nevyhnutelně ovlivňuji a (spolu)utvářím (jak ukázal již Werner Heisenberg), konstituuje to, co lze nazvat objektivitou, přesně řečeno slovy Sandry Harding silnou objektivitou (v opozici k oné tradiční, rádoby neutrální, do god-like pozice vyvýšené objektivitě).

Toto vše jsou dnes ve filozofii a sociologii vědy (od Kuhna, Foucaulta, Feyearabenda po Haraway, Longino, Latoura, Lawa) elementární poznatky a je poněkud skličující pozorovat, jak obtížně je musí filozof (zde Bělohradský) prosazovat v obci akademiků, kde je vnímán nikoli jako hlas vyzývající k smysluplnému dialogu, nýbrž jako hlas iritující.

Jistě s Bělohradského pozicemi nemusíme souhlasit, měli bychom je ale vyslechnout a podrobit debatě, nikoli paušálnímu odmítnutí.

Diskutabilní přirovnání: auto, atom

V rámci apologie neutrality vědy jmenoval jeden z přednášejících, Jiří Zlatuška -- jehož názorů i analýz si velice vážím a vidím je pro možné směřování českých vědních politik jako neobyčejně cenné --, několik bodů, které vybízejí ke kritickému zamyšlení.

Zmínil mezi jiným, že vědecké a technologické výdobytky jako auto či atomová bomba jsou zcela neutrální a jejich negativní externality jsou buď zaviněny čistě politickým rozhodnutím (v případě bomby) či nepřevažují nad pozitivy, jež přinášejí (automobil).

Obě přirovnání se mi jeví jako poněkud problematická. Začnu-li Zlatuškovým druhým příkladem (auto): postačí, domnívám se, jen stručně upozornit na elementární skutečnost, že externalitami kultury automobilismu nejsou v první řadě ani tak nehody, jak uvedl Jiří Zlatuška, jako spíše znečištění ovzduší, smog emisní i hlukový, zabetonování a snížení retenční schopnosti krajiny a její estetická devalvace atd.

To není řečeno z nějakých fundamentalistických ekologických pozic (sám autem jezdím, byť se snažím to dělat to co možná nejméně), to je upozornění, že tu čelíme typicky ambivalentnímu problému modernity, k němuž je potřeba se aktivně vztahovat a snažit se jej řešit (tj. řešit ono příznačné, celospolečenské i individuální trýznivé dilema mezi užitkem i potěšením, které nám automobilová doprava přináší, a výraznými negativy, jež s sebou také bohužel nese), nikoli jej prostě škrtnout tím, že automobilismus je neutrální (pouze s externalitami dopravních nehod, jež neruší jeho legitimitu), jak v debatě Jiří Zlatuška řekl.

Stejně tak problematické mi připadá přirovnání vědecké neutrality k neutralitě vynálezu atomové bomby, jež Jiří Zlatuška též použil. Lze myslím poukázat na skutečnost, že elitní fyzikové projektu Manhattan jako Robert Oppenheimer či Leó Szilárd přirozeně od počátku věděli, na jakém typu "aplikovaných poznatků" pracují, k jakému politickému "vzkazu" bylo jejich "neutrální" vědění technologicky rekrutováno a mobilizováno.

Také této své politické angažovanosti posléze mnozí z nich, jak je dobře známo, litovali, a to ne snad proto, že by si byli přáli být vědecky neutrální, ale protože by bývali chtěli být naopak společensky a politicky angažování a zodpovědní -- alespoň před desetitisíci civilních obětí v městech Hirošima a Nagasaki (ostatně Oppenheimer sám se také posléze -- v tom užším slova smyslu --politicky angažoval, jak je dobře -- a v paradigmatu dnešního antikomunismu též nechvalně -- známo; Szilárd dokonce později ztvárnil svá společenská dilemata literárně).

A propos, i samo svržení atomové bomby na tato města bylo také zcela zřetelně politickým rozhodnutím, nikoli vojenskou nezbytností, jako nám to stále dokola i po šedesáti letech předkládá oficiální diskurz. (Ostatně tento mýtus milosrdné vojenské nezbytnosti je příkladem další z oblastí strategicky institucionalizované nezodpovědnosti, tj. nemožnosti být povolán k zodpovědnosti za svá rozhodnutí, jak o ní hovořil Václav Bělohradský.)

Historická bádání ukazují (a znovu, je politickým rozhodnutím, zda někomu umožníme -- ať už ve smyslu dovolíme či poskytneme zdroje -- zda a z jaké perspektivy bude zkoumat toto zákoutí historie), že k použití atomové bomby došlo navzdory Američanům známé snaze Japonců se za určitých podmínek vzdát (viz k tomu práci profesora politické ekonomie na Universtiy of Maryland a někdejšího poradce Bílého domu Gara Alperovitze The Decision to Use the Atomic Bomb and the Architecture of an American Myth , 1995).

Politickým zájmem USA totiž bylo jednak ukončit válku svou aktivitou, nikoli aktivitou Sovětského svazu, jednak také vyslat světu (a zejm. Stalinovi) vzkaz o své momentální (a o pár let později ztracené) absolutní vojenské převaze, tj. jaderné hegemonii. V tomto smyslu bylo svržení atomové bomby aktem nikoli druhé, ale třetí světové, tj. studené války.

Sami vědci -- budiž jim to přičteno ke cti, ale i zde se právě par excellence ukazuje onen politický rozměr, který vědecké poznávání a rozhodování nese -- doporučovali americké vládě, aby bombu jen demonstrativně svrhla na neobydlené území a tím jasně Japonsko upozornila, co riskuje, pokud by nekapitulovalo. Byly to jen ony dobře známé zákulisní elitní lobbistické tlaky (zde spíše ve smyslu lobbismu politického a ideologického než ekonomického), které přivedly prezidenta Trumana ke kroku, jejž nakonec zvolil. Avšak přítomnost tohoto typu politických tlaků nijak neumenšuje skutečnost, že vývoj a výroba atomové bomby byla již sama o sobě nikoli čistým (byť aplikovaným) výzkumem, nýbrž svrchovaně společenskými významy (eufemisticky řečeno) obtíženým rozhodnutím. Příklad atomové bomby, tohoto stále žijícího společenského exempla (jak o něm hovoří Václav Bělohradský), jež je samo o sobě nesporně emocionálně poněkud vyděračské, si nevolím sám, beru jen vážně příklad zmíněný Jiřím Zlatuškou.

O to mi však připadá smutnější, že je nutno uchylovat se (řečeno v tomto kontextu poněkud necitlivou metaforou) ke zbraním tohoto kalibru jen proto, aby bylo upozorněno na, připadá mi, elementární fakt, že každý člověk, o to víc vědec je svým skutečnost proměňujícím poznáváním odpovědný vůči ostatním lidem, že nikdo nemá patent na finální pravdu, ani ten nejgeniálnější vědec, a všichni vědci, i ti nejlepší, jsou jen lidé, zkoumající svět ze své -- jakkoli třeba technologií mnohonásobně vylepšené -- časové, prostorové, znalostní a společenské perspektivy, nikoli z bezčasí a zásvětí nějaké božské mysli.

Sókratovsko-masarykovské Athenaeum

Jakkoli tedy poněkud zaražen odezvou publika na Bělohradského příspěvek, cením si velmi toho, že pořadatelé celého kolokvia, Antonín Kostlán a Václav Trojan vědomě vystavili různé, poněkud odlišné komunity (publicisty, filosofy, literární vědce, sociology, informatiky, hydrogeology, biochemiky, jaderné fyziky atd.) určité drobné konfrontaci.

Volba názvu nového sdružení se tak z hlediska daného setkání ukázala být nadmíru případná. Při vědomí komické patetičnosti tohoto srovnání, Bělohradský svým způsobem nechtěně navázal na tradici působení T. G. M. (k níž titul Athenaeum odkazuje): Masaryk se mezi svými akademickými druhy (peers) také mnohdy ocital (ať už v kontextu hilsneriády či rukopisných bojů) v pozici agenta provokatéra (jak byl diplomaticky žertovným, rozhořčení tišícím epitetem Bělohradský též na kolokviu nazván), který jde naprosto nevítaně proti proudu "svatého", ustáleného většinového mínění. Snad se podaří tento zdravě sókratovský, polemický, agonický charakter setkávání různých věd v Athenaeu pro 21. století i nadále udržet.

Vytisknout