Pár slov o znalosti cizích jazyků

12. 1. 2010 / Josef Vít

Já sám jsem se začal učit cizí jazyk (ruštinu nepočítám) na začátku padesátých let jako dvanáctiletý. Tehdy se mi líbily francouzské filmy -- byly nejlepší a rád na ně vzpomínám dodnes. Začal jsem se tedy učit francouzsky. Tehdy to nebyl problém. Roční zápisné bylo 36 Kčs. Dnes bych si to asi dovolit nemohl, otec byl dělník a matka v domácnosti. Brzy už jsem byl schopen si dopisovat s jedním Francouzem. Oba jsme sbírali známky a já jsem mu posílal naše a on zase jejich. Ale brzy naše korespondence utichla -- bylo to, když jsem se ho zeptal, zda by mi nemohl poslat vinětu francouzského vína Chateauneuf du Pape. Napsal mi, že na něj nemá a tím vše skončilo. Tím moje znalosti francouzštiny začaly slábnout až zmizely úplně.

Později na jedenáctiletce (něco jako gymnasium dneska) jsem se začal učit anglicky. Vyučovací metody byly svérázné. V deváté třídě jsme došli za celý rok k páté lekci. V desáté třídě jsme vzali novou učebnici a začali od začátku. Že nám chybělo dvacet lekcí z minulého roku, nikoho nezajímalo. A že jsme se nemohli nic naučit, taky ne. Přesto jsem se anglicky slušně naučil. Sám a bez školy. Opět jsem si začal dopisovat, tentokráte do Anglie. Jednu dobu jsem si dopisoval asi s patnácti (!) děvčaty. Každý den jsem dostal dva tři dopisy a sám jsem dva tři dopisy posílal. Tehdy to nebyl problém, dopis do Anglie stál 1 - slovy jednu - korunu. Zkuste to dneska.

Psaní bylo jednoduché. Celé pasáže v dopisech jsem opakoval a protože tehdy nebyly počítače, musel jsem vše opisovat ručně. Přitom jsem si to hezky procvičil a tak jsem se učil. To byly mé začátky angličtiny a s těmi jsem vystačil dodnes. Byl jsem velký fanda rock' n'rollu a od těch děvčat jsem dostával spousty novin a časopisů. A také gramofonové desky. Mám kromě jiného skoro úplnou sbírku desek Elvise Presleyho. Já jsem děvčatům posílal české sklo a bižuterii. Umožnilo mě to také navštívit jednu přítelkyni v Holandsku. Bylo to tzv. na pozvání. Dostal jsem 10 marek a jel jsem, bez problémů.

Když jsem se oženil, moje korespondence v podstatě skončila - až na jednu. Tato moje přítelkyně nás později několikrát navštívila. A přitom se ukázala moje nedostatečnost angličtiny. Já jsem byl schopen velmi dobře psát a číst, ale když přijela opravdová Angličanka, nerozuměl jsem jí ani slovo. Já jsem mohl mluvit a ona rozuměla, ale já jsem jí nerozuměl. Slova, která jsem znal napsaná, jsem neslyšel. Proto moje nejčastější věta byla : please once again and slowly. Když po čtrnácti dnech odjížděla, už to bylo lepší.

Na začátku sedmdesátých let jsem byl na montáži v Rumunsku. Během několika měsíců jsem se naučil rumunsky jako jediný. Zatímco naši montéři seděli večer v hospodě spolu, já jsem vyhledával společnost Rumunů. A tak jsem se naučil jazyk. Za půl roku jsem mohl zápisy místo v němčině, která mi dělala trochu potíže, psát rovnou rumunsky.

Na konci sedmdesátých let mne šéf donutil učit se francouzsky -- prý pojedu na montáž do Alžíru. Navštěvoval jsem speciální rychlokurzy. Každý měsíc jsem týden strávil v rekreačním středisku, kde jsme celý den studovali jazyk. Musel jsem začít od začátku, protože co jsem uměl jako kluk, jsem zapomněl.Trvalo to asi rok a nakonec jsem opět uměl zase trochu francouzsky.

Na začátku sedmdesátých let jsem si koupil k televizi konvertor (tenkrát jsme říkali česky konvertor a ne set top box). Koupil jsem si to, abychom se mohli dívat na Německo, jak jsme říkali. Měli jsme tři německé programy. Já jsem se díval dvacet let každý den v 19 hodin na Heute na Zweite a ve 20 hodin na Tagesschau na ARD. Potom i na další zábavné programy. Nikdy jsem se německy neučil, ale za pár let už jsem věděl, o co kráčí. Na začátku devadesátých let, když se otevřely hranice, jsem si mohl svoji němčinu vyzkoušet v německých obchodech. A šlo to. Domluvil jsem se.

A nyní bych trochu odbočil. V těch článcích se nás autoři snaží přesvědčit, že na západě všichni umí anglicky -- není to pravda. Když jsem to zkoušel v německých obchodech, nenašel jsem NIKOHO, kdy by uměl - jen v jednom obchoďáku zavolali někoho z ředitelství, se kterým jsem se anglicky domluvil. Stejnou zkušenost mám ze Švédska nebo z Francie. Takže neshazujte tak český národ, že neumí anglicky. Nejsme o nic horší než Němci nebo Švédové.

A jak jsem na tom já nyní? Jednoduše, kromě té angličtiny a trochu němčiny jsem skončil. Ruštinu jsem uměl jako maturant perfektně. Dnes už rozumím velmi málo a i čtení mi dělá potíže. S mluvením je to ještě horší. Francouzštinu jsem úplně zapomněl i podruhé. I rumunštinu jsem zapomněl. A nebýt počítače, zapomněl bych i angličtinu. Jen proto, že polovinu programů na PC mám v angličtině, tak si ji opakuji každý den. A proto jí umím -- tedy jak potřebuji. O práci v zahraničí bych asi žádat nemohl. A je to horší. Dříve jsem složitě překládal některé anglické články z webů. Dnes mám prohlížeč, který mi automaticky stránku přeloží a kolikrát ani nevím, že si prohlížím stránky v angličtině. To je pokrok.

A proto na závěr bych rád řekl -- ano, je dobré se učit a umět cizí jazyky. Ale jen takové, které budete ČASTO potřebovat. Líbí se mi, když někde čtu : ten a ten umí čtyřicet, padesát jazyků. To je blbost, každý normální mozek všechny nepotřebné -- nepoužívané -- informace zapomene. A pokud ti lidé ten který jazyk nepoužívají, tak ho zapomenou. Pokud nebudete jazyk používat, rychle ho zapomenete. Jen opakování je matka moudrosti. Lidé, kteří cizí jazyk nepotřebují denně k práci (nebo zábavě), se nemusí namáhat. O nic nepřijdou. Umět něco samo o sobě nic neznamená a k ničemu není.

Pozn.JČ: Potřebujete - bohužel či bohudík - hlavně angličtinu, protože ta se stala v dnešním světě jazykem lingua franca - který se používá skoro všude.

Vytisknout