Masaryk usiloval, o co usilovat směl a musel

5. 1. 2010 / Karel Dolejší

Vezměme příklad, který je odlehlý a nevzbuzuje v nás tedy žádné vášně, ačkoliv současně existují i četné analogie: Když T. E. Lawrence během I. světové války vedl arabské povstání proti Osmanské říši (která byla zachvácena tureckým šovinismem a přinejmenším její armáda byla prakticky pod kontrolou Němců), existovala snad vedle toho možnost zachování osmanského impéria, jímž by se bývalo předešlo jatkám doprovázejícím posléze rozpad říše? Pomineme-li fakt, že Lawrence vlastně jednal z příkazu britské vlády: Měl by vůbec šanci uspět, kdyby Araby stále odcizenější šovinistickým Turkům, jimž se cítili kulturně nadřazeni, přesvědčoval, že mají i nadále zůstat ve společném státním svazku s těmi, kdo jimi nepokrytě pohrdají a utlačují je? A jestliže nikoliv: Měl přesto - přirozeně, kvůli hodnocení budoucích autorů, kteří vše vědí lépe - usilovat o zachování zpuchřelého impéria, i když mu bylo jasné, že toho téměř jistě nedosáhne? Mluveno lidovou řečí: Měl si radši záměrně nabít hubu? (I o tom lze jistě diskutovat; nejprve však konstatujme, že se taková diskuse už od počátku ocitá mimo oblast vojenství i politiky, v nichž je kritériem hodnocení praktický úspěch.)

Velmi letmým prostudováním Masarykova díla (tím každopádně nemyslím Alicí Masarykovou zcenzurované Čapkovy Hovory s TGM) zjistíme, že Masaryk skutečně až do roku 1914 důsledně vystupoval za reformu monarchie, a bojoval přitom proti všem, kdo by ji chtěli rozdělit. Po vypuknutí I. světové války se náhle jeho postoj mění o 180 stupňů a o udržení monarchie, kterou nyní prohlašuje za nereformovatelnou, již vůbec nehovoří. Je docela dobře známo, že Masaryk po léta spolupracoval s představiteli jižních Slovanů a podporoval jejich úsilí o emancipaci v rámci rakousko-uherské monarchie.

Odhlédněme od možnosti, že Masaryk v podstatě jen vykonával, co se po něm z britské strany očekávalo a žádalo: Skutečně si v této souvislosti někdo vážně myslí, že po masivních represích a následně prohrané válce mohla monarchie nadále udržet ve svých hranicích Bosnu a Hercegovinu, která by hned za hranicemi měla opět samostatné Srbsko? Jak by na případné odtržení Bosny a Hercegoviny asi zareagovali Slovinci, vedle Židů a Čechů nejčastější terč rakouských šovinistů?

Jestliže by - naprosto nezávisle na osudu trůnu habsburského - došlo k potrestání Německa vznikem Polska, mohla si jeho satelitní monarchie nadále delší dobu ponechat Halič? Pokud by v jakékoli podobě existovalo samostatné Polsko, bylo reálné očekávat, že Češi, jejichž krajané ve Vídni i oni sami doma čelili rakouskému šovinismu a jejichž historická zemská práva ani císař Karel, který jim "milostivě" nepopravil reprezentaci, korunovací v Praze neuznal, budou chtít zůstat uvnitř monarchie? Atd.

Jakýkoliv zásah v jejím okolí by byl v naprosto zdiskreditované říši dříve či později vyvolal dominový efekt. Měl Masaryk přesto všechno usilovat o něco, co mělo jen mizivou šanci na úspěch - aby tím uspokojil sudetoněmecké autory, Mary Heimannovou a Jana Čulíka?

Argument, že poražené a zdiskreditované Rakousko-Uhersko s oběma vládnoucími národy stále nepřátelštěji a pohrdavěji naladěnými vůči ostatním etnikům mohlo být úplně na poslední chvíli zázračně zachráněno českým akceptováním polovičaté nabídky císaře Karla na reformu, je možno vznést pouze z perspektivy neproblematicky loajálního občana britské monarchie.

Ve středoevropském prostoru, kde zaostalá rakouská monarchie držící se finančně nad vodou pouze díky penězovodu od španělských Habsburků začala tím, že zuřivě rekatolizovala a prakticky zlikvidovala šlechtu a inteligenci porobených národů, jejichž historicky dané státoprávní nároky poté až do úplného konce odmítala jakkoliv uznat, může být takové tvrzení jedině k smíchu. Copak si lidé už nepamatovali plané sliby vystrašeného císaře během revoluce v roce 1848? Jakoupak platnost mohl pak mít na nich vynucený slib loajality - jakou platnost by měl dokonce i v pouhé občanskoprávní oblasti? Žádný rozumný právník by takovou kauzu nehájil...

Masaryk v žádném případě "nepřesvědčil" západní mocnosti o nutnosti rozbití Rakouska, jak o tom navzdory občasnému zapírání Jan Čulík píše (a to opakovaně), ani nebylo dohodovými mocnostmi o rozbití monarchie rozhodnuto z tak absurdního důvodu, jaký představovaly české legie na Sibiři - tady jde o dvě úplně různé věci (důvod rozdělení Rakouska a příčina růstu osobní prestiže Masaryka) související spolu pouze v některých hlavách na základě předpokladu, že "Masaryk za to může".

Varianta rozdělení monarchie nebyla ale Dohodou zvolena proto, že ji mnoho let omílal jakýsi Masaryk, který pak shodou okolností měl také nějaké vojáky mimo evropské bojiště (takže o ně v této souvislosti vůbec nešlo), ale proto, že se separátní mír s Rakouskem ukázal být nemožný, a rozdělení se tedy jevilo coby nejlepší způsob, jak nejdůležitějšího německého spojence vyřadit ze hry - a o tohle, ne o žádné sibiřské vlaky za frontou, kde se s centrálními mocnostmi dávno neválčilo, se zde hrálo.

Podpora "odporného nacionalismu" proti všem typům multinárodních velkých říší zůstala konstantou americké politiky minimálně ještě půl století poté, co došlo ke vzniku první ČSR, tedy dávno po Masarykově smrti. James W. Fulbright se v Pýše moci jako jeden z mála k těmto principům otevřeně přiznal, když hodnotil podle něj již koncem 60. let prohranou válku ve Vietnamu. Co tato padesát let stabilní konstelace vypovídá o možnostech, které se asi tak otvíraly před TGM během I. světové války?

Mohl Woodrowa Wilsona přesvědčit, že USA namísto křižácké výpravy do protestantským sektářům vždy podezřelé "dekadentní, zkorumpované a monarchické" Evropy mají vést běžnou evropskou agonistickou válku ve stylu přednapoleonských časů, jejímž výsledkem bude gentlemanská dohoda s poraženým protivníkem? Kam by se asi tak dostal?

Tak jako si svého času Bismarck držel v Berlíně v rezervě proti Rakousku příslušníka potenciální kontraelity Josefa Václava Friče (a zdaleka nejen jeho), Dohoda si za I. světové války držela Masaryka (a zdaleka nejen jeho), aniž předem věděla, zda tyto figury nakonec opravdu použije, nebo zanechá na smetišti dějin.

Můžeme diskutovat o tom, jestli Masaryk udělal dobře, když tuto roli akceptoval. Neměli bychom ale propadat iluzi, že si ji napsal sám, či že si ji mohl napsat zcela jinak, podle představ některých dnešních autorů poučených tím, co následovalo po roce 1933.

To co se TGM a Benešovi skutečně podařilo ovlivnit, byly detaily poválečného uspořádání, ačkoliv ani tak nedostali zdaleka vše, co žádali (například koridor do Slovinska).

Nebyli tvůrci ani inspirátory Versailleského systému údajně uzavírajícího Válku k ukončení všech válek. Byli jeho poslušnými realizátory, bez jakéhokoliv podezření, pokud jde o budoucí mezinárodní konflikty. Kdyby to ve jménu zachování monarchie odmítli, zůstali by soukromými osobami na okraji společnosti, jakými byli na samotném počátku emigrace, případně skončili podobně jako jejich oponent Bohumír Šmeral dosluhující coby politický komisař v Mongolsku - a na troskách Rakouska by nové státy zkrátka zakládal někdo jiný.

Diskutovat v souvislosti se středoevropskou realitou o jediném "státu, který selhal", je zavádějící hned z několika důvodů. Za prvé, v minulém století nejméně dvakrát naprosto selhaly všechny evropské státy; za druhé, bývalé Československo a dnešní Česká republika leží v prostoru, který již velmi dlouho nemá sám dost sil na to, aby nějakým výrazným způsobem formoval mezinárodní prostředí, a vyznačuje se proto typicky využíváním příležitostí vznikajících coby vzdálené důsledky aktivit podnikaných jinými a jinde.

(Tento trend ovšem nebyl nastolen teprve pádem nemohoucího Rakouska, které od porážky u Hradce Králové bylo přívěskem Pruska a které nedokázalo vojensky zvítězit už ani v Itálii.) Specifický fenomén "náhle se vynořivší příležitosti" se do života politiků v tomto prostoru opakovaně vrací právě proto, že jsou aktéry na semiperiferii světového systému, nikoliv v jeho centru.

V této optice bychom pak měli starostlivě rozlišovat, co je a co není podniknuto na osobní zodpovědnost těchto politiků: Například fakt, že z bývalého Rakouska-Uherska vzniknou nové národní státy, patřil v "nabídkové" struktuře změn po I. světové válce k tomu, co se prostě nedalo reklamovat. Má tedy smysl bavit se o nešťastné ideji čechoslovakismu, o tom, proč nebyla ani za dvacet let přepracována, o ústavním patriotismu a o podobných věcech, které v návaznosti na Rádla tematizuje Erazim Kohák.

Stýskání po c. a k. monarchii už prosím konečně přenechejme těm, kdo se s ní ani více než po devadesáti letech nedokázali rozloučit. Pláčou totiž sice dobře, jenže na úplně špatném hrobě.

Vytisknout