Sudety

5. 1. 2010 / Věra Říhová

Jednomu čtenáři se nelíbilo, že jsem uvedla slovo Sudety jako součást České republiky. Vím, že je to citlivé téma. Přes 60 let se o Sudetech mluví pouze v souvislosti s 2. světovou válkou, jinak se tváříme, jako by se jednalo o zrušené území.

Před vánočními svátky jsem v televizních zprávách (zapomněla jsem na jakém programu) zaregistrovala informaci, že název Sudety jako územní součást republiky byl navrácen do map. Považuji to za správné. Sudety prostě u nás jsou.

Česko-německé vztahy budou ještě dlouho diskutovaným tématem. Pana Čulíka zaujala v jednom z mých článků informace o spolupráci Čechů a Němců během války. Možná ho to potěšilo jako důkaz historických faktů. Pro mě jako školní dítě bylo nesmírně těžké pochopit realitu, neboť škola nám podávala zidealizované informace.

Učili jsme se, že nás obsadili Němci = fašisti. Chodili jsme povinně do kina na filmy o osvobození, ve kterých jsme vždy viděli Němce = fašisty, Čechy = porobené občany, partyzány nebo bojující na frontě, a samozřejmě Sověty = hrdiny a bratry na věčné časy. Tak vypadalo vnímání dětského mozku tvarovaného od mateřské školky.

Vždy musí přijít nějaký šok, aby se člověk probudil ze svých ideálů. Byla jsem šokovaná a vyděšená, když mě babička vzala jako devítiletou žákyni ke své sestřenici Gertrudě do pohraničního městečka v Sudetech.

Podívejme se, co nám o Sudetech říká Wikipedie, která uvádí rozsáhlý seznam vědeckých publikací k tomuto tématu ZDE.

Tedy jako devítiletá holčička jsem byla postavena před realitu života. Psal se rok 1967 a mnoho lidí včetně mé babičky bylo přesvědčeno, že teď už se může svobodně mluvit i žít. Poprvé jsem viděla, jak se česká vlastenka objímá a líbá s "fašistkou" a ještě si se smíchem vyprávějí, jak za války spolu spolupracovaly.

Dozvěděla jsem se , že jsme "přivandrovalci" po generace putující Evropou, že naši předkové byli "kulaci" , obchodní živnostníci, cechovní řemeslníci a jiná "buržoazní verbež". Bylo to jediné období v mém životě, kdy jsem si skutečně připadala ponížená a špinavá a styděla jsem se jít zpátky do školy mezi vzorné pionýry.

Trvalo několik let, nežli jsem svým dětským mozečkem pochopila mezinárodní vztahy československých občanů před válkou, že fašisté byli mezi Čechy i v mnoha jiných národech, že i mezi Němci byli antifašisté. Že československé území je odjakživa územím jazykově mezinárodním a co to všechno historicky obnášelo.

Rozhodně jsem se to nedozvěděla ve škole. Dodnes koluje společností mnoho mýtů, předsudků, zfalšované historie. Bude trvat ještě velmi dlouho, nežli se česko-německé vztahy narovnají, nežli se čeští občané budou učit pravdivé informace o své rodné vlasti a přistěhovalci budou mít možnost zjistit, kde to žijí.

Možná, že vnímání Sudet jako součásti území České republiky tomu napomůže. Sudety tady byly před námi a zůstanou i po nás. Možná si pak lépe uvědomíme, že nebyla kolaborací spolupráce Čecha s Němcem, pokud oba byli antifašisté a bojovali proti společnému nepříteli -- fašistům, ať už ti byli jakékoliv národnosti.

Je to nutné i pro dnešní vnímání fašistických mládežnických skupin, které nejsou jenom u nás, ale i v mnoha jiných státech. Nikdo se nemůže bránit násilí a útlaku pod rouškou ideologických lží. Vím, že pro Čechy je přijetí historických faktů bolestné, ale je nutné.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 5.1. 2010