...a stanu se nejmenším na celém světě,

5. 1. 2010 / Karel Dolejší

když na okraj "psychoanalytického" příspěvku Soni Hromátkové, za nějž tímto děkuji, připojím poznámku, že jsem z něj pochopil jen dvě věci: Její převládající sklon k prakticismu plus paradigmatickou představu dosažení harmonie a názorové jednoty mimovolně vyjádřenou formulací, "že vám manželka/přítelkyně včera opět nedala" (při které ji zřejmě svrběla klávesnice).

Britské listy ovšem nejsou velkododavateli fastfoodových názorů určených k okamžité spotřebě normalizovaným občanem - s kečupem a hořčicí. A kromě specifických metod dosahování názorové jednoty, které paní Hromátková - tak se mi to aspoň z jejího příspěvku jeví - preferuje, nejspíš na světě neexistuje jiný způsob, jak otupit hrany, než prostě o rozdílech komunikovat. O to se myslím redakce snaží; pokud má někdo pocit, že se jí to v tom či onom ohledu příliš nedaří, není nic jednoduššího, než sepsat vlastní názor na věc a říci, v čem se mýlíme.

Stejně jako mi zůstává záhadou původ "psychoanalytického" závěru paní Hromátkové, nedokážu si ani vybavit, kdepak jsme to posílali ženy do kuchyně; ledaže snad tam, kde komusi nadávaly do intelektuálů. A to je ovšem urážka téměř smrtelná. Alespoň tedy od někoho.

Potíž celého sporu o tatíčka s žejdlíkem spočívá v tom, že kdo kontroluje minulost, kontroluje i současnost. Já jsem si v této zemi na rozdíl od Soni Hromátkové nebo Jana Čulíka žádného Masarykova kultu nikdy nevšiml; naopak zaznamenávám zpravidla snahy Hradu vyzvednout Klause nad zakladatele prvního československého státu, ale také různé rýpance, proti nimž jsou ostře kritická vyjádření takového Golo Manna o filosofických krasořečnících projevem mimořádného respektu k osobě TGM. Proto neshledávám ani pražádnou potřebu provádět v této, jak správně píše Hromátková, znejistělé době, jakousi radikální revizi údajně zidealizované osoby prvního československého prezidenta.

A závěrem ještě jednou zarmoutím. Mám za to, že je jistě oprávněné očekávat od redakce úctu ke čtenářce i čtenáři, nebo vděčnost za pozornost, o reakcích a příspěvcích ani nemluvě; nicméně laskavost a sounáležitost žádané Soňou Hromátkovou jsou statky, které - nestačí-li opravdu Mateřídouška - jest nejlépe hledati v lifestylových časopisech managovaných následnicemi milé Sally.

Pokud by ani to nepomohlo, pak platí, co napsal už Max Weber: Kdo chce prožívat, ať si jde do kina.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 5.1. 2010