T. G. Rasputin, osud trůnu habsburského a jiné drobnosti

4. 1. 2010 / Karel Dolejší

Zesnulý profesor Lubomír Nový, který se po listopadu 1989 vrátil na pozici vedoucího katedry filosofie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, se v závěru života dost intenzivně zabýval právě osobností prvního československého prezidenta, v neposlední řadě ve spolupráci s Masarykovým muzeem v Hodoníně. Během jedné konzultace ke kursu týkajícímu se myslím v lehké návaznosti na Masaryka pojmu krize (bylo to patrně koncem zimního semestru v roce 1995) už tehdy těžce nemocný Nový jen tak mezi řečí vytáhl ze stolu fotokopii nějakého dokumentu - a začal vykládat, že podle některých dokladů (zamával tím papírem) to nakonec vypadá, že Masaryk vlastně pracoval pro britskou tajnou službu. Nějak jsem v té chvíli nevěděl, jak mám s touto prazvláštní informací naložit, protože mě aktuálně spíše deprimoval zdravotní stav oblíbeného učitele. Proto jsem ani nepožádal o kopii dokumentu, který by toto Nového tvrzení mohl potvrdit. To, že Masaryk od srpna 1914 pracoval pro Secret Service Bureau, tedy nemohu případným zájemcům doložit ničím jiným než několika protimasarykovskými sudeťáckými publikacemi, které se o této skutečnosti výslovně zmiňují souběžně s tím, jak obviňují Masaryka, že právě on zatáhl USA do války a rozbil Rakousko-Uhersko.

Potíž je tu ale v tom, že obojí naráz pravda nebude. Jestliže by byl Masaryk řízen Brity z admirality, kteří primárně působili proti Německu, jehož byla rakouská monarchie nejdůležitějším spojencem, sotva mohl přitom na vlastní pěst prosazovat rozbití Rakouska (tím spíše to bylo nepravděpodobné, že až do vypuknutí I. světové války vystupoval důsledně proti všem pokusům o jeho rozdělení). Ale jestliže skutečně prosazoval vlastní osobní politickou agendu, pak zřejmě pro SSB, později MI6, ve skutečnosti nepracoval. Třeba se najde čtenář, který ví a přesně doloží, jak to s tou Masarykovou spoluprací s britskou tajnou službou vlastně bylo, dokdy přesně trvala a co z toho vlastně plyne.

Nezávisle na této skutečnosti je však stále možné vcelku jednoznačně tvrdit, že "zásluha" Masaryka o rozbití Rakouska po I. světové válce nebyla o mnoho větší než jeho podíl řekněme na likvidaci Osmanského impéria či na revoluci v Rusku (kterou, jak známo, Leninovi umožnil a zaplatil německý generální štáb, jenž za to pak dostal Brestlitevský mír - i když si byl moc dobře vědom toho, že změna režimu v Rusku z dlouhodobého hlediska Německu způsobí obrovské problémy).

Z Masaryka rozhodně nehodlám dělat modlu. Ale jestliže se objevují pokusy svalit na něj vinu za dlouhodobé důsledky acherontické politiky Dohody ve střední Evropě během I. světové války, nebudu váhat s tím, co si o tom mám myslet - protože některé věci prostě v mezinárodní politice na Západě možné jsou, kdežto jiné nikoliv. A ocas zkrátka psem nevrtí. Rasputinizace Masaryka slouží pouze a jedině zamaskování jednoznačné a rozhodující odpovědnosti západních dohodových mocností za zpackané poválečné uspořádání v Evropě, kterého nakonec ke svému vzestupu využil jistý vojenské služby neschopný Rakušan z Braunau, jenž žil už od roku 1913 v Mnichově a v roce 1914 se přihlásil k 16. záložnímu pěšímu pluku bavorské armády...

František Řezáč velmi vhodně a případně poukázal na kontrast mezi způsobem, jímž prý Mary Heimannová vykládá zánik Rakousko-Uherska v roce 1918 (stalo se obětí Masarykových piklů) a zánikem Československa v roce 1939 (stát, který tak snadno a hloupě zanikl, snad vlastně ani nikdy neměl vzniknout). Jan Čulík se nad tím vším opět ani nepozastaví a čte, že "stejně jako Masaryka kritizuji já, ho už kritizovali fašisté za druhé československé republiky a marxisti". To pokládám v každém případě za pozoruhodnou interpretaci Řezáčova článku.

A nakonec, velmi stručně, ještě jedna poznámka: Americká protiraketová obrana není v žádném případě záležitost "technických" rozhodnutí (neutralizační technicita posuzování celé záležitosti v Kongresu maskovala snahu Obamovy administrativy znovu rozhýbat strategický dialog s Ruskem - kdežto skutečné rozhodnutí o zrušení projektu padlo v interním kruhu Obamových poradců dávno před tím, než byl zvolen, jak ostatně dokládají výsledky návštěvy polského premiéra Tuska v USA na jaře 2008), ale i v novém "obamovském" kabátě je protiraketová obrana bezesporu nadále projevem imperialistické arogance jediné zbylé supervelmoci směřující k likvidaci jaderné parity. Píšu protiraketová obrana, nikoliv radar; protože zastaralý plán vybudování radaru v Brdech byl zrušen, kdežto samotný projekt americké protiraketové obrany pokračuje (včetně dál pokoutně vyjednávané české účasti, na níž ale pochopitelně celá věc nestojí) a stal se vážnou překážkou uzavření klíčové rusko-americké smlouvy o omezení počtu strategických jaderných zbraní.

Vytisknout