Kdo rozbíjel Rakousko?

5. 1. 2010 / František Řezáč

Pravda je také, že o udržení monarchie usilovali Maďaři, a to ještě dlouho po válce. Admirál Horthy byl přece místodržitelem - regentem a maďarským králem byl jím uznáván Karel, zvaný Poslední. Známy jsou dobrodružné pokusy dosadit ho znovu na trůn.

Co se týče českých Němců, nelze pominout, že jejich významná část chtěla využít situace a zrušit Rakousko ( Ostmark ) vůbec a připojit ho k německé říši.

Pro ně byla traumatem realistická politika kancléře Bismarcka, který se, vědom si rizik s ním spojených, v roce 1866 definitivně s tímto nereálným snem vypořádal. Konec konců jeho rezignace, vynucená Vilémem II. v březnu 1890, se stala začátkem úpadku německé velmocenské politiky vůbec.

Nějaký Hitler, který na krátkou chvíli Rakousko, včetně Deutschboehmen, k říši připojil, na tom nemohl nic změnit.

Bismarck, to byl politik, který viděl daleko dopředu, ( viz např. Josef Šusta, Dějiny Evropy 1812 - 1870, Vesmír 1923, soubor přednášek na Karlově univerzitě) věděl již tenkrát, že středoevropský slepenec bez politické koncepce a vize není schopen života. Míníme života v dějinách, které se nepíší pro pár desítek let, ale pro tisíciletí...

A nebuďme zbytečně skromní. Až se budou studenti v roce 2500 divit, proč se ve Střední Evropě v roce 1918 rozpadla taková krásná K.u.K. ( Kafee und Kuchen ) monarchie v čele s hodným císařem pánem Františkem Josefem Prvním, snad jim pan profesor vysvětlí, že to bylo vnitřním úpadkem, který se táhnul od chvíle, když se císař vzdal Napoleonovi, dal mu svou dceru za manželku, ukončil dějiny Svaté říše římské a začal se psát jako František první, rakouský. Čechů se tenkrát, na začátku devatenáctého století, nikdo na nic neptal, a tak se počali zařizovat podle svého. Výsledkem jejich úsilí je samostatný stát v Evropské unii, který brzy oslaví sto let od svého založení. Je to tak málo..?

Vytisknout