Marná sláva, Masaryk o rozčlenění Rakousko-Uherska usiloval...

4. 1. 2010 / Jan Čulík

Citoval jsem už Heimannovou že

K rozbití Rakouska a založení Československa r. 1918 došlo podle Heimannové pouze proto, že západní spojenci zneužili českých legií v Rusku a kauzy Československa pro své bezprostřední, krátkodobé vojenské cíle na konci první světové války.

Musím to pořád opakovat? Z téže recenze dodávám:

Masarykovi se podařilo přesvědčit západní spojence o nutnosti rozbití Rakouska teprve poté, když české legie spektakulárně ovládly po bolševické revoluci v Rusku transsibiřskou magistrálu, a Masaryk tak získal na mezinárodní scéně vliv, protože "jeho legie" mohly přispět k válečným cílům spojenců.

Masaryk ovšem o rozčlenění Rakouska-Uherska intenzivně usiloval a argumentace kolegů Dolejšího a Škabrahy, že na to neměl vliv, že to "západní mocnosti", je vlastně poněkud legrační... To je lehké snímání odpovědnosti: Protože my Češi "nemáme na nic vliv", tak se naše postoje a názory nemusejí vlastně brát vážně? :)

Heimannová ani nikdo samozřejmě nepíše, jak uvádí Karel Dolejší,

František Řezáč velmi vhodně a případně poukázal na kontrast mezi způsobem, jímž prý Mary Heimannová vykládá zánik Rakousko-Uherska v roce 1918 (stalo se obětí Masarykových piklů) a zánikem Československa v roce 1939 (stát, který tak snadno a hloupě zanikl, snad vlastně ani nikdy neměl vzniknout).
Heimannová, a to značně přesvědčivě, jak uzná každý, kdo si tu knížku přečte, argumentuje, že československý stát by se býval zřejmě nerozpadl, kdyby byl vůči nečeským národnostem velkomyslnější. Že jeho nevelkomyslnosti vůči nim zneužili němečtí nacisté. (Tak trochu je to jako s tím T-mobilem. Mně píší někteří čtenáři, že to, že T-mobile se odmítl zabývat naší reklamací nekvalitního výrobku, je přece normální. Lidem mimo české prostředí to tak však nemusí připadat. Není jejich názor legitimní?)

Argumentace Heimannové může a nemusí být pravda. Zkoumejme dokumenty, které Heimannová předkládá jako podklad pro svou argumentaci.

K poznámkám Martina Škabrahy. Opět v nich objevuju konstrukci argumentů, které v kritizovaných textech nejsou. Kdy se Jan Čulík jakkoliv identifikoval s jakýmkoliv establishmentem, západním či východním? Kde má Martin Škabraha důkaz ke svému tvrzení o Janu Čulíkovi, že

Občas se ale mezi poddanými najde někdo, kdo se naučí řeč pána a vykládá pak ostatním z této kvazipanské pozice, jak jsou špatní.
Jan Čulík léta kritizuje a chválí různé aspekty reality v ČR i ve Velké Británii, chválí to, co se mu zdá dobré, kritizuje to, co považuje za špatné, v obou zemích, padni komu padni. Jakou "řeč pána" se to podle Škabrahy Jan Čulík naučil? :) Součástí jakého je establishmentu?

Martin Škabraha poukazuje na to, že pánové Kohák a Schnur v Literárních novinách nereagovali na knihu Mary Heimannové, ale recenzovali recenzi Jana Čulíka. Tak dobře. Mně se to stejně zdá hodně podivné, že jim nepřišlo na mysl, než začali něco psát, si tu knihu přečíst. :)

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 4.1. 2010