Co umí a co by měla mít právo nedělat moderní intenzivní medicína

25. 11. 2009 / Petr Wagner

Dlouho jsem váhal vyjadřovat se k "zázračnému" případu Roma Houbena z Belgie. Nejprve se mi zdál banální povrchním přístupem novinářů. To je, ale věc zcela obecná. To, že nemocní v komatu, nejenom v apalickém syndromu, vnímají své okolí, je známo dlouho. Asi dvacet let nejméně. U nás podpůrnou léčbu "walkmany" s nahrávkami hlasů a povídání blízkých  těchto nemocných zaváděla primářka Drábková a byla i velkou propagátorkou návštěv příbuzných či blízkých na odděleních intenzivní péče u bezvědomých.

Jejich úkolem bylo  na ně sahat, mluvit, mazlit je prostě být s nimi v kontaktu. Možná neznáme přesně mechanismy, ale i tito bezvědomci to vnímají a komunikují. Minimálně jednostranně, ale spíš oboustranně, jenom my na to nejsme dostatečně citliví.

Řada z těch, kteří odešli po svých, si stěžovala na permanentně rozsvícená světla na RES stanicích, na ne vždy decentní řeč personálu a podobně. 

Na příběhu mediálně prezentovaného Belgičana není nic nového. Nic co bychom nevěděli desítky let a nic co se neodehrává každý den i v našich zdravotních zařízeních. Možná by občas stálo za to, aby se novináři zeptali někoho, kdo o věci něco ví. A asi nejenom v medicíně. Nicméně tento případ je opravdu školní.... Snad se z něj poučí alespoň ti, co na fakultách žurnalistiky učí. 

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 25.11. 2009