S kudlou na safari

29. 9. 2009 / Jan Sýkora

Suma jednoho miliónu korun jistě i dnes působí poměrně magicky, ale asi již jen z nostalgie, dokud se nezamyslíme nad konkrétními způsoby, jak ji investovat. A pokud ji navíc dáme do souvislosti s majetkovými poměry našich parlamentních či aspirujících politických stran, otvírá se prostor pro následující úvahy.

Předně musím vyjádřit souhlas s tím, k čemu se odhodlala MF Dnes. Experimentem opět připomněla veřejnému prostoru, že v něm existuje něco jako doublespeak slov i činů a že nebýt insiderem v té či oné oblasti s sebou nutně přináší značnou nejistotu o skutečném pozadí dění, pluralitě "informačních" zdrojů navzdory. Jakkoliv nejsem příznivcem myšlenky řízených provokací ze strany státu nebo zábavních médií, investigativní provokaci v tak významném veřejném zájmu tleskám. Využít poklesu ostražitosti v jinak všeobecně rozložené a kapitalizované morálce veřejného prostoru nepochybně stálo za to. I když ve sféře "kapříkového" lobbyingu okamžitě zase jen stoupne význam osobních kontaktů a podpůrných agentur a bez aktivní účasti zpravodajských složek či jejich zneuznaných exponentů se napříště dovnitř hned tak nepodíváme.

Co mě ovšem na celém nápadu zaráží, je výše návnady v léčce. Nedivil bych se ani tak tomu, že legislativní změna může být zaplacena pouhým miliónem a to ještě do společného fondu strany. Koneckonců je potřeba většinou zaplatit vícero politickým subjektům a politikové to dobře vědí a nejsou v tomto jistě nedůtkliví. Jelikož jiná kritéria nejsou mezi vrcholnými členy univerzální (včetně morálních standardů a idejí té které politické profilace), jsou peníze bohužel mnohatunovým jazýčkem na vahách. Ale že by měl pouhý milión korun stačit velké politické straně ještě i na to, aby porušila zákon ohledně neanonymity sponzora? Pračka špinavých peněz je příliš delikátní zařízení na to, aby se v něm praly špinavé spodky. Pokud se podíváme jen na výši roční státní podpory našim parlamentním subjektům, tak je nepoměr v nutném prahovém podnětu mezi nimi na první pohled zřejmý. A to nepočítáme další příjmy stran, zejména z vlastního majetku, členských příspěvků a sponzorských darů.

Snad tedy nejsem jediný, komu se zdá nastavení provokace ze strany MF Dnes výší částky poněkud výběrové směrem k malým politickým stranám. Požadovat po velké parlamentní straně, aby zablokovala iniciativu, která by v důsledku stála uplácející subjekt nejméně řádově více (tzn. zamýšlela by si pořídit alespoň deset nových výherních automatů v jedné jediné nové pobočce), a ještě aby při tom porušila další zákon, je odsouzeno k nezdaru předem, nemyslíte? Bez ohledu na to, jak jednotlivé strany reagovaly, by částkou řádově vyšší nebo "individualizovanou", byl celý experiment mnohem serióznější. V době, kdy se s každou politickou aférou okamžitě vynoří spiklenecké a kontraspiklenecké teorie, by to někdo z redakce natolik inteligentní, pokud dokáže věrohodně uplácet, měl vědět. Zda to redaktorům Ondřeji Šťastnému a Tomáši Syrovátkovi uniklo, nebo zda tím skutečně sledovali záměr zasáhnout do předvolebních preferencí velkých a malých stran, to ať si každý zhodnotí sám. V každém případě to, co mělo být srovnáním etiky politických stran, pokulhává a má v sobě již od počátku obsaženu zásadní nerovnost v přístupu.

Já osobně jsem se tedy z celé akce nedozvěděl, jak si v otázce morální integrity stojí všechny zúčastněné strany. Ze způsobu, jak podle popisu reagovaly ČSSD a ODS se nedá odvodit nic jednoznačného. Zda se báli nabídku přijmout, z obchodního rejstříku zjistili, odkud asi vítr fouká, všichni se dlouze a spravedlivě rozhořčovali, nebo třeba zjištovali, zda podat trestní oznámení, už se nedozvíme. Škoda té první rány, vysoká už se rozutekla...

Jinou věcí je problematika transparentnosti a novinářské etiky, přičemž váhám, zda vůbec má smysl toto téma v ČR otvírat. Když už se někdo rozhodne dělat investigativní žurnalistiku, proč jej "srážet" a vytahovat hned ty nejlepší standardy řízených provokací?...

Přesto redakce deníku, která si z mediálního prostoru musí být vědoma toho, že je některými považována za politicky nekorektní, by měla vhodnými mechanismy zajistit, aby nemohla být ex post obviněna ze zaujatosti, nebo například z toho, že podobných experimentů provedla více a zveřejní teprve ten, který výsledkem nejlépe vyhovuje zadavateli. BBC tuto problematiku upravuje tak, že každou podobnou provokaci je třeba předem nechat schválit prestižní kontrolní orgán (str. 64 an.). To, co stačí k důvěryhodnosti BBC před anglofonní veřejností, by ovšem v prostředí ČR stačit nemělo, alespoň dokud se étosu BBC některé z českých médií nepřiblíží. Přinejmenším předběžné informování orgánu činného v trestním řízení nebo notářský zápis o úmyslu v rukou třetí nestranné osoby by měl být vhodný zajišťovací prostředek a to i pro samotné novináře, kteří se v podstatě skutkově dopouštějí trestného činu podplácení podle § 161 tr. zákona, když na tuto formu navíc nelze vztáhnout ustanovení o účinné lítosti podle § 163 tr. zákona, neboť úplatek za protislužbu sami nabízejí.

Že reprezentovali neexistující subjekt a mají pracovní smlouvu s redakcí? To dnes bohužel neznamená skoro nic... Z úst příštího přichyceného úplatkáře tak dost možná uslyšíme, že je investigativní novinář na volné noze a pokud bude náhodou pracovat v PR průmyslu, nebude v podmínkách ČR možno rozhodnout, zda náhodou nemluví pravdu...

Vytisknout