Den české státnosti

29. 9. 2009 / Ladislav Žák

U státnosti jako u hodnoty bych to pokládal za žádoucí stav. Člověk tak nějak cítí, že by měl hodnotu státnosti vnímat a uchopit přes něco konkrétnějšího, přes nějaký statek, možná v tomto případě přes stát.

Nechci být v tomto ohledu špatným prorokem, ale myslím si, že český stát to po tomhle září nemá úplně lehké. Po nedůstojné tahanici o to, zda se má nebo nemá v této zemi volit, pokračovali naši státníci v neméně ostudné frašce o úspory ve státním rozpočtu a vše vyvrcholilo schválením čtyřprocentního omezení vlastních příjmů. To vše v přímém přenosu a bez kapky studu.

Nyní je naprosto jasné, že pokud jde o "demokratické" politiky samotné, pak jejich názor na rovnou daň je jednotný a souhlasný. Namodro, naoranžovo, vsjo ravno.

Hlavně pro ně musí být co možná nejnižší. Mnozí z nich se dokonce domnívají, že tak budou souznít lépe s lidem, když budou mít stejná omezení jako učitelé. Bude zajímavé pozorovat, kolik z nich si také najde druhé zaměstnání, aby vůbec mohli důstojně existovat, tak jak to musí dělat celá řada učitelů a především učitelek, které jsou v naší zemi oblíbeným lidským zdrojem úklidových firem.

Myslím si, že páteční rozhodnutí našich politiků je takovým políčkem do tváře všech, kteří někdy pro český stát či českou státnost ať už v přítomnosti nebo v dějinách něco udělali nebo dokonce obětovali, že bychom si napříště už měli raději připomínat Den české státnosti bez nich. V září a zejména v pátek naši politici a státníci poplivali snad vše, veškeré hodnoty, co si může normální člověk pod pojmem státnost představit. Modrooranžová panská jednota při záchraně vlastních nezasloužených příjmů by měla konečně varovat i ty méně bystré voliče. Volby v řádném termínu snad už tahle panská jednota zmařit nedokáže...

Vytisknout