Nečas bez konce aneb Arytmie reálného kapitalismu

29. 9. 2009 / Karel Dolejší

"...jak listí v alejích, až do skonání."
Rainer Maria Rilke: Podzimní den

Vyrůstat v reálsocialistickém bezčasí znamenalo periodicky čelit nejrůznějším politickým rituálům. Rutinizované pracovní dny skládaly dohromady týdny a měsíce; po oslavě Vítězného února přicházelo květnové výročí osvobození, pak útoky plechové kavalerie na kombajnech, srpnové SNP, počátkem října den ČSLA a v listopadu lampionové šílenství VŘSR. Rytmizované roky tvořily periody od sjezdu do sjezdu, od spartakiády do spartakiády, od pětiletky k pětiletce. A veškeré rituály politického náboženství dohromady odkazovaly na hlavní mýtus Lepší budoucnosti, jíž se sice zaostávající sovětská gubernie rok od roku stále více vzdalovala, přesto však - jakožto mýtus - tato fiktivní budoucnost stále vytyčovala údajný společný směr všemu hemžení a vystupovala coby univerzální zdroj smyslu. Provinční zemička jakoby důsledně odříznutá od hlavního proudu světového dění se ve výsledku stále více stávala objektem vytěsňovaných událostí, které se odehrávaly kdesi docela jinde. Od okamžiku, kdy začalo být zřejmé generální selhávání české polistopadové politiky, se k této době svého dětství chtě nechtě musím stále častěji vracet. Tak jako na konci minulého režimu, i nyní žijeme ve vyprázdněném čase; link na vektor prosperity je z nouze a setrvačně uplatňován ještě v okamžiku, kdy už je takřka všem zřejmé, že nejobvyklejší náplň našich životů budou nadále tvořit veřejné i soukromé škrty v plánech i výdajích.

Generální debakl ambiciózních plánů našich "geniálních reformátorů" 90. let, které vyústily v malou obslužnou ekonomiku s pokračující závislostí na ruských surovinách a německých odběratelích, měl v představách našich atlantistů nakonec vyvážit radar v Brdech. Nyní už je jasné, že i tato riskantní sázka selhala. Nelze sice vyloučit další a dokonce možná ještě závažnější spory mezi USA a Ruskem týkající se nového projektu evropské protiraketové obrany, nicméně bezpečnostní a zahraničněpolitická pojistka, v níž čeští atlantisté doufali - totiž permanentní statická základna, od níž se měl (teoreticky) odvíjet zvýšený americký zájem o obranu předmětného prostoru - je v kontextu Obamovy vysoce mobilní PRO fakticky vyloučena. Kompenzační strategický projekt, jenž měl České republice ohromně dodat na významu a co nejvíce vyspravit slabiny vzniklé problematickou ekonomickou transformací, je tedy také minulostí. Nejpozději v průběhu usilovné resuscitace radarové zdechliny v době po zvolení Baracka Obamy se naše zahraniční politika v Evropě zase jednou naprosto zesměšnila. Vnitřní českou politiku, která opět jednou ztratila přímou vazbu na širší světové procesy a čelí pouze jejich hotovým důsledkům, už nadále definuje jen stále divočejší tlačenice u stále prázdnějšího koryta. Toť prosím reálně existující kapitalismus po česku - vše ostatní je už pouze nepřesvědčivá ideologická slupka. Krátkodobá simulace významnosti ČR v podobě návštěvy problematického papeže, který v kolébce protestantismu dal zřetelně najevo, že kromě své vlastní neuznává žádnou jinou křesťanskou církev, je opět jen chabou náplastí na bolest v podobě nedostatku politické ritualizace. Sebevětší množství kýčovitých papeženeckých suvenýrů nepomůže déle než na pár dnů. A další alespoň poněkud přesvědčivý rituál se hned tak brzy nerýsuje.

V legitimitě našeho reálně existujícího kapitalismu tedy zeje otvor zvíci menšího dinosaura: Na rozdíl od poststalinské byrokratické diktatury se dnešním mocným velmi špatně daří imitovat přírodní řád s jeho přirozenými cykly uzavíranými pokaždé příslušným pseudonáboženským rituálem. Výmluvnou ukázkou je letošní politická sezóna v Česku, kterou jediné nepříjemné rozhodnutí několika ústavních pišišvorů připravilo o netrpělivě očekávanou sklizeň, když z volební kampaně namísto letní plodiny udělalo odrůdu ozimou. Celý starostlivě zorchestrovaný rituál obnovení legitimity politické třídy tak přišel vniveč a bude nutno jej znovu zopakovat na jaře. Dost možná, že nepřeprasení zákonodárci už vlastně vskrytu duše závidí bývalé KSČ její ničím neohraničenou schopnost rozšířené reprodukce rituálních politických nesmyslů. Soudruzi bývali v tomto směru stejně soběstační jako v produkci pšenice, zatímco nynější věrchušce musel příležitostně vypomoci dokonce i Ráca z HáJotu.

Tím se tedy zřejmě vyčerpávají možnosti produktivního srovnávání prázdného času reálsocialismu a reálkapitalismu: Zatímco z Moskvou dosazených gubernátorů se po vyčerpání možností pozitivního rozvoje stali úspěšní rutinéři přežívající úpadek po dobu dalších dvaceti let, rutina dnešních mocných se rozpadá ještě dříve, než se vůbec stihla dotvořit. Namísto dobře integrovaných kolektivních šaškáren normalizace tu máme prakticky jen chaotické poletování v závanech větrů vanoucích z různých světových stran. A nelze zcela vyloučit ani možnost, že celý ten sám do sebe zacyklovaný spektákl prapůvodně režírovaný jistým pražským kulisákem vlastně už nikdy nikde nenajde klid...

Melčákova "ústavní krize", podzim 2009
Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 29.9. 2009