Jak nezvolit nechtěnou vládu...

29. 9. 2009 / Ladislav Žák

Konečně, oddechly si milióny Němců, je po velké koalici. A po tom, co se na plakátech SPD - Socialdemokratische Partei Deutschlands redefinovala zkratka sociálně-demokratická na Schein-demokratische neboli Zdánlivě-demokratickou anebo domalováním bříška u P na Social-byrokratische čili Sociálně-byrokratickou, bylo jasné, že politici kolem Franze Münteferinga, generálního tajemníka SPD, popochodují do opozice, jestli se ten volný pád dá hrdým pojmem "pochod" vůbec nazvat.

Paradoxním výsledkem německých voleb ale je, že voliči potrestali viníky vstupu německých bank do celosvětového finančního kasina, tedy SPD, ale zároveň nechávají vyvést zemi z finačně-hospodářské krize těm, kteří svoji ideologií stojí za světovou finanční pohromou, tedy liberály z FDP a pravicovou CDU-CSU.

Je to přesně v tradici nejnovějších německých dějin, kdy po sjednocení byly potrestáni socialisté a vláda byla voliči svěřena do rukou křesťanských demokratů a liberálů, kteří ve východním Německu vládli v Národní frontě spolu s komunisty, jak se SED říkalo na západě.

Dvacet let po pádu berlínské zdi vládnou v zemi znovu strany, které mají poválečnou celoněmeckou kontinuitu. A strana jako Levice - Die Linke, zabezpečující kontinuitu socialistické politiky, se může také právem počítat mezi vítěze  tohoto "velkého pochodu" k volebním urnám.

Zelení a zejména sociální demokraté buď nedosáhli svoje volební cíle anebo, jako SPD, úplně propadli. SPD bude tato prohra hodně bolet, protože je vyvrcholením celé řady nezdarů, kterých se dopouštěla minimálně posledních 11 let. Tenkrát, na počátku kancléřství Gerharda Schrödera, se ještě nezdálo, že elita SPD jednou povede stranu do bezvýznamnosti dnešních dnů.

Všechno začalo demisí, či spíše útěkem Oskara Lafontaina z vlády SPD, který z důvodů přehnaného neoliberalismu Gerharda Schrödera a také Joschky Fischera ze Zelených neviděl možnost prosazovat skutečnou sociálně-demokratickou pozici a vrátil se do Sárska, aby se věnoval publicistické činnosti.

Pokračovalo to zradou ve vlastních řadách před čtyřmi léty, kdy ve Šlesvicku -- Holštýnsku SPD nezvolila svoji Heide Simonisovou za předsedkyni tamní zemské vlády a otevřela cestu pro velikou koalici pod vedením CDU.

Divadlo zrady pokračovalo v loňském roce, když 4 poslanci SPD nebyli ochotni zvolit kandidátku Andreu Ypsilanti za ministerskou předsedkyni v Hessensku a tím umožnili návrat Rolanda Kocha z CDU v opakovaných volbách na místo, které v řádných zemských volbách jasně vyhrála SPD.

Likvidace úspěšných sociálních demokratů a jejich nahrazování elitou spíše pravicového neoliberálního ražení vedlo k tomu, že asi 1,5 milionů potenciální voličů SPD zůstalo k těmto volbám lhostejných. Volební účast byla 71 procent, o 5 procent méně než před 4 léty a nejméně v historii vůbec. SPD touto svou politikou rozhodně nikomu a ničemu, tím méně rudimentálně levicově smýšlejícímu občanovi, nepomohla.

Přitom nesmyslné ztráty zemských vlád budou mít ještě bolestivější dopad po včerejším volebním debaklu. O takové situaci než se po všech zemských povolebních hrátkách stratégům SPD ani nezdálo. Jestli se totiž potvrdí včerejší výsledky voleb v Šlesvicku -- Holštýnsku, kde pravděpodobně půjde CDU do vlády s FDP, bude mít totiž pravicová koalice většinu také v Bundesratu, což je německá druhá komora parlamentu, Spolková rada, což ještě více usnadní přijímání vládních návrhů zákonů.

Tento fakt jde absolutně na vrub nesmyslných povolebních rozhodnutí SPD v jednotlivých zemích, což ještě posílí frustraci jejich přívrženců a posílí nedůvěru potenciálních koaličních partnerů.

Němci jsou si dobře vědomi toho, co a koho politicky volí a docela precizně dokážou diferencovat.

Tak v zemských volbách v Braniborsku, které proběhly rovněž včera, vyhrála SPD. Její kandidát, M. Platzeck, je v zemi právem oblíben a mnozí se na něho dívají jako na integrační osobnost s vysokou hodnotou identifikace. A ačkoliv většina doma volila Platzecka, volby do Bundestagu v Braniborsku vyhrála Levice před SPD. Zdá se, že právě F.-W. Steinmeier, kandidát na kancléře za SPD, který kandidoval v Braniborsku, není tou osobností, která integruje a mobilizuje, ale naopak, reprezentuje tu sociální demokracii, která je na ústupu ze společnosti a v politickém úpadku.

Vraťme se k vítězům. Angela Merkelová dostala svoji koalici. Má v FDP partnera, kterého si přála, aby vedla a pozvedla zemi dál. Dostala důvěru za sliby, se kterými ji bude v příštím období německá veřejnost přísně poměřovat. Obávám se jen, aby se nenastalo ono biblické podobenství na margo jednoho vládce za starověku -- "vážili jsme ho (jí), ale on(a) nemá váhu" (wir haben ihn gewogen und für zu leicht befunden). V každém případě se budou vítězní protagonisté neoliberalismu měřit a vážit vůči svým předvolebním slibům a nikoliv vůči ideologickým chytristikám, slibům a rétorickým cvičením, které se již v minulosti staly osudnými mnoha politikům.

Osobně se domnívám, že Německo, které má hodně důležitých plánů, projektů a potřeb, si s nimi bude muset další 4 roky počkat.

Vytisknout