Válka proti řeči

29. 9. 2009

Ti kdo se snaží ovládnout naše chování nejprve usilují o ovládnutí řeči. Snaží se zatemnit význam. Vedou válku proti řeči. Anglickojazyčný i arabský svět jsou oba sužovány stejným útokem na řeč. Graffiti na hliněných zdech Gazy vyzývající ke svaté válce nebo nevkusný bombast islámských militantů se vyjadřují zjednodušenou, zbídačenou arabštinou. Není to klasická řeč kultury s 1 500 lety vědy, poezie a filosofie. Jde o argot složený z klišé, překroucených koránských veršů a hesel. Tato arabština není pro vzdělaný arabský svět o nic více srozumitelná než je karnevalové štěkání, které znečišťuje naše rádiové vlny, pro naše vzdělané třídy. Omezení veřejného diskursu na banality, vystupňované ústupem elity k temnému, specializovanému žargonu, vytváří vnitřní zdi překážející skutečné komunikaci. Zmíněné zhroucení řeči činí reflexi a debatu nemožnými. Mění jiné kultury, které nejsme schopni prozkoumat, v převrácený obraz nás samotných. Pokud my reprezentujeme ctnost, pokrok a spravedlnost, jak nás neustále ujišťují naše klišé, pak Arabové nebo Íránci, či kdokoliv jiný, koho považujeme za nepřítele, představují zlo, zbabělost a nespravedlnost. Zbídačená řeč upevňuje binární svět a přináší děti, jež nosí zbraně.

Jak odpovíte na výrok "Islám je řešení" nebo "Ježíš Kristus je můj Pán a Spasitel"? Jak budete konverzovat s někým, kdo ospravedlňuje válku v Iráku - jako to dělá Christopher Hitchens - tautologií, že musíme "je zabít tam, aby oni nemohli zabít nás zde"? Ti kdo hovoří v klišé, která ruší veškeré myšlení, zakazují racionální diskusi. Jejich mysl je uzavřena. Prskají a deklamují jako dementní Othello. Nedostatek veřejné rozpravy v naší kultuře, dokonce i mezi domnělými veřejnými intelektuály, má v arabském světě svou obdobu.

Prázdnota řeči je danajským darem demagogů a korporací, které nasycují prostředí manipulovanými obrazy a idiomem masové kultury. Fabrikované fráze vzněcují vášně a převracejí skutečnost. Kolektivní chvalozpěvy, žargon a nadávky lidem dovolují vzdát se morální autonomie ve prospěch opojného davového vzrušení. "Dav nepotřebuje vědět," říkal často Mussolini. "Musí věřit... Pokud bychom jim dali víru v to, že lze hýbat horami, přijali by iluzi, že horami lze hýbat, a tak by se iluze stala skutečností." Vždy, říkal, buďte "električtí a výbušní." Víra dokáže triumfovat nad věděním. Emoce dovede potlačit myšlenku. Naši demagogové překrucují Bibli a Ústavu, zatímco jejich demagogové překrucují Korán, nebo jakýkoliv jiný základní dokument považovaný za svatý, a rozněcují sebechválu a nenávist na úkor porozumění. Čím je společnost negramotnější, tím více moci nashromáždí ti, kdo hovoří porušenou řečí, tím více hudby a obrazů namísto slov a myšlenek. Nejsme zatraceni díky kulturním rozdílům, ale kvůli oboustrannému kulturnímu sebeničení.

Vzdělané elity arabského světa jsou nyní odcizeny stejně jako vzdělané elity ve Spojených státech. Používat slovníku, který není okamžitě srozumitelný negramotným nebo pologramotným, znamená být ostrakizován, vystaven nedůvěře a často i zesměšňování. Znamená to poskytovat vědění, které posiluje pochyby. A pochyby se ve zkostnatělých společnostech, jež upřednostňují hovor vedený v absolutních metaforách války a vědy, rovnají kacířství. Nebylo náhodou, že základní biblický mýtus viděl nositele vědění jako zlého a ztrátu nevinnosti jako katastrofu. "To má patrně méně co dělat s náboženstvím než se standardní touhou lidí u moci dosáhnout kontroly nad těmi, kdo se kontrole vymykají," napsal John Ralston Saul. "A kontrola západní odrůdy lidského druhu se zřejmě točí kolem řeči."

Infantilní hesla, od protiobamovských protestů až po demonstrace v Gaze, vyjadřují velice reálné odcizení, touhu a hněv. Klišé, která jsou pro vzdělaného dutá, představují pro ty, kdo své zoufalství a bolest nedokážou vyjádřit jiným způsobem, elektrizující sílu. Zatímco se ekonomická situace zhoršuje, zatímco pokračuje válka na Středním Východě i všude jinde, zatímco nás náš korporátní stát zbavuje moci a redukuje nás na otroky, můžeme očekávat, že tento hněv a s ním i dementní řeč, která jej vyjadřuje, ještě zesílí.

Arabština Koránu je stejně poetická jako složitá islámské theologie. Je nuancovaná a je těžké ji ovládnout. Avšak řeč Koránu byla ve slumech s chudých vesnicích Středního Východu rozvrácena slovy a frázemi politického islámu. Tento proces se neliší od toho, co se děje s křesťanstvím ve Spojených státech. Naše mainstreamové církve byly stejně posedlé bojem s heretiky jako mainstreamové mešity a náboženští učenci na Středním Východě. Dementní formy křesťanství a islámu z velké části nahradily genuinní a otevřenější náboženská vyjádření. A stalo se tak, protože liberální elity byly zastrašeny a umlkly. Rozklad islámských pojmů a textových pasáží z Koránu jsou v militantní ideologii stejně početné jako v ideologii křesťanské pravice. Slovo džihád znamená pro militanty možnost beztrestně zabíjet, unášet, napadat a útočit bombami na kohokoliv, koho považují za nevěřícího, včetně dětí a jiných muslimů. Džihád nicméně v Koránu vždy neznamená svatou válku, dokonce často nemá s válkou nic společného. Podle islámské tradice je "velký džihád" bojem ve vlastním nitru vedeným za život v souladu s Boží vůlí. Džihád je pro proroka Muhammada často bojem o vnitrosvětskou askesi, v souladu s jeho výzvou "řídit své srdce, jazyk a ruku dobrým a zakázat si zlé." A Korán odsuzuje použití násilí při propagování víry. "Ve věcech náboženství neexistuje přinucení," tvrdí. Korán také odsuzuje vnucenou pietu a konverzi jako nejisté. Výzvy k mučednictví prezentovanému militanty jako přímá cesta k věčnému životu zjevně protiřečí přísnému zákazu sebevraždy v Koránu. Avšak theologické nuance zůstávají stranou zájmu fanatiků. Fantazie šířené křesťanskou pravicí, od uchvácení, o němž se v Bibli nic nepíše, až po víru, že Ježíš, jenž byl pacifistou, byl schvaloval války na Středním Východě, vpichují do žil naši verzi posvěcených hesel.

Naše krize je krizí řeči. Victor Klemperer v knize "Lingua Tertii Imperii" poznamenal, že zkomolení řeči nacisty bylo při vzniku nacistické kultury vitálně důležité. Byl opakovaně ohromen, jak masy, které nacistům oponovaly, dobrovolně konzumují lingvistický jed používaný k udržení kolektivního sebeklamu. "Slova mohou být malými dávkami arseniku," napsal. "Jsou pozřeny bez povšimnutí; nejprve se zdá, že neúčinkují, ale po chvíli se účinek přece jen dostaví."

Celý článek v angličtině: ZDE

Vytisknout