Český parlament hloupne

7. 9. 2009 / Ivan Větvička

Když se bývalá ministryně školství za ČSSD Petra Buzková rozhodla odejít z vysoké politiky, řekla o situaci ve Sněmovně: "Po roce '89 došlo k velkému vývoji. V prvních parlamentech byli lidé, kteří uměli mluvit a byli schopní hájit svoji myšlenku, i když byla nepopulární. Dokonce tam byly souboje i mezi jednotlivými osobnostmi v rámci poslaneckého klubu, velmi často bojovali za myšlenku vyplývající z filosofického pohledu na problém. A tohle z parlamentu bohužel vyprchalo."

"Já mám někdy pocit, že lidé, kteří tam přicházejí, se nestarají o nějaký filosofický pohled na svět, a nevidím velký rozdíl v tom, ze které jsou strany. Často se ani nesnaží mít na něco vlastní názor, protože vycházejí z toho, že úplně stačí, když názor má strana, tak proč oni by se unavovali. To je škoda, protože těch lidí, kteří jsou schopni přijít k řečnickému pultu a hájit myšlenku, v parlamentu určitě není víc, než kolik by se dalo napočítat na prstech obou rukou a to je ode mě velmi vstřícné, když uvádím takové číslo.

Téměř zmizely osobnosti typu Jiřího Dienstbiera nebo Ivana Fišery. Jedním z posledních lidí v parlamentu, který dokáže bez papíru dlouze hovořit o nějakém problému a jeho řeč má hlavu a patu, je Zdeněk Jičínský, ač s ním často nemusím názorově souhlasit. Lidé se dnes dostávají do parlamentu demokratickými primárkami, ale bohužel mám někdy pocit, že ty demokratické primárky ve všech politických stranách jsou uzpůsobeny tak, že mít názor a hájit ho je spíše na škodu.", tvrdí Buzková.

Od dubna 2006, kdy zazněla tato slova, se situace zjevně dále zhoršuje. V Lidových novinách i na Britských listech již byly publikovány úvahy zpochybňující možnost voličů výrazně ovlivnit složení parlamentu: volební preference pravice a levice jsou v České republice zhruba vyrovnané, ČSSD a ODS dostanou každá asi třetinu hlasů, zbytek si rozdělí KSČM, KDU-ČSL a nějaká strana s kratším poločasem rozpadu. Voliči se zdráhají dát hlas stranám, jimž předvolební průzkumy nevěští jistý postup do parlamentu, v obavě, aby jejich hlas "nepropadl". Navíc mnoho lidí nevyužívá možnost dát preferenční hlas komukoli z kandidátky. Vzniká tak nezdravě stabilní prostředí, kdy parlamentní strany "mají své jisté" a dobře vědí, která místa na kandidátkách jsou ještě volitelná. O složení velké části parlamentu tak rozhodují stranické primárky a nikoli volby. Při parlamentních volbách rozhodnou nevelké výkyvy v přízni občanů -- nestraníků o osudu několika nešťastníků, jimž bylo na kandidátce přiděleno místo na hranici volitelnosti. Tyto drobné fluktuace také určí, kdo sestaví vládu.

Domestikovaní politici

Profesor Zdeněk Veselovský, dlouholetý ředitel ZOO Praha a významný etolog, říkal, že lidstvu hrozí domestikace -- otupení: "Když posloucháte divoké husy a srovnáte to s domestikovaným hejnem, tak ty domácí husy pořád žvaněj nesmysly. Pletou všechny výrazy dohromady." Skvělý příklad uvedla Petra Buzková z Poslanecké sněmovny: "Když někdy slyším své velectěné kolegy, jak hovoří v parlamentu nebo v televizi, tak mi rve uši, když nezvládnou ani takové věci, jako je shoda podmětu s přísudkem. Nebo se občas ponoří do víru slov a po dlouhé době se vynoří na konci věty se slovesem v zubech. Tady jsou i ty nejzákladnější rétorické dovednosti potlačeny."

Současný poslanec však nemusí být dobrý řečník. Vyvoleným k pohodlné existenci stačí jenom hlasovat podle stranických pokynů. Čeká je pravidelné krmení v podobě platu, nezdanitelných náhrad a možná se najde i nějaký pamlsek od lobbistů. Pokud nebudou odporovat a zdrží se případné nežádoucí iniciativy, mají naději se i v dalším období ocitnout na volitelném místě hlasovacího lístku. Ochočení (nebo chcete-li domestikace či otupení) zástupců občanů je takřka dokonáno. To může mít závažné dopady. Srovnáte-li mozky zvířat z velkochovů s mozky jejich divoce žijících příbuzných, zjistíte, že divoká zvířata, která jsou nucena se samostatně rozhodovat, mají mozek větší. Situace však není úplně beznadějná.

Když domácí zvíře uteče do volné přírody, rychle si osvojí návyky nezbytné pro samostatný život (pokud ho dřív něco nesežere). I stávající poslanci se začnou více snažit a důstojněji naplní svůj mandát, pokud my -- voliči budeme přistupovat k urnám s větší odvahou a nekonečné skandály i představení neschopnosti potrestáme tím, že jejich aktéry nebudeme volit.

Poslanci a prasata

Když ústavní soudci odložili předčasné parlamentní volby, vyvolali politováníhodnou reakci arogantních, zmatených a rozezlených politiků, které si vykrmujeme ve Sněmovně, což mi oživilo vzpomínky z dětství na prasata v chlívku. Tyto vzpomínky jsem sepsal v článku "Stát jako pytel šrotu" (BL 31.8.), pomocí vulgárních metafor jsem také vyslovil obavy o další osud Ústavního soudu. Výslovně jsem však uvedl, že politici prasata nejsou (aniž by to text jakkoli zjemnilo).

Ivan David, bývalý poslanec a ministr zdravotnictví za ČSSD, v článku "Císař pán je třikrát denně u prsu" napsal, že mi nedochází, že: "ústava nespadla z nebe, ale přijali ji poslanci autorem charakterizovaní jako prasata." Jak to bylo s prasaty, jste si přečetli v předchozím odstavci, nebo v původním textu. Článek, který právě čtete, se snaží dokázat, že ústavu České republiky schválil lepší parlament než ten, který se ji nyní snaží zprznit.

Zkrácení volebního období v letech 2009 a 1998 popisuje politolog Josef Mlejnek jako "ústavně-právní prasárnu" (LN 5.9.). Parlament postupně degeneruje, jak v něm přibývá poslanců otupělých ochočením. I exministr David ve svém článku připouští, že poslanci: "Jsou snad až příliš často průměrnější, než by měli být." Pan David navíc ještě velmi příznačně definoval politiku: "Je to divné řemeslo. Zvýhodňuje lidi jednající na hranici možného a to obvykle na té straně hranice, která jim přináší větší užitek. Kdyby se tak nechovali, nebyli by tam. V závodě Formule 1 se také s pravidly silničního provozu mnoho nepořídí."

O důvod víc, proč by Ústavní soud měl politikům důrazně připomenout, kde leží ta hranice možného a že ji nelze beztrestně překračovat. A jak bychom měli chápat ten příměr k F1?

Poslanci a ministři navrhují a schvalují zákony této země, proto by se jimi měli úzkostlivě řídit, aby dali dobrý příklad svým voličům, navíc by tak na vlastní kůži pocítili případné nedostatky a mohli je napravit. Očekávám, že právě ministři a poslanci budou jezdit podle pravidel silničního provozu. Metafora pana exministra neobstojí ani při doslovném výkladu, protože i F1 má na svých uzavřených okruzích přísná pravidla. Kdo je poruší, může být diskvalifikován. Auta našich politiků občas jezdí rychle a bezohledně v běžném provozu. To není F1, ale buranství.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 7.9. 2009