Mikiho mementa

6. 9. 2009 / Ladislav Žák

Přílišná jednoduchost jako program je v konečném důsledku podobně nebezpečná jako přílišná složitost, zamotanost nebo spíše zmotanost. Na tomto místě bych připomněl podnětnou Stalinovu tezi, že jeden mrtvý je tragedie, ale milion mrtvých už je statistika. Z jiného autorského soudku bych pak připomněl neméně skvělou tezi poručíka Hamáčka, že lidí je na zemi jako... Nezapomínejme ani na poučky typu, že s nositeli problémů mizí i ty problémy.

Děti jsou ve svém jednoduchém vidění světa přímočaré a kruté. S mnohými se to táhne do relativně pozdního věku a je pravda, že někteří z nás zůstávají v tomto ohledu dětmi po celý život. Je si ovšem třeba uvědomit, že současní politici svou neschopností věci a jevy pojmenovat a řešit dělají právě jednoduchosti a přímočarosti společenských řešení bez zbytečných ohledů tu nejlepší reklamu.

Je jistě kouzlem nechtěného, že Mikuláš Kopas tolik svým projevem i zjevem připomíná buržoasního synka Otíka z televizního zpracování Poláčkovy knihy "Bylo nás pět."

To všechno jistě může svádět mnohé k veselým poznámkám či více nebo méně vhodným žertům. Možná by to ale mělo být určité memento, když se z dětských úst linou do médií jasné soudy o tom, co je a není dobré, co by bylo a nebylo správné, zatímco dospělá ústa blábolí nesmysly, mlží nebo mlčí.

Musím se přiznat, že podobně jako Nicka Cartera po turné po pražských pivnicích ovanul dech dějin, mne při pohledu na Mikuláše Kopase ovanul dech věcí příštích. "A ten teda na mě dejchnul", parafrázoval bych komisaře Ledvinu a poznamenávám, že takoví jako Mikuláš Kopas se opravdu nezakecají, protože mají zcela jasno a ve světle dnešní politické reality bohužel i dost pravdy. Mnohokrát se už v dějinách stalo, že k nám nějaká "vyšší moc" začala promlouvat ústy svých více nebo méně vlastních dětí. V každém případě se ve zpětném pohledu ukazuje, že se vyplatí minimálně naslouchat, protože je alespoň čas sbalit kufry...

Vytisknout