Facebooková generace?

7. 9. 2009 / Lukáš Zelenka

Hned ale musí nutně následovat otázka: co to je "mladý"? Je mládí prostě opakem stáří? A co to je stáří? Jsou staří lidé ti ubozí (,,ošuntělí"?) Češi, ti posmutnělí a nemocní žebráci čekající na důchod a na smrt, nebo to jsou ti věčně mladí, veselí a usměvaví, na pubertu čekající staříci z reklamy na vitaminy a kloubní preparáty, kteří už se nemusí bát úsměvu kvůli vypadávání protézy, nějaké lepidlo jim totiž zachránilo život, a kteří už nevstávají od karet, protože jakýsi přípravek jim pomáhá se zbytnělou prostatou; místo toho vyrážejí na dovolenou a užívají život v jeho plnosti, jako by jim bylo dvacet, dokud -- ne, tihle dobře důchodově připojištění usměváčci by snad ani zemřít nemohli!

A tak jistě chápete, že stejně jako jsou názorově a hodnotově neheterogenní jiné skupiny obyvatelstva, znamená i ,,mladý" cosi velmi diferencovaného a nejasného. Ptát se tak po "facebookové generaci" je jako ptát se po tom, jací jsou staří lidé, jací jsou černoši, Češi atp. Proto i heslo "facebooková generace" je více či méně bezobsažné.

Mohl bych si i definovat jakési faktory mladosti a pak seřadit lidi podle toho, jestli mladí jsou či ne, stále ale budeme na stejném místě. Mohl bych vám i říci, kdo jsem já a jestli jsem mladý, ale vlastně nemohl, na to si radši netroufám odpovědět. Co mohu říci jistě: na facebooku takzvaně "nejsem". (A: "Zavolej mi zítra." B: "Nemám na tebe číslo." A: "Jsem na facebooku!")

Jednou mi přišla mailem i pozvánka, že si mě někdo (a pak hned za chvíli někdo další!) "chce přidat mezi přátele", ale že bohužel zatím nemám zavedený profil a že to mám honem šupky hupky napravit. Děsivé je, že jakmile jeden člověk zadá váš e-mail, už "jim" (a komu vlastně?) patříte. Protože cokoli kdo podle "jejich" pravidel vloží na server, mohou "oni" použít. A i když v lákajícím mailu kliknete na děkuji-nechci, tam někde už navždy zůstává vaše adresa asociovaná s vaším jménem. Chtěl jsem protestovat a napsat "jim", že si nepřeji být zanesen v jakékoli jejich databázi, měl jsem pocit, že to je protizákonné. Hned jsem si našel úvodní stránku a pídil se po kontaktu. K tomu jsem se nedopídil, pouze jsem pochopil, že registraci mají kdesi v Kalifornii, a tamější zákony neznám už vůbec.

Jak jste asi pochopili, facebook je pro mě nepochopitelným hitem. Úplně rostu, když to vidím, ale po pravdě mnoho mých známých do toho čučí i několik hodin denně.

Tak trochu se to podobá různým diskuzním fórům. Někdo vloží fotku, jiný mu jí okomentuje, pak zas další a další. Lidé tam vůbec nekomunikují, oni tam jen tak vykřikují. Podobně i na diskuzích na českých serverech jako novinky.cz, aktuálně.cz atp. Ať je tam ten článek o čemkoli, najde se spoustu lidí, kteří si vykřiknou. Je to prázdný prostor, kde nedochází k interakci (navíc anonymní, takže jak jistě víte, nahrává tomu, že výkřiky jsou tu jako vypuštěná stavidla), kde lidé kupí jeden názor na druhý, nevedou nějakou smysluplnou debatu, ale chrlí sebe sama. Člověk by řekl, že si přečtete článek, podíváte se do diskuze a případně přispějete něčím, co tu ještě nebylo zastoupeno. Ale tady ne, najdete tu třeba desítky stejných výkřiků, které mezi sebou nemají souvislost, i když často hovoří o tomtéž. (Vlastně, abych nebyl úplně nefér, už k interakci dochází. Anonymním formou můžete kliknout na odkaz "Hlasuj, toto je kvalitní názor".)

Tím se dostávám zpět k facebooku. Chtěl jsem říct, že podle mě spousta lidí, kteří zde tráví čas, naopak není na těch serverech komentujících politiku, viz výše. A přitom to má stejný charakter. Někdo vloží fotku, na které vypadá jako kvasimodo, a napíše si do profilu vzkaz o tom, co právě dělá, např. ,,Tomáš rozdýchává sobotní kalbičku." A pod to mu jako do připraveného prostoru přilétnou nesmysly typu: "Hustý." "Drsná pařba." "Tys to přepísk, Tome." Je toto sociální síť?:o) Podle mě je to spíš jako vztah mezi voyeurem a exhibicionistou. Jeden se touží dívat, druhý se ukazuje. Jistě, občas se role promění, ale faktem zůstává, že právě nedochází k oné interakci.

Třeba moje přítelkyně se posledně dívala nevím jak dlouho na fotky úplně cizích lidí (např. fotky lidí, se kterými byla její kamarádka o prázdninách na zahraničním studentském pobytu atp.), než jí došlo, že to je "divné". Ale věřím, že to udělá zas, něco ji k tomu vábí, chce vidět, co dělají jiní lidé, její kamarádi, jak se mají, kam jeli na dovolenou, koho si vzali ap. Ale často se to dovídá právě formou takového oznámení, jaké jsem popsal.

"Jinak bychom o sobě ale nic nevěděli," může být námitka. Ale ptám se: co potřebuji vědět o lidech, které nikdy nevídám? A co vůbec lidi žene fotit sebe sama a psát o sobě nesmysly, nepodstatné věci? A propos, další oblíbená věc dnešní mládeže: blogy. Nejde o blogy vyjadřující se formou článků nebo analýz (např.) k politickým otázkám, nejde o blogy, na které jsme zvyklí. Na těchto blozích mladí často píší o sobě, zveřejňují svá fota, popisují, co celý den dělali (třeba i s přesným popisem přípravy večeře!), co je trápí, svěřují se někdy i do velmi intimní hloubky -- a mnoho jiných si to pak přečte. A interakce? Snad: formou webového odkazu; máte prostě "spřátelené" blogy, na něž máte na svých stránkách odkaz (které možná čtete nebo které vám možná jen poskytují reklamu, jako vy jim).

Tak mě napadá, jestli blogy tohoto typu nejsou jistou formou zpovědi. Každý v Americe má prý svého psychologa (ne snad, že bychom tomu věřili, že, většina nemá ani zubaře), jako by lidé stále hledali někoho, komu se mohou svěřit. Jistě: na internetu publikují své fotky, jméno atd., tolik anonymní to zas není. Ale když jdete na malém městě ke zpovědi, je to anonymní? Nezná vás kněz? Podobně jako v kostele to na blogu neříkáte do obličeje jednomu konkrétnímu člověku, ale vlastně "pánubohu" (protože to není kněz, který vám má odpustit, ale On) nebo do prázdna, jste-li ateista.

Možná teď hodně odbočím, snad ale ku prospěchu věci. Nedávno jsme s kamarádem debatovali o tom, jestli máme dost kamarádů, když se kamarádíme vlastně jen spolu a každý z nás ještě tak s maximálně dvěma nebo třemi lidmi. Za kamaráda považuji člověka, kterému se mohu svěřit s intimnostmi, s tím, co se mi honí hlavou, ať je to sebe(ne)vážnější. Takový kamarád mi půjčí peníze a na vrácení naléhá spíš ze srandy (snad to teď nečte), prostě kamarád, člověk, který vám pomůže, má vás rád. Snad mi rozumíte.

Došli jsme ale k tomu, že většina našich vrstevníků nikoho takového nemá. Většina našich "známých" má velké množství "známých". Mezi sebou si říkají "kamarádi", my je ale známe už dlouhou dobu a víme velmi dobře, že jsou mezi sebou stejně jen "známí". Mohou si takoví "známí" něco svěřit? Nebudou si mezi sebou povídat jen věci, které vůbec nezasahují do jejich citového života? (,,Tomáš rozdýchává sobotní kalbičku." "Hustý.") A co hůř: nemohou jejich vazby být natolik povrchní, že se mohou bez problémů přesunout z reality na facebook?

Tak drastické to snad zatím nebude, u některých jedinců, zdá se, existuje jistá hranice: "Tuhle si mě na facebooku chtěl přidat Petr Jandač z pátý třídy ze základky, dyť já ho vod tý doby neviděl, skoro ho neznám!"

Jak už jsem psal výše, podle lidí, které znám a o kterých vím, že používají facebook, jsem soudil, že je politika nijak nezajímá. Asi trochu naivně jsem tak usuzoval i na ostatní uživatele facebooku, a pak mě šokovalo, že je tu najednou "facebooková generace", která hází vejce [Znáte ten vtip? (Opsáno z internetové diskuse:) Píše se Paroubkovy vejce nebo Paroubkova vejce? Ne, vejce Paroubkovi.] a která má ráda zeleného Lišku, alespoň média to tak psala.

Něco takového jsem opravdu nečekal a zdálo se mi, že si to média prostě přizpůsobují, jak se jim to hodí. Ale "statistika věda je" a tak když se začalo psát o 32 000 členů výzvy k házení vajec, začínal jsem věnovat pozornost.

zdoj ZDE

Hned jsem si zjistil deset důvodů, proč lidi štve zrovna Paroubek, ale nic jako velká piha se tam nevyskytovalo (to jediné kromě spojení Czechtek byla moje známá pojmenovat jako důvod nenávisti). Všech deset důvodů jsem pak shledal jako dostatečně popisujících celou řadu jiných politiků. K těm jsem však takovou nenávist nezaznamenal.

Myslel jsem si, že facebook bude stejně banálně polarizován jako zbytek naší křesťanské obce a začal jsem hledat nenávist k Topolánkovi. Na facebooku je několik skupin, jejichž členové jsou však oproti zmíněné výzvě početně zanedbatelní.

Jen namátkou: ZDE ZDE

I přesto si dovolím, ač nemohu býti inženýrem lidských duší, tak trochu zapochybovat o tomto protiparoubkovském hnutí. Není to tak dávno, co leckdo klikal na internetu, že je proti americké radarové základně. I Britské listy to nezapomenou leckdy a leckde říci, že proti radaru bylo tolik a tolik lidí. I mnoho studentů o tom na internetu rozhořčeně psalo. Ale byl jsem se podívat na demonstraci. V poměru k počtu obyvatel této země nedemonstroval nikdo. Opakuji: NIKDO! A proto ať tu klidně stojí, národu za trest jako pomník stupidity, slabosti a občanské apatie.

Na demonstraci to byl tehdy samý starší člověk. Na jednu stranu jsem je obdivoval, jak tam v té zimě stáli, někteří o berlích, na druhou stranu ta beznaděj byla zjevná. Mládí vpřed! Ale -- kde je mládí?

A tak podle mě tato do jisté míry pouze módní apatie (moje známá má cca 7x3 cm velkou klíčenku a na ní: Nenávidím Paroubka. Já: Proč? Ona: Dyť je to debil...) nebude nikoho motivovat, aby šel dát protihlas Paroubkovi. Protože kamsi jít a něco tam udělat je dost obtížné, určitě obtížnější než na něco kliknout.

Na druhou stranu: Má tyhle lidi ve volbách co oslovit? Hvížďala píše: "Dostat mladé lidi k volbám je vůbec jeden z hlavních úkolů naší současné politiky". Ne, pane Hvížďalo. Úkolem současné politiky by měla především být snaha začít doopravdy dělat politiku. Mít skutečný volební program, skutečně inteligentní lidi, kteří o něm budou hovořit a ke kterým budeme moci vzhlížet s (alespoň nějakým) respektem (a kteří nás pak nepodvedou a budou ten program dodržovat...haha).

Strany, jejich programy a volební lídři. To je jídelní lístek plný hoven. A že jsem ještě nikdy nebyl u voleb, i když výběr je tak veliký? Hovna nežeru, ani když mám hlad...

Souhra náhod mě pak přivedla k tomu, že jsem se začal zajímat, proč vůbec mladí lidé volí, a koho. Předesílám, že následující řádky budou sice o voličích ODS, nicméně to pro mě není vůbec podstatné. Nejsem voličem žádné jiné strany a je mi jasné, že stejně jako se budu za chvíli smát těmto, smál bych se i dětem z jiných partají.

Jako první se namanul blog na první pohled intelektuálního synka z lepší společnosti, studenta gymnázia v Plzni. Podávám myšlenkový výcuc, o logické posloupnosti si udělá obrázek každý sám. Je to student gymnázia a nemá cenu ho nějak hanit, bylo by to ubohé, zároveň je to ale velmi příznačné: někoho volím, protože maminka s tatínkem a protože protože protože proto:

zdroj ZDE

Další výběr byl snadný, ODS nám ho dokonce naservírovala na svých oficiálních stránkách. Najdete tu fotky lidí, kteří údajně přispěli ODS svými názory při utváření programu. ODS teď některé (jak jinak, že) zveřejnila. Některé příspěvky byly tak vtipné, že jsem nemohl uvěřit svým očím. Jedna studentka se nemůže v životě snažit, pokud volby nevyhraje ODS:

Některé příspěvky už zavánějí obludností a vymytím mozku:

Musel jsem pochybovat, jestli ti lidé vůbec existují. Začal jsem hledat. Pravda, některé osoby se dohledat nedaly, nebo jen pochybně. Třeba mladík Matěj Rádl je dle popisku u své fotografie "exkluzivní prodejce nových vozů", ale na internetu existuje jen jakýsi Matěj Rádl z Plzeňska, který se pokouší prodávat exkluzivně automobily na internetovém bazaru. ZDE:

To ale nevadí, hned záhy se jakási studentka Sandra ukazuje jako existující. Je heterosexuální Panna, nekouří, nechce děti a bydlí s rodiči na Praze 8. Pro Sandru je příznačné, že je součástí tzv. facebookové generace.

A má svatou pravdu. ODS je jedinou stranou, která chce svobodu a demokracii. Navíc je ohromně tradiční, její historie sahá údajně až k Járu Cimrmanovi, jenž prý uvažoval o jejím založení, nakonec se to povedlo až Václavu Klausovi (hrozně dávno). ODS také není ani trochu nestabilní, je to vnitřně velmi sourodá strana, bez rozporů.

Stejně tak je součástí fcbk. generace i Filip Petrofský, jehož přítelem je na facebooku i Petr Gandalovič:

Taktéž Luděk Gühl, jenž je v klubu příznivců Mirka Topolánka:

A tak dále:

Není hrozivé, že se někdo rozhodl volit ODS nebo jakoukoli jinou stranu (pokud ta nesměřuje k nenávisti a "konečným řešením"), je to lidské právo. Když už musíme mít ta práva, tak ať. Není ani tak šílené, že student ekonomie netuší nic o nutnosti určitého státního dluhu (finanční pobídky, rozvoj školství, výzkumu...; jsou i názory, že Česká republika nemá dluh dostatečně velký, ale nechme to být...) a že ani neví, že ODS dluh nezmenšila, ale naopak zvětšila. Vždyť to je spíše odrazem školství jako takového a společnosti vůbec.

Co ale přímo mrazí v zádech, to je ta stálá a nemizející polarita dvou stran! Vždyť všechny úvahy, když se na ně podíváte zblízka, křičí: na světě jsou jen dvě strany! Každý problém je řešen prizmatem těchto dvou táborů. Dobře, když chce někdo slyšet na rétoriku nějaké strany, která říká, že jiná strana zadlužuje, proč si volič musí automaticky vybrat toho kritika? Jiné strany nejsou demokratické? Nechtějí oddlužovat? Nechtějí po občanech, aby pracovali, "jak nejlépe dovedou"?

Vždycky jsem trochu pohrdal řečmi o tom, že se v té demokracii musíme nejdřív naučit žít. Ukazuje se ale, že to asi doopravdy neumíme, protože když svět není černobílý, je to hned komplikace. U takzvaně mladých je to zarážející dost...

Upřímně doufám, že všechny tyhle názory, které politické strany využívají ve svých kampaních, jsou jen podvrhy, protože jinak je naše země opravdu ztracena. Dovolím si už jen perličku na závěr:

Poznámka autora: Tento text vznikl jako odpověď na pobídku Jana Čulíka, který mě jménem BL oslovil s tím, že mají málo názorů mladých. Může se tedy stát, že další texty v tomto duchu budou následovat. Obávám se, že možná nebudu tak úplně tím pravým povolaným. Dokonce se může stát, že svět takzvaně mladých a svět takzvaně dospělých se budou podobat jako vejce vejci. Pokud se v jednom z těch světů náhodou poznáváte, nevěšte hlavu, jistě je to ten druhý svět.