Francouzská revoluce, Goebbels a konzervativní ofenzíva

3. 9. 2009 / Darina Martykánová

Jejich cílem je dějiny interpretovat, nikoli je soudit. Otevřeně proto připouštím, že v následujícím textu budu kombinovat historickou interpretaci s občanských přihlášením se k určitým hodnotám. Nebudu mluvit jen jako historička, ale také jako občanka, již jsou hodnoty jako svoboda, rovnost a bratrství drahé.

Takže zaprvé:

Během Francouzské revoluce bylo zabito mnoho lidí a došlo k zvěrstvům. Je to pravda, i když celková čísla jsou nesrovnatelná jak se stalinismem, tak s nacismem. Je dost dobře možné, že počet sudetských Němců zabitých po 2. světové válce v Československu je vyšší, než počet gilotinovaných pařížským revolučním tribunálem (nechci se přít o čísla, prosím, je to pro mou argumentaci irrelevantní. Navíc nejsem odbornice na poválečné české dějiny). K násilí bohužel dochází v dějinách až příliš často, stejně jako k jednání, které vraždí nepřímo (vyvolané hladomory, ekologické katastrofy, rozdmýchávání konfliktu pro vlastní prospěch, zničení místních způsobu obživy atd.). Ovšem je velmi příznačné, že pan David zmiňuje výhradně dva totalitní režimy, na jejichž odsouzení se shodneme všichni. Je to způsob, jak dát Francouzskou revoluci s nimi do jednoho pytle. A to je stanovisko, které odmítám.

Během Francouzské revoluce, přesněji během určitého krizového, válečného období v rámci Francouzské revoluce, došlo k zvěrstvům, srovnatelným se zvěrstvy, k nímž došlo nesčetněkrát v lidských dějinách. Jen o století a půl dříve došlo k zvěrstvům např. během třicetileté války. Vezmeme si obecně náboženské války, které vypukly v souvislosti s Reformací. Neměli protestanti právo hájit své právo věřit podle svého, měli se přizpůsobit katolické církvi, poslouchat papeže a držet pusu a krok, protože jinak nesou vinu za staletí náboženských válek, v nichž obě strany páchaly zvěrstva?

K podobným zvěrstvům došlo také při osvobozenecké válce Španělů proti napoleonské okupaci, a to nejen vůči vojákům, ale také vůči místním stoupencům Josefa I. Bonaparta. Goya o tom zanechal zajímavé svědectví. K zvěrstvům došlo na obou stranách boje za nezávislost v Latinské Americe.

Opět opakuji, revoluční Francie byla během Teroru ve válečném stavu, čelila koalici absolutistických monarchií, byla obležená že všech stran. Takže když mluvíme o obětech, proč neuvést také např. obětí spojeneckého bombardování německých měst za druhé světové války? Proč neuvést nesčetné oběti konfliktů souvisejících se vznikem moderních národních státu? Proč neuvést miliony obětí první světové války, vyvolané mocenským soupeřením netotalitních, mnohdy ústavních parlamentních režimů?

Ostatně když už srovnáváme, abychom očernili, proč nesrovnávat s oběťmi pravicových diktatur, jako byla ta Frankova ve Španělsku, proč nesrovnávat s oběťmi anglického kolonialismu v Irsku a v Indii (jak pokud jde o přímou represí, tak o vyvolané hladomory)? Proč neuvést, kolik životů stalo budování dnešních Spojených států, jejich expanze na Západ? Kolik otroků zahynulo, aby kubánská ekonomika v 19. století vzkvétala? Kolik Francouzů bylo popraveno během týdne po porážce Pařížské komuny v roce 1871? Kolik nevolníků zahynulo jen o pár desetiletí před Francouzskou revolucí při budování Petrohradu? Všechny výše jmenované případy, kromě posledního, pravděpodobně překročily počet popravených během Francouzské revoluce (v případě Komuny se údaje různí).

To samozřejmě není ospravedlnění zabíjení, mnohdy zcela neospravedlnitelného, to je uvedení do kontextu. Stavět Francouzskou revoluci vedle stalinismu a nacismu je jednoznačně "politická" volba, která se proviňuje 1) ahistorickým viděním světa 2) zneviditelňováním obětí konzervativních režimů 3) zneviditelňováním obětí - "vedlejších škod" ustaveného politicko-ekonomického systému. 4) popřením zásadního významu Fr. revoluce pro triumf parlamentní demokracie a ekonomického liberalismu v širším smyslu.

Parlamentní demokracie a ekonomický liberalismus ve smyslu majetko-právních vztahů, pro jejichž zákonné ukotvení a rozšíření měla Francouzská revoluce zásadní význam, pak vycházejí zee všeho jako panna nedotčená, popírajíce krvavé okamžiky svého zrodu/triumfu.

Nyní argument na občanské rovině:

Pokud více než třicet miliónů zabitých a zmrzačených obětí 1.světové války nedeklasují, neznehodnocují ústavní režimy (republika, konstituční monarchie) ani ekonomický systém (kapitalismus), které panovaly v části zúčastněných zemí, pokud nedeklasují myšlenku národa jako takového, i když statisíce evropských mladíků bylo nahnáno na jatka a zmasakrováno v jeho jménu, proč by mělo nepoměrně nižší, i když bohužel i tak dost vysoké množství obětí Francouzské revoluce deklasovat její hodnoty jako je Svoboda, Rovnost a Bratrství a její výdobytky? Skutečně nehraje žádnou roli, že Francie klestila cestu k liberálně demokratickým konstitučním režimům tím, že svrhla absolutní monarchii? Myslíte, že by se absolutní monarchie v Evropě vzdaly bez odporu a předaly moc poddaným?

(Pokud zmíníte Anglii, nezapomeňte na anglickou "Slavnou revoluci", pokud zmíníte revoluci americkou, nezapomeňte, že také měla značně množství obětí a že Američané nemuseli čelit opozici početné šlechty a církve, které v Evropě byly "feudálními pány" značné části půdy. Také vřele doporučuji informovat se o světonázoru monarchistických elit zastoupených na Vídeňském kongresu 1814-1815).

Pokud jde o to, jak jiné události "vědomě či nevědomě navazovaly" na Francouzskou revoluci. Tento přístup k dějinám, který vyjímá události z jejich kontextu a stopuje dějinami "dědičný hřích", nazývá slovinský filosof Slavoj Žižek vtipně "from Plato to NATO".. Tímto způsobem lze Ježíše vinit z třicetileté války a z genocidy miliónů amerických indiánů. Ostatně byli tu už i tací, co křesťanství kladli vinu za komunismus (a potažmo i za ateismus). Tímto způsobem jde dospět k závěru, že Ježíš, Aristoteles a Platón mohou vlastně za všechno zlo napáchané v evropských a amerických (pokolumbovských) dějinách. Fakt, že nacisté měli mnohem větší podporu mezi německými protestanty než mezi německými katolíky, snad činí Martina Luthera zodpovědným za Osvětim? Tento styl argumentace, v poslední době velmi běžný, mi připadá jako laciná démonizace a manipulace.

Nyní konkrétně: Co spojuje racionální argumentaci pana Davida s bezcenným pamfletem pana Václavka, je toto "genealogické" spojení Francouzské revoluce s totalitními režimy, a to JEN A POUZE S NIMI. Samozřejmě, nejsou v tom jediní, je to významný trend v rámci konzervativní ideologie.

V případě nacismu je to skutečně neomluvitelné plivnutí do tváře všem účastníkům Francouzské revoluce a všem, kdo se k ní hlásili a hlásí, protože Goebbels se naopak kasal, že vítězstvím nacistů byl "rok 1789 definitivně vymazán z historie". Ano, můžete hledat oslí můstky: ve Francouzské revoluci hrála roli myšlenka národa, u nacistů také, ano, a také u Masaryka!

Francouzska revoluce zrovnoprávnila židy a protestanty, zrušila otroctví a vyhlásila deklaraci práv člověka a občana.

Pokud jde o režimy či hnutí, které se k odkazu Francouzské revoluce hlásily, konzervativci zmiňují pouze to, co se jim hodí do krámu, tedy bolševiky, a popírají vlastní kořeny.

1) I radikální francouzští revolucionáři, kteří byli u moci v roce II., byli jednoznačnými stoupenci nedotknutelnosti a volné disponibility soukromého majetku, principu tak drahého dnešní pravici, který ovšem neuznávala ani (oplakávaná?) absolutní monarchie, ani později komunisté. Ve jménu soukromého vlastnictví revolucionáři odmítali i agrární reformu, která byla později provedena v mnohých demokratických kapitalistických zemích.

2) Komunisté považovali ve svém výkladu dějin FR za buržoazní revoluci, tedy za určitou fázi dějin (následující po feudalismu), kterou uznávali jako krok vpřed, ale která měla být překonána revoluci komunistickou. Neztotožňovali se s jejími hodnotami (nebo se s nimi ztotožňovali jen částečně) a revolucionáře označovali za obhájce buržoazních či maloburžoazních zájmů.

3) Kdo se však s revoluci ztotožňoval, byli evropští bojovníci za ústavu, parlamentní demokracii, volební právo a svobodu v 19. a 20. století. Dnešní konzervativci kupodivu zapomínají, že Francouzská revoluce ve střednědobé perspektivě znamenala sama o sobě, nikoli jako stupeň v něčí teorii dějin, nastolení liberálního řádu v Evropě, řádu, z něhož dosud všichni profitujeme a k jehož zásadám se většina liberálních demokracií stále hlásí.

- jako první v Evropě zavedla všeobecně mužské volební právo, tedy vlastně zplnoletnění všech mužů, kteří tak přestávali být věcnými dětičkami tatíčka krále, lidé přestali být poddanými, stali se občany - národ, tedy občané, nikoli z boží vůle král, je svrchovaný suverén.

- ustavila práva a svobody jednotlivce, včetně svobody projevu a tisku (omezených DOČASNĚ vinou válečného stavu, což bývá poměrně běžné opatření), svobody vyznání, též občanský sňatek (umožňuje svatbu osobám různých vyznání), možnost rozvodu atd.

- zákonem zakotvila liberální vizi soukromého vlastnictví, zrušení feudálních vazeb

- zrušení rodových výsad, všechna povolání a funkce jsou v principu dostupná všem (mužům)

- zavedení povinné školní docházky, zdarma

- právo vzepřít se utlačovateli

Proto byl odkaz Francouzské revoluce donedávna uznávanou, oslavovanou součástí liberální evropské i mimoevropské mytologie, události, k níž odkazovala pravice i levice v mnoha zemích na evropském kontinentu i jinde (s výjimkou většinové britské populární kultury a historiografie, tradičně protifrancouzské: to by ovšem bylo na jinou debatu). Němečtí, řečtí, italští, finští, maďarští, polští bojovníci za svobodu, všeobecné volební právo a za ústavní parlamentní režim v 19. století odkazovali k hodnotám Francouzské revoluce. Francouzskou revoluci slavil a ve svých projevech na ní odkazoval i Charles de Gaulle. Američtí historikové hovořili o "sesterských revolucích".

Francouzská revoluce sehrála zásadní roli, a to nikoli jako údajná předchůdkyně budoucích utopií, o kterých její aktéři pochopitelně nic nevěděli a s jejichž hodnotami se neztotožňovali! Sehrála zásadní roli v otevření cesty hodnotám, které sama hlásala a které její aktéři vtělili do jejich ústav a zákonů, i když často se jim je nepodařilo uvést v praxi, mnohdy při tomto úsilí krutě selhali a mnozí se dopustili neodpustitelných zločinů.

Dnešní negace skutečnosti, že Francouzská revoluce sehrála zásadní roli v prosazení parlamentní demokracie a liberálního (chcete-li buržoazního) společenského řádu, je vskutku zajímavý fenomén.. Lépe než já ho vysvětlil v dopise, který mi napsal, pan I. Sommer:

"Asi nelze hledat nějaké zvláštní důvody, proč dnešní neokapitalisté nenávidí Francouzskou revoluci, své vlastní předchůdce, v podstatě jste to vystihla sama. Nehodí se k udržení moci."

Svoboda, rovnost, bratrství jsou hodnoty, které dodnes připomínají lidem, že jsou občané, nejen konzumenti, že tomu není tak dlouho, co byli redukováni na věčné děti, jejichž bohem vyvolený tatíček ví, co je pro ne nejlepší, a hlavně, že dosáhnout dospělosti a vzít svůj osud do vlastních rukou stálo mnoho úsilí a mnoho obětí, protože práva a svobody nedostane člověk zadarmo a neudrží si je bez úsilí.

V mém textu mohou být drobné věcné chyby, předem se za ne omlouvám.

P.S. No, neříkala jsem to, oslava inkvizice je za dveřmi. Zajímavá argumentace: například ve Španělsku inkvizice tím, že symbolicky či fyzicky zlikvidovala židy a protestanty, možná přispěla k tomu, že iberský poloostrov netrpěl v raném novověku třicetiletou válkou, která rozervala Evropu...jistě, když zlikvidujete jakékoli zárodky odlišného myšlení, je logické, že nevznikne konflikt....

Ano, Inkvizice měla i méně negativní stránky, např. španělská inkvizice byla natolik soustředěna na identifikaci, pronásledování a popravy židovských konvertitů, protestantů a jiných "heretiků", že považovala "čarodějnictví" za babské pověry a proto, na rozdíl od střední Evropy, ve Španělsku bylo jen minimum žen upáleno jako čarodějnice. Vřelé díky, inkvizice?

Na závěr něco na spravení chuti. Nebojte se, nejde o stalinskou propagandu ba ani o apologii Ho Či Mina. Jde o scénu z amerického filmu, jednou z jehož hlavních postav je Čechoslovák.

Vytisknout