Lekce pro Čechy?

Britové o své národní totožnosti: Nikdy jsme se neměli líp, přestože pořád bědujeme

7. 9. 2009

Měli jsme větší respekt před úřady, protože úřady měly právo nám páchat fyzické násilí, mohly vás falešně odsoudit, když jste se jim nelíbil, bez ohledu na důkazy či nějaká lidská práva. A pokud jste měli tmavou pleť, nebo jste byli Ir, nebo nějaký zatracený cizinec, mohli jste si být jisti, že policie se s vámi už vůbec nebude párat. Pokud jste spáchali něco opravdu špatného, stát vás prostě zavraždil.

Neexistovala sociální mobilita - zůstali jste ve třídě, v které jste se narodili. Co se týče výrostků, kteří se dnes opíjejí do němoty v anglických ulicích, Britové se opíjejí už staletí. V 10. století proti tomu vydal král Edgar edikt. Tehdy ho asi taky všichni ignorovali.

Zejména za posledních dvacet let se rozšířila škála možností naprosto neuvěřitelným způsobem. Způsobil to technický pokrok - mobilní telefony a osobní počítače, internet a osobní digitální hudební přehrávače (obojí jsou to anglické vynálezy) revolučním způsobem zdemokratizovaly informace a zábavu.

Vlastnictví automobilů nám poskytlo geografickou svobodu; levné lety totéž. Naše bohatství je dnes obrovskou měrou větší než když předtím. Jsme daleko zdravější, radikálním způsobem se prodloužila průměrná délka života. Skutečnosti, na které jsme byli hrdi těsně po druhé světové válce - sociální stát a osvícený celostátní rozhlasový a televizní vysílací systém - stále existují a těší se dobrému zdraví. Venkovská krajina je stále krásná.

A mimochodem, ze zprávy OECD z minulého týdne (noviny otiskly jen její zápornou část) vyplývá, že britské děti chodí do školy daleko raději než děti ve většině ostatních evropských zemí. Naše kultura vévodí světu (snad s výjimkou USA). Naši dramatikové, naši umělci, naši filmaři a naši spisovatelé jsou nejméně tak zajímaví - a většinou lepší - než umělci z jakéhokoliv jiného evropského národa. Dynamičnost naší rockové hudby zastiňuje hudbu z jakékoliv jiné evropské země, a tak tomu je už padesát let. Moderní Británie pulzuje festivaly nejrůznějšího druhu, od umění, přes literatur až po vědu. Máme neuvěřitelné množství muzeí a muzejní kurátory světové kvality. Na jižním břehu Temže v Londýně je dnes tolik kulturních akcí, kolik jich nebylo r. 1950 po celé zemi.

Že máme dnes nižší intelektuální nároky? Možná by se nám mělo připomenout, že Británie je na druhém místě - po Spojených státech - počtem Nobelových cen, které získali Britové. Na Banksyho výstavě v Bristolu jsou čtyřhodinové fronty a galerii moderního umění Tate Modern v Londýně a většinu našich muzeí, které jsou na světové úrovni a kam je vstup zadarmo, navštěvují obrovské počty lidí. Naše regenerovaná krajská města jsou plná nových budov a galerií a koncertních síní. Čteme víc knih a novin než lidé v jakékoliv jiné zemi a naše sdělovací prostředky jsou inteligentnější než v jakékoliv jiné zemi.

Jsme zjevně snášenlivější než dříve. Homosexuálové smějí v Británii uzavřít sňatek a adoptovat děti a už je nikdo nepronásleduje jako v minulosti, zákon je vstřícně ochraňuje. Ženy mají příležitosti k profesnímu uplatnění, jakým by jejich maminky v životě nevěřily. Ve školách mají dívky daleko lepší studijní výsledky než chlapci. Nikdo už nesmí vystavit nápis Zákaz vstupu pro psy, černochy a Iry.

Už ani nejsme tak strašní ve sportu: při posledních olypijských hrách jsme získali pár medailí, v kriketu jsme právě vyhráli the Ashes, a anglický fotbalový tým zatím vyhrál všechny kvalifikační zápasy pro světové mistrovství. Jídlo máme pořád špatné, ale zlepšuje se to. Stále více lidí konzumuje pět porcí ovoce a zeleniny denně. Dokonce je možno dostat i slušný šálek kávy.

Naše domy jsou ošklivé, ale máme nejprostornější domy a byty v Evropě (s výjimkou Švédska a Dánska, které jsou daleko méně hustě obydlené). Naši lidi jsou příjemní. Naše zahrady jsou příjemné. Státní přírodní rezervace jsou doslova poklad.

Samozřejmě, že v moderní Británii je spousta problémů. Pořád si na ně stěžujeme. Zločinnost je vyšší, než bývala - i když už dvacet let systematicky klesá. Existuje víc protizákonných narkotik - i když ne všichni si myslí, že to je špatné. Alkohol způsobuje daleko víc násilí než marihuana či kokain.

Je daleko víc k dispozici toho, co se dá nakrást. Lidi už v sobě nemají vnitřní morální kontrolu, onoho "vnitřního policistu", jakého mívala generace otců. Je to škoda, ale je to nevyhnutelné, vzhledem k rozšíření ilegálních zbraní, masového přistěhovalectví a rozkladu komunit (způsobovanému pozitivním vývojem, jako je bohatství, svoboda, prosperita a mobilita). A je to trend, který se vyskytuje u všech západních národů.

Hlavním problémem je, že jsme - jaksi nepochopitelně - přišli o pocit národní sebedůvěry. To je právě důvodem té nostalgie - nostalgicky se vzpomíná na to, že "Britové bývali hrdým národem". Avšak ve skutečnosti jsme jednou z nejúspěšnějších a nejdynamičtějších moderních zemí na světě. Jedna nezávislá zpráva z roku 2008, která zkoumala 235 zemí z hlediska prosperity a stability - dala Británii na sedmé místo - za Vatikán, Švédsko, Lucembursko, Monaco, Gibraltar a San Marino.

Je toho mnoho, na co bychom měli být hrdí - anebo aspoň s čím bychom měli být spokojeni. A pozoruhodná věc je, že spokojeni jsme: 90 procent Britů uvádí opakovaně v průzkumech veřejného mínění, že jsou "velmi" anebo aspoň "obstojně" šťastní. Z novin člověk ten dojem nezíská. Protože jedna věc se nemění: Jak napsal Arthur Murray r. 1758 v knize Čalouník: "Angličané nejsou šťastnější, než když jim řeknete, že jsou zničeni." Má pravdu - jedna věc je pravda stejně teď jako před pětašedesáti lety, že Britové neuvěřitelně rádi nad vším bědují.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Vytisknout